Milan Syruček: Vánoční Štrasburk a nevánoční politika

Praha 19. prosince 2021

Už na první pohled se Štrasburk liší – zvláště v předvánoční náladě – od jiných francouzských a možná i evropských měst. Konají se tu totiž ve Francii největší a nejznámější vánoční trhy, které jsou proslavené gastronomickými pochoutkami a to i v této coronavirové době. Byl jsem na rozpacích, na který z nich zamířit. Zda na ten před katedrálou, který patří k nejstarším vánočním trhům v Evropě – vždyť první, před Notre-Dame, tzv. Christkindelsmärik, se konal už v roce 1570 – nebo na dalších dvou náměstích a ulici de la Comédie. Všude vás uvítají nejen desítky stánků s nejrůznějším zbožím, ale také gurmánské laskominy, vůně svařeného vína, pečených klobás a to bez ohledu na současná omezení. I já jsem si při vstupu na jeden z nich, na náměstí Železného muže, zakoupil horký svařáček a k tomu typické francouzské palačinky s čokoládou (crepes) a preclík. Na náměstí pojmenovaném po vynálezci knihtisku, Gutenbergovi, dostanete speciality i z jiných zemí.

Ale nepřišel jsem sem obdivovat osvícený vánoční strom obřích rozměrů či desítky, možná stovky stánků. Ani na radnici jsem nezašel jen jako turista, ale jako jeden z pozvaných na slavnostní zakončení letošního posledního zasedání Evropského parlamentu. Pravda, trochu jsem váhal, kterým vchodem do ní vkročit: od středověku, kdy město ovládaly dva rody – Mullenheimové a Zornové – také oddělili, kterým vchodem ke komu vstoupíte.

Zaskočil jsem sem po třídenním pobytu na jednání evropských poslanců, než jsem nasedl do rychlovlaku TGV, který mě při vzdálenosti obou měst 396 kilometrů za hodinu 47 minut dovezl do francouzské metropole. K cestování po Štrasburku jsem využil tramvaje, které zde byly znovu zavedeny až v roce 1994, zato jsou nejmodernější v Evropě. Nemají čísla, ale písmena, k parlamentu jezdí pouze éčko.

Na scéně Darja Navalná

Na tato zasedání koncem roku jezdím už asi deset let, neboť se na něm udílí Sacharovova cena za svobodu myšlení. Pominu přitom skutečnost, že sovětský vědec Andrej Dmitrijevič Sacharov, než se stal v Sovětském svazu bojovníkem za svobodu myšlení, byl tvůrcem sovětské jaderné a zejména vodíkové bomby. Ta největší, nazvaná Car bomba, byla otestována v roce 1961 a byla tou nejsilnější, která kdy byla na naší planetě vyzkoušena. Možná právě to ho přimělo zasadit se o omezení jaderných testů a především podporovat oběti politického pronásledování. V roce 1970 založil Moskevský výbor pro lidská práva a na Solženicynův návrh získal v roce 1975 Nobelovu cenu míru. Osobně si ji nemohl převzít, učinila tak jeho manželka. Sám byl pronásledován, byla mu odňata všechna dosavadní vyznamenání (tři medaile Hrdiny socialistické práce, Stalinova cena a chata na moskevském předměstí) a byl deportován do města Gorkij (Nižnij Novgorod), kde prožil sedm let. Tam se věnoval psaní svých vzpomínek. A třebaže KGB mu třikrát zabavila rukopis (a ten už měl pokaždé tisíc stran), Sacharov byl schopen ho napsat znovu. V prosinci 1988 Evropský parlament rozhodl zavést cenu za svobodu myšlení a pojmenovat ji jeho jménem. Zemřel v prosinci 1989 na srdeční záchvat.

Kdo už byli laureáty

 Sacharovova cena za svobodu myšlení, která byla poprvé udělena v roce 1988 Nelsonu Mandelovi a Anatoliji Marčenkovi, je nejvyšším oceněním Evropské unie za činnost v oblasti lidských práv. Je udělována jednotlivcům, skupinám a organizacím, kteří mimořádným způsobem přispěli ke svobodě myšlení. Prostřednictvím této ceny a sítě jejích nositelů poskytuje EU podporu laureátům ceny a pomáhá jim v jejich činnosti.

Mezi laureáty ceny byli disidenti, političtí představitelé, novináři, právníci, aktivisté občanské společnosti, spisovatelé, matky, manželky, představitelé menšin, skupina aktivistů vystupující proti terorismu, míroví aktivisté, aktivista bojující proti mučení, karikaturista, dlouholetí „vězni svědomí“, režisér, OSN jako celek, a dokonce i dítě bojující za právo na vzdělání. Oceňuje především svobodu projevu, ochranu práv menšin, dodržování mezinárodního práva a rozvoj demokracie a právního státu. Několik laureátů Sacharovovy ceny později získalo také Nobelovu cenu míru, mezi nimi i Nelson Mandela, Malalaj Júsufzaiová, Denis Mukwege a Nádija Murádová.

