Milena Městecká: Leoš Šatava – Lužičtí Srbové na přelomu 20./21. století

Praha 16. května 2021

Nová kniha nakladatelství Epocha s názvem Lužičtí Srbové přináší současný pohled na ně od autora z nejpovolanějších, českého etnologa a profesora FF UK Leoše Šatavy. Lapidárně řečeno, nemá dnes slovanský živel obou Lužic, Horní a Dolní, na růžích ustláno a samotná budoucnost jeho existence je více než nejistá. Poslední neúspěšný pokus sprovodit ze světa Lužické Srby, jediný svébytný slovanský národ, který přežil na německém území, provedli nacisté.

Dohlédneme za Lužické hory?

Autor knihy, profesor Leoš Šatava, nadneseně řečeno, burcuje a bije na poplach. Sborníkem svých prací nabízí nám Čechům historický pohled, jenž říká, že se jedná „o ztracenou zemi Koruny české“. Dolní a Horní Lužice byly totiž součástí Království českého téměř 300 let, a to mezi roky 1348 a 1635. A nejde jen o tuto dávnou historii. Znovu se naše národy úzce propojily v dobách našeho národního obrození, kdy se podařilo naše jazyky a kultury, již téměř ztracené, znovu vzkřísit. V letech 1850-1950 byly naše vztahy velmi intenzivní. Po konci druhé světové války byla dokonce ve hře i možnost připojení Lužice k Československu, což se nestalo. Poté nastal útlum i v našich vztazích. Jak sám autor říká: „Lužičtí Srbové z povědomí Čechů prakticky vymizeli; znalosti o jejich současné situaci jsou značně zkratkovité, anebo téměř nulové. Aktivní spolupráce s nimi je omezena především na okruh entuziastických členů a sympatizantů Společnosti přátel Lužice.“

A tak dnešní průměrně vzdělaný Čech snad zareaguje při zmínce o Lužickém semináři v Praze. Ve vzpomínkách se mu vynoří známé příběhy z českého národního obrození, zpopularizované snad nejšířeji a s největším dopadem televizním seriálem na motivy Jiráskova románu F. L. Věk. Mnozí z nás také matně tuší, obzvláště generace starší, že za našimi Lužickými horami jsou místa, kde našinec některým místním lidem, obzvláště na vesnicích, ale často i v obchodech, rozumí. A kdo se dokonce do Lužice vydá, zcela jistě zaznamená v Německu značně neobvyklé oblasti s dvoujazyčnými názvy. V psané řeči se pro nás laiky nápisy lužickosrbské blíží spíše polštině, v tušených významech jsou ale pro Čecha poměrně srozumitelné. Tím ale povědomí o našich severních slovanských sousedech většinou končí. Maximálně je doplňuje místní lidová tradice jízdy králů, tedy velikonočních jezdců.

Jak to bylo za druhé světové války a po ní

Po převzetí nacistické moci bylo od Lužických Srbů očekáváno, že upustí od požadavků rovnoprávnosti a zaměří se na udržování zvyků, krojů, tanců a jiných folklorních zvláštností. Srbská národní organizace Domowina, jež existuje a zastřešuje lužickosrbské organizace do dnešních dnů, odmítla zařazení do nacistických spolků a především prohlášení Srbů za „vendicky mluvící Němce“. Vendický, německy „wendisch“, tedy pejorativně „slovanský“, byl v těchto dobách běžný název pro Srby, až po válce se používá jako dnes německé Sorben, tedy Srbové. Poté v roce 1937 ustala v Lužicic výuka v srbštině, postupně byly zakázány i srbské bohoslužby a pohřební obřady, zastavena byla srbská periodika a vydávání literatury. Navíc byla oblast postižena velkým přesunem obyvatelstva. Srbští učitelé a duchovní byli přemisťováni do německých oblastí, na jejich místa nastupovali německé protějšky. Ale mnohem horší bylo obsazení Lužice Němci prchajícími na konci války z východních, německou říší okupovaných území. Dále poválečné dosídlení německým obyvatelstvem z Čech a Polska. Změnilo se vše, především poměr německého a lužickosrbského obyvatelstva, byly přerušeny komunikace, území obou Lužic bylo silně okleštěno a ještě více rozděleno.

V dobách socialistických, jak autor vysvětluje v části knihy „Texty s etnologickou a historickou tematikou“, se obě Lužice staly tzv. výkladní skříní péče o národní etnikum v rámci socialistického německého státu. Odtud pochází i dvoujazyčné názvy, obnovilo se srbské školství, kultura i literatura. Nepochybně to přineslo mnoho dobrého a pomohlo zachování národa i jazyka. V mnohém však šlo více o formální přístup, což nejvíce dokládá obrovská devastace oblasti vybrané k industrializaci a především těžbě uhlí. Ta zničila a dodnes, i když v menší míře, ničí mnoho celých vesnic i větších měst. A přivedla opět do oblasti další množství německých obyvatel, rodin dělníků, horníků a dalších profesí potřebných pro industrializovanou tradičně zemědělskou oblast. Pro srbské obyvatelstvo to znamenalo další roztříštění, devastaci domovů i krajiny a opět snížení poměru k počtu obyvatelstva německého.

Quo vadis, Lužice?

Leoš Šatava se především ve své knize, ale i ve svém dnes již téměř půl století trvajícím „stýkání a potýkání se s Lužicí“, k němuž se přiznává ve svém epilogu, zabývá současnou Lužicí. Vysvětluje jaký je stav dnes, a to především ve vztahu ke slibným a nadějeplným letům po pádu železné opony. Jak sám říká, jejich možnosti nebyly zdaleka plně využity a naděje byly z velké části promarněny. Znovusjednocení Německa přineslo bohužel v mnohém nepříjemnou a ničivou proměnu. Vysokou nezaměstnanost a emigraci z celé bývalé NDR za prací, převzetí globálních a konzumních hodnot, které snaze o udržení jazyka, kultury a literatury menšinového etnika rozhodně nesvědčí. Problémem je ale nejen snížení zájmu mladších generací na straně srbské, ale také nezájem, a to téměř naprostý, samotných Němců o podporu zachování srbské kultury a etnika. Chybí podpora a zapojení německé většiny a napadání ze strany německé mladší generace s prohlášeními „vraťte se do Srbska“, svědčí nejen o nevzdělanosti, ale také ignoranci. Fakticky o pokračující snaze, i když mnohdy nechtěné a nevědomé, o asimilaci a germanizaci Lužických Srbů. Nepomáhá ani to, že naprostá většina Lužických Srbů považuje sama sebe druhou národností za Němce, jak autor zdůrazňuje, nepřátelství tedy není na pořadu dne.

V této souvislosti proveďme malý exkurs do minulosti. Ostatní slovanské kmeny, tzv. Polabští či Pobaltští Slované, kteří po staletí obývaly jako samostatná knížectví celé rozsáhlé území dřívější NDR, narozdíl od Lužických Srbů přežít nedokázaly. Byly v 10. a 11. století na svých historických územích mocensky poraženy, obyvatelstvo asimilováno a germanizováno. Nechybělo mnoho a Lužičtí Srbové by se neubránili též. Pomohlo jim i to, že se stali, jak bylo výše zmíněno, součástí Království českého a později doba národního obrození. Jinak by se jazyk a literatura nedochovaly, nedočkaly by se psané formy a jako ostatní početné slovanské jazyky by na dnešním německém území zcela vymizely. I tak žilo lužickosrbské obyvatelstvo v oblasti, kde moc patřila německému měšťanstvu a šlechtě. Dodnes je také nešťastné rozdělení Lužice do dvou německých států – Dolní Lužice s centrem v Chotěbuzi patří Braniborsku, Horní Lužice se starobylým Budyšínem je součástí Saska.

Serbja: běchu, su a budu aneb Srbsko bylo je a bude

… jak hlásá optimisticky nápis na tričku mladé dívky na obálce knihy. Jak tedy přežívá lužickosrbský jazyk, vzdělání a kultura dnes? Na to nezbývá než doporučit přečíst si celou knihu Leoše Šatavy. Ve stručnosti prozradíme, že vzdělání dětí a mládeže v dolnolužické a hornolužické srbštině – tak se totiž nazývají dva svébytné jazyky – je zajištěno. Většinou se však jedná o školy se smíšeným vyučováním, také v německém jazyce. Problémem je, obzvláště v menších a především velkých městech, výchova dětí a mládeže k používání své mateřštiny. Není divu, jsou obklopeni německým prostředím a udržení tradic a jazyka, navíc nesrozumitelného jejich bezprostřednímu okolí, není takzvaně „in“. Ale lužickosrbské organizace a aktivisté nezahálí, ohromná je například iniciativa „Witaj“, která přináší krom mnohého jiného výuku srbštiny dětem, mládeži i dospělým mimo školní vyučování. Rok 2001 přinesl také po půlstoletí první politické vystoupení Lužických Srbů, právě proti snaze o zrušení vyučování dětí v lužické srbštině, jehož byl autor svědkem a popisuje jej v kapitole „V Chrósćicích psali lužickosrbské dějiny“.

Velmi důležitou informací pro českého čtenáře je také autorův přehled v oblasti lužickosrbské literatury, kterou nás fundovaně provází v několika kapitolách knihy tomu věnovaných, z nichž jmenujme „Sny nejen ke kochání“, „Dotyky identity“ či „Porno není vždy pornografie“ (pozn. „Ty porno mi“ znamená „Ty proti mně“, což je název zatím poslední sbírky poezie významného lužickosrbského básníka Kita Lorence). A důležité je vědět, že si knihy autorů zpoza Lužických hor můžeme přečíst i v češtině. Můžeme jen doporučit sáhnout například po dnes již klasických titulech jakými jsou román Jurije Kocha „Sestup z hor snů“ či po českém výboru zmíněného básníka Kita Lorence s názvem „Nový letopis“. Z novějších titulů je to například v roce 2007 vydaná sbírka poezie „Jazyk jímž porozumíš větru“, kterou uspořádal a přeložil Milan Hrabal.

Prof. PhDr. Leoš Šatava, CSc. (*1954) je český vysokoškolský učitel a etnolog, zabývající se tematikou evropských národnostních menšin, mimo jiné např. postavením Lužických Srbů v Německu. V letech 2003–2006 zastával pozici předsedy Společnosti přátel Lužice. Působí na univerzitních pracovištích v ČR i na Slovensku, v letech 1996-2001 pracoval také jako vědecