Miloš Balabán: Vojenské recepty na pandemii
Praha 24. listopadu 2021
Když člověk sleduje očkovací debatu nejen v Česku, ale i v dalších evropských zemích může nabýt dojmu, že překonat odpor proti očkování je ještě složitější problém než překonat virus. I když jsou samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo. Ukázkové je Portugalsko s úrovní proočkovanosti dvěma dávkami přes 87 procent obyvatel.
Že by portugalský recept spočíval hlavně v tom, že očkování měl na povel voják-viceadmirál Gouveia e Melo? Asi ano. Zjevně zafungovalo, že obyvatelstvu předestřel konfrontaci s pandemií jako hrozbu národní bezpečnosti, proti které je potřeba se společně spojit. Součástí takové taktiky bylo i to, že všechna svá vystoupení absolvoval v uniformě. Viceadmirál považoval za výhodu, že nebyl politik.
V Česku si něco takového asi nedokážeme představit, protože takový styl řízení očkovací operace by leckomu mohl připomínat až vojenskou diktaturu. Ale co naplat, Portugalsko jako člen EU a NATO zvolilo taktiku, která se vyplatila. Díky tomu se v bitvě s covidem určitě zachránili tisíce životů.
A je dobré si všimnout, že očkování brali nesmírně vážně i v Izraeli, tedy ve státě, který byl od prvních minut své existence konfrontován s potřebou uhájit svojí existenci vůči vnějším nepřátelům a hrozbám. První dávku vakcíny už má 90 procent dospělého obyvatelstva a 59 procent dokonce dostalo už dávku třetí. Denní úmrtnost na covid je zvláště pro nás neuvěřitelná: pouhých pět lidí. Zřejmě je to i odraz povinné vojenské služby, kterou musí v Izraeli absolvovat muži i ženy a která vede k zodpovědnosti a disciplíně?
A co armáda a Česko za pandemie? Významnou roli hraje šéf Chytré karantény plukovník Petr Šnajdárek. Měli bychom mít na paměti, že nasazení armádních expertů vykrylo nefungující krizové řízení v resortu ministerstva zdravotnictví. Mj. vedlo k tomu, že systém „papír-tužka“ na hygienických stanicích rychle přeskočil do digitálního 21. století. To také zachránilo nemálo životů.
I když na druhé straně vidíme poněkud jiný extrém: vojáci jsou opět na žádosti samospráv vysíláni na výpomoc do řady zdravotnických zařízení na běžnou ošetřovatelskou práci. Není to tak trochu pohodlnost až nezodpovědnost? Armáda by neměla být s ohledem na své limitované počty a stanovené úkoly doslova „holkou pro všechno“, když existují možnosti, jak povolat celou řadu jiných profesních skupin i z míst, kde se zdravotnická zařízení nachází. Celkově je k zamyšlení, zda naše nároková a konzumně orientovaná společnost nepotřebuje i na základě zkušenosti střetu s pandemií jako bezprecedentní krizí přemýšlet o nějakých formách účinnější přípravy občanů na mimořádné situace a nespoléhat se třeba jen na armádu.
Odolnost občanů spojená i s jejich větší odpovědností vůči spoluobčanům může být v dalších krizích, které určitě přijdou velmi cennou komoditou. Dnes je to očkování, zítra to může být něco jiného. Není ale už pět minut po dvanácté?
Publikováno v deníku Právo.
(Autor je bezpečnostní analytik)