Milena Městecká: Kudy prošel pochod smrti z Lengenfeldu a Cvikova?
Praha 27. května 2021
Letos v květnu, po více než 75 letech, jsme prošli 125 km dlouhou trasu pochodu smrti. Byl to jen jeden z mnoha na konci druhé světové války. Stovky vězňů z poboček koncentračního tábora Flossenbürg, z Lengenfeldu a Cvikova (Zwickau), ale také ženy z německého Plavna (Plauen) byly hnány ze severu Čech na jih v dubnu 1945. Na cestě byly nemilosrdně likvidovány strážemi SS i místními jednotkami domobrany a hitlerovské mládeže.
První dva dny a dva masakry – start v Potůčkách
Na start pochodu jsme se sešli v malé obci Potůčky. Leží u hranic České republiky, v Krušných horách. Z Potůčků do Dolů, zní to až poeticky, ale téma bylo vážné. Byli jsme v počtu osm z Čech a jeden z Německa. Ten přišel z druhé straně hranice, kde leží německé město Johanngeorgenstadt, byl zde za války další velký pobočný koncentrační tábor. Vězňové na pochodu smrti, jimž jsme se rozhodli věnovat šest dnů našeho pochodu a poznat, jaké to tehdy pro ně asi bylo, měli v Potůčkách za sebou už 50 km a dva dny pochodu po Německu. V obou dnech proběhlo hromadné střílení vězňů. U Schönheide šlo o likvidaci slabých a nemohoucích. U Johanngeorgenstadtu stříleli opět nemocné a vyčerpané, ale také za trest všechny, kdo se v prvním dnu pokusili o útěk a byli pochytáni. Francouzský vězeň Paul Bechet, přeživší ze Cvikova, vzpomínal: „Na konci kolony byli stříleni nemohoucí opozdilci. Zpočátku jsme se ještě otáčeli po zvuku výstřelů, nemohli jsme uvěřit, že je tomu opravdu tak. Později už se nikdo neohlížel. Měli jsme už jen sílu táhnout jednu nohu za druhou …“.
Umíte si představit, že přežijete několikaleté peklo koncentráku, víte, že konec války se blíží a stejně se vysvobození nedočkáte? A co hůř – zemřete za velkých útrap na pochodu smrti a nikdo se o tom nikdy nedozví, nikdo už nepřijde ani k vašemu hrobu? To je totiž případ velké většiny obětí pochodů smrti. Jen v Evropě se odhaduje, že jich bylo na čtvrt miliónu. SS-stráže a doprovod likvidovaly v tzv. pochodech smrti všechny, kdo nemohli jít dál. Vězni nedostávali často najíst ani napít. Umírali vyčerpáním, hlady a nemocemi, chladem. Většinu z nich nechávali SS-stráže ležet mrtvé kolem cest. Nebo byli sbíráni na povoz tažený vězni a u nejbližší obce mrtvoly zanechali k pohřbení. Hroby jim často při zastávkách pochodu kopali sami vězni, kteří poté byli s obětmi pohřbeni. Ale častěji dostávali pohřbení obětí na starost místní lidé. A nesměli je, a v případě německých obyvatel ani nechtěli, zásadně pohřbívat na svých hřbitovech. Většinou byli oběti pohřbeni kolem cest, u lesů nebo v lese, kde byli nalezeni. Často za hřbitovní zdí nebo na zlikvidovaných a opuštěných židovských hřbitovech. O které se už neměl kdo starat, židovské obyvatelstvo zmizelo, bylo nacisty téměř úplně zlikvidováno.
Přes Horní Blatnou na Pernink a Karlovy Vary
Z Potůčků jsme přes kopce, v dešti a chladu, jež nás měly v aprílovém počasí letošního května provázet i nadále, vyrazili na Horní Blatnou. Věděli jsme, že už od konce války byly pochody smrti vyšetřovány. Hlášení SNB z obce Potůčky – vyšetřováním byly pověřeny všechny obce v tehdejší ČSR rok poté, v květnu 1946 – uvádělo: „V Johanngeorgenstadtu byl sestaven transport osob z tamního koncentračního tábora a osob přivedených z okolí. Jedna část, která již nebyla schopna chůze, byla v Johanngeorgenstadtu naložena do 3 železničních vagónů a transportována přes Potůčky směr Karlovy Vary. Tyto vagóny stály v železniční stanici Pernink dva dny, kde část vězňů měla zemříti.“ A tak přes Potůčky na Horní Blatnou neprošel jen náš pochod vězňů z Lengenfeldu a Cvikova. Projely tudy další dva transporty smrti z Johanngeorgenstadtu, jeden pěší a druhý železniční. Mohly jsme si jen představit, jak těžká pro ně cesta přes Krušné Hory v chladném dubnu byla. V Horní Blatné jsme zamířili na hřbitov, kde je v pravém dolním rohu krásně udržovaný hrob 3 obětí pochodu smrti. A pokračovali jsme dál na naše místo noclehu v Perninku. Cesta vedla opět na hřbitov k hromadnému hrobu 27 obětí pochodu smrti. Je to dlouhá řada ohraničená obrubníkem a označená dřevěným křížem. Místo si říká o lepší úpravu a označení. V pravém rohu hřbitova je hrob rudoarmějců, zřejmě obětí okolních zajateckých táborů, včetně jejich nově vyhledaných jmen.
Naše první noc venku na pochodu byla chladná, ale bezpečná. Český vězeň Josef Jokl, přeživší z Lengenfeldu, však o noci v Perninku vypovídal: „Za šera jsme byli odvedeni do jakési budovy, snad soudu, kde byli ještě další vězňové, hlavně ruští. Mohl to být i hostinec. Byli jsme vtěsnáni do jedné místnosti, kde se nedalo ani sednout, museli jsme stát. Opírali jsme se jeden o druhého – bylo tam k zadušení.“ Vězni byli druhý den ráno hnáni dál, přes Merklín a Hroznětín do Dalovic. Zde SSáci našli zapomenuté prase a dva dni hodovali, zatímco stovky vězňů z Lengenfeldu a Cvikova byli zavřeni v dvouposchoďové budově téměř o hladu. Dorazili jsme jejich cestou do Karlových Var. Zde zanechaly transporty smrti další velký hromadný hrob. Na karlovarském hřbitově v Drahovicích leží 208 obětí. Pochází především z výše zmíněného železničního transportu z Johanngeorgenstadtu. Z něj byli slabí a nemocní vyloženi v Nové Roli a hnáni pěšky na karlovrském nádraží Na přehradě (dnes Březová). Mrtví z transportu byli pohřbeni na bývalém židovském hřbitově v Drahovicích. Zpráva z exhumace obětí uvádí, že „…mrtvoly byly nalezeny již v hloubi necelého jednoho metru. Byly do hrobu naházeny bez jakéhokoliv pořádku, takže končetiny i těla jednotlivých mrtvol byly vzájemně spletené a bylo proto velmi obtížné je exhumovat.“ Mezi obětmi byly staré ženy přes 70 let i malé děti.
Cesta na Tepličku, Bečov a Mariánské Lázně
Déšť a chlad Krušných hor za Karlovými Vary na našem pochodu pomalu ustoupil sluníčku a občasným přeháňkám, noci ale zůstávaly chladné. Vězni z Lengenfeldu a Cvikova pokračovali dále pěšky silnicí vedoucí i dnes údolím říčky Teplá. Prošlo tudy opět několik transportů smrti. Na Tepličku směřovali z Karlových Var ubozí vězni z transportu z Johanngeorgenstadtu. Jak uvádí kniha Pochody smrti z roku 1965: „V Tepličce se zdržel transport asi 48 hodin. Zde (opuštěný tábor sovětských zajatců ve staré továrně) nalezl k jídlu trochu sušené zeleniny a brambor. Přibyly další oběti, jejichž hrob byl vykopán u severní části továrny na porcelán. V tomto hromadném hrobě našlo odpočinek 15 obětí“. Pochod dále uhnul z naší trasy a pokračoval na Bochov až do Terezína.
Stejně jako vězni z Lengenfeldu a Cvikova prošly až do Bečova i ženy z pochodu smrti z Nové Role u Karlových Varů. Vzpomínala na to přeživší Božena Lukešová: „Hnali nás celý den. K večeru jsme dorazili do města Bečova, kde nás zahnali na louku mezi široce rozvodněnou říčkou Teplou a vysokou strání. Hlídali nás werkschutzáci, většinou samí 15-16letí kluci, se zbraněmi v rukách. V noci bylo zima sněžilo. Chvěly jsme se zimou a hladem … Tu noc se pokusila jedna z Češek o útěk. Nedošla daleko.“ Ženy z Nové Role pak odbočily z Bečova na Teplou směrem na Stříbro.
Díky panu starostovi Bečova Neprašovi jsme místo noclehu vězňů nalezli. Jak vzpomínal Josef Jokl, přeživší Lengenfeldu: „Za Bečovem jsme došli na jakési fotbalové hřiště u říčky Teplá. Na hřišti bylo už několik jiných transportů. V oblouku za řekou tábořili Indové-britští zajatci. My jsme spali v chladném údolí Teplé. Vybavuji si jak u fotbalové branky směrem k městu byl tehdy vykopán hromadný hrob pro zastřelené vězně.“ Důležitá poznámka, o tomto hrobě se vůbec neví. V Bečově je na hřbitově pouze hrob 14 obětí. Vzhledem k tomu, že obcí prošlo na 70 000 válečných zajatců a několik dalších pochodů smrti, bylo obětí jistě více. A to, že je mnoho neznámých hrobů dokládají i počty vězňů na počátku a konci pochodů smrti. Museli jsme ale pokračovat dále, naše cesta vedla přes Mnichov k Vlkovicím na Mariánské Lázně. V Mnichově jsou na hřbitově dva hroby 5 obětí z řad rudoarmějců.
Ve větru přes Pístov, Planou a Tachov do Dolů u Boru
Na cestu proti větru a posledních 50 km, jež byly před námi, vzpomínal přeživší ze Cvikova, francouzský farář Paul Bechet: „Pochodovali jsme až do večera 22. dubna. Ty kratší úseky z Mariánských Lázní přes Chodovou Planou, Planou a Tachov jsou v dešti a větru velmi vyčerpávající. Vítr strhl některé z nás na kluzký asfalt. Zkoušeli se zoufale někoho chytit. Tento den podlehl Perret tomuto utrpení. Viděl jsem ho zdálky bezmocně klesnout.“ Jméno Francouze Perreta možná časem přibyde k identifikovaným vězňům z velkého hrobu 232 obětí pohřbených u Mohyly v Tachově. Letos se podařilo ve spolupráci s památníkem KT Flossenbürg určit 67 jmen obětí. Po více než 75 letech! Další velký hromadný hrob, především obětí z Lengenfeldu nás čekal za Mariánskými Lázněmi. V Mohyle u Pístova je pohřbeno 68 obětí. Už v roce 1975 se vlastivědnému kroužku Hamelika podařilo určit jména 38 obětí. Dosud však tato jména nejsou u pístovské Mohyly uvedena. Doufejme, že v brzké době budeme jejich jména moci číst u Pístova i v Tachově. Hroby pochodů smrti jsou i v Chodové Plané, 11 obětí a v Plané, 31 obětí, kde jsou uvedena dvě jména, mimo jiné „mladého Janotky“. Ten dobrovolně vystoupil z řady, aby byl SS stráží zastřelen, paty měl sedřeny až na kosti a trpěl obrovskými bolestmi. Bylo mu pouhých 20 let.
Ptáte se, kde se vzalo u Pístova a v Tachově tolik obětí? U Pístova šlo o oběti bombardování spojeneckými hloubkovými letci, mnohé raněné SSmani dobyli. Na mrtvé v Tachově se nás ptalo na 50 Tachováků i těch, kdo přicestovali z okolí. Na poslední den pochodu smrti vězňů z Lengenfeldu a Cvikova, i žen z Plavna, jsme se společně vydali v sobotu 22.5. od tachovské Mohyly. Provázel nás, sice ne pěšky, ale vozem, zato však s kamerou v ruce, tachovský badatel a dokumentarista, František Soukup. Muž, který odhalil tajemství tohoto pěšího pochodu a dalšího velkého transportu smrti z Buchenwaldu, který v Tachově zanechal své oběti, včetně 600 spálených v hrobě u dnešního Urnového háje. Muž, který jako jediný mohl účastníkům na trase ukázat, kde ležely původní hromadné hroby vězňů. SS stráž totiž v poslední den pochodu smrti zlikvidovala více než 100 vězňů. A tak jsme zastavili za Pastvinou-Heldrothem, kde byly dva hroby a pokračovali dál po cestě původních hrobů na Maršovy Chody, Staré Sedliště a Doly. Nezbylo z nich dnes nic. Mezi obětmi posledního dne byli především maďarští Židé a „Rusové“, jak je nacisté označovali, tedy vězni z bývalého Sovětského svazu. U Dolů je začaly SS stráže opouštět, došlo možná k dalším závěrečným likvidacím, o kterých ale zatím mnoho nevíme. Do budoucna bude trasa pochodů smrti na Tachovsku, díky vstřícné pomoci starostů a starostek obcí na trase, označena informačními panely. A tak už snad nebude na vězně, kteří zde byli hnáni na pochodu smrti, nikdy zapomenuto.
Další podrobnosti o pochodech smrti najdete v knize Evropa v agonii pochodů smrti.
Foto: archiv autorky