Prestižní ocenění

O udělení Sacharovovy ceny, s níž je spojen finanční příspěvek ve výši 50 000 EUR, jedná Evropský parlament na slavnostním plenárním zasedání ve Štrasburku ke konci každého roku. Kandidáty navrhují politické skupiny nebo i jednotliví poslanci, kteří ovšem musí získat podporu alespoň čtyřiceti poslanců. Své kandidáty představí na společné schůzi Výboru pro zahraniční věci, Výboru pro rozvoj a podvýboru pro lidská práva, jejichž členové pak zvolí tři kandidáty do užšího výběru. O vítězi či vítězích Sacharovovy ceny pak rozhoduje Konference předsedů – orgán Evropského parlamentu, v jehož čele stojí předseda Parlamentu a jehož členy jsou představitelé všech politických skupin v EP. Proto je rozhodnutí o nositelích Sacharovovy ceny skutečně evropskou volbou.

V daném případě nebyl ovšem hlavní postavou sám Sacharov, ale Alexej Anatoljevič Navalnyj, pětačtyřicetiletý ruský právník a politický aktivista, od roku 2009 známý kritik korupce v Rusku a vůbec odpůrce Vladimíra Putina. Organizoval demonstrace a psal do ruských médií články. Jeho kanál na YouTube má přes 6 milionů odběratelů. V únoru 2021 ho moskevský soud odsoudil na 3,5 letům vězení. Koncem března zahájil hladovku a ocitl se v kritickém stavu. Na radu přátel ji v druhé polovině dubna ukončil. Na nedávný dotaz novinářů a zejména v rozhovoru pro francouzskou televizi France 5 na otázku, jak mu je, prezidentův mluvčí Dmitrij Peskov odpověděl: ,,Slava bogu, čto on živ.´´ Nebylo to bezpředmětné. Vloni 20. srpna, když letěl z Tomska do Moskvy, muselo letadlo pro jeho náhlou nevolnost přistát v Omsku, kde ho odvezli do nemocnice a po dvou dnech převezli do Berlína. Tam lékaři v jeho organismu nalezli stopu jedovatého novičoku. Navalnyj se vrátil letos v lednu a byl zadržen ruskou policií. Soud ho poslal do nápravné kolonie na dva a půl roku.

https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/priorities/sacharovova-cena-2021

Jak se cena předávala

Evropský parlament mu udělil letošní Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Protože se nemohl osobně dostavit, cenu přebírala jeho dcera Darja za přítomnosti jednoho z poradců Navalného Leonida Volkova, který působil u něj už při jeho kampani za zvolení prezidentem v roce 2018.

Byl to jeden ze slavnostních okamžiků parlamentního jednání, třebaže i na něm byla přítomna jen polovina poslanců. Oficiálně cenu předával předseda parlamentu David Sassoli, což byla událost především pro televizní kameramany a fotografy. Oba ochotně pózovali a Darja Navalná měla půlhodinový projev v angličtině, který většinou pronášela bez pohledu do svých papírů. S ní a s Volkovem jsme měli samozřejmě samostatnou tiskovou konferenci, kde jsem se ptal i já. Protože se v parlamentu překládá do všech jazyků, dal jsem ji záměrně v ruštině. To vyvolalo reakci jednoho kazachstánského novináře, který za mnou poté přišel a bavili jsme se asi hodinku – sem přijel z Bruselu, kde je zvláštním stálým zpravodajem kazachstánských médií.

Sám akt předání ceny byl velmi slavnostní, do jisté míry je to jeden z vrcholů činnosti tohoto parlamentu. Do sálu uvedl Darju Navalnou sám předseda parlamentu. Podle toho, jak si snímala a opět nasazovala roušku, jak často se napila vody, bylo snadné usoudit velikost jejího rozrušení. Sama hned v úvodu svého projevu poznamenala, že toto ocenění bylo pro mni velkým překvapením. Hovořila v angličtině, ani se nepotřebovala stále dívat do svých papírů, většinou hovořila zpaměti, očima sledovala publikum. Silně ji ovlivnil fakt, že vlastně hovořila před celou Evropou – záběry z toho přenášely všechny evropské televizní stanice včetně naší.

Sám sál navozuje takovou slavnostní atmosféru. Po obou stranách předsednického stolu stojí vlajky členských zemí – ta naše je v pořadí zleva třetí, slovenská na druhé straně naopak třetí odzadu. Vlastnímu aktu předcházelo promítání na dvou obrovských obrazovkách záběrů ze života Navalného a demonstrací, jichž se zúčastnil, nebo které se konaly za jeho propuštění z vězení. Asi po půlhodinovém ceremoniálu jsme odcházeli do tiskového střediska připravit se na další tiskovou konferenci s Darjou Navalnou a Dmitrijem Volkovem.

V politické metropoli Evropy

Vraťme se však do města a především do budov Evropského parlamentu, které zde vznikaly postupně od roku 1949. Parlament není jedinou evropskou institucí, která zde sídlí. Dále to jsou Evropská rada, Evropská komise, Rada, Soudní dvůr, Evropská centrální banka, Evropský účetní dvůr. Všechny tyto instituce vznikaly postupně a také na základě řady kompromisů.

Krátce po druhé světové válce bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli, jež zavedlo společnou správu zásob oceli a uhlí šesti zemí včetně Německa a Francie. Bylo to politické rozhodnutí, aby se pod společnou kontrolou soustředily ty prostředky, které jsou prioritní pro eventuální vyvolání války.

Tyto orgány sídlily nejdříve v Lucemburku. Rada Evropy jako mezivládní organizace pro lidská práva  a kulturu 47 zemí, která tehdy byla rovněž založena a sídlila ve Štrasburku, nabídla nové organizaci svůj plenární sál. Z tohoto shromáždění vznikl později Evropský parlament. Tak se toto město stalo jeho hlavním sídlem, ačkoliv později některá zasedání probíhala i v Lucemburku. Po vzniku Evropského hospodářského společenství v roce 1958 se větší část činnosti Evropské komise a Rady ministrů přesunula do Bruselu a protože tyto orgány parlament kontroluje a spolupracuje s nimi, z větší části se tam také přestěhoval.

Počátkem devadesátých let se ustálila praxe, že výbory a politické skupiny se většinou scházejí v belgické metropoli a plenární zasedání se konají v té alsaské. Ale podstatná část parlamentních zaměstnanců působí též v Lucemburku. To, že se plenární zasedání konají právě ve Štrasburku, si vynutila francouzská vláda, aby ti Štrasburčané, kteří pracovali v evropských orgánech jak pořadatelé, uklízeči, strážci, neztratili své zaměstnání. Na parlament pracuje téměř celé město a především žije z přijíždějících cizinců. V době zasedání vylétnou ceny hotelů až čtyřnásobně a stejně tak mnohé služby. Jednou jsem to zažil, když jsem se zde zdržel o den déle a najednou jsem ubytování platil místo osmdesáti dvacet euro. Ve stejném pokoji. Stravování nemohu tak posoudit, většinou jím v parlamentní jídelně, kde jsou ceny naopak podstatně nižší a je tu nejméně osm výdejových okének, podle toho, jaké jídlo si vyberete. Poslední den jsem si dal boloňské špagety a to jsem musel krotit kuchaře, aby mi tolik těstovin a masa nedával. Zato mi ještě přisypal další hrst strouhaného parmezánu, to vše za 6,30 eur.

Vedoucí představitelé vlád členských států EU (Evropská Rada) v roce 1992 rozhodli, že Parlament bude mít tři pracovní místa – Štrasburk (oficiální sídlo), Brusel a Lucemburk. Celkem má parlament v těchto třech sídlech 27 budov (17 v Bruselu, 5 ve Štrasburku a 5 v Lucemburku) o celkové ploše více než milion metrů čtverečních.. Disponuje rovněž několika budovami v jiných členských státech, kde sídlí kontaktní kanceláře Evropského parlamentu.

Parlament postupně kupuje budovy, které využívá ve svých hlavních pracovních místech. Ze střednědobého a dlouhodobého hlediska je to totiž výhodnější než pronájem. Vždy když potřebuje nové kancelářské prostory, dává přednost nákupu před pronájmem – tak tomu bylo například v době rozšíření v roce 2004. To samé platí čím dál častěji i pro kontaktní kanceláře Evropského parlamentu v členských státech.

Nákupem budov se ušetří hodně peněz – podle Účetního dvora je to zhruba o 40 až 50 % levnější než dlouhodobý pronájem. Celkově Parlament vlastní 87,5 % svých budov (151 300 m2 pronajímané plochy a 1 052 400 m2 ve vlastnictví). Pokud by si tyto budovy pronajímal, stálo by to přibližně 163 milionů EUR ročně. Pracuje se s šestiletým výhledem, nyní podle rozpočtu na léta 2021 – 2027. Z počátku byl schválen jen pro 25 unijních států, tedy s výjimkou Polska a Maďarska. Stažení hrozícího veta Varšavě a Budapešti se povedlo až německému předsednictví v Radě EU na summitu 10. prosince. Součástí rozpočtu je balík na podporu hospodářského oživení, tzv. Next Generation EU, ve výši 750 miliard eur, jenž má oživit ekonomiku EU po pandemii covidu-19.

Každého půl roku zajišťuje předsednictví vždy jedna členská země. Poprvé jsme měli takovou možnost v druhé polovině roku 2009, nyní nás čeká v roce 2022.

Parlament se skládá ze 705 poslanců reprezentujících všechny členské státy EU na volební období 2019 – 2024. Před vystoupením Velké Británie jich bylo 751. Přitom poslanci větších států zastupují relativně více obyvatel podle „objektivního, spravedlivého, dlouhodobě platného a transparentního způsobu“., tedy se respektuje zásada „poměrného sestupného zastoupení“. Celkově má parlament 7820 úředníků a dočasných smluvních zaměstnanců, z toho jsou více než z poloviny ženy.

Pocházejí z všech členských států, ale samozřejmě nejvíc z Belgie. Neudivuje, že v některých dnech se po parlamentu pohybuje až deset tisíc lidí – včetně novinářů, návštěvníků a lobbistů. A samozřejmě včetně mne, který se tu pohyboval celé tři dny právě uběhlého předvánočního týdne

Foto:EP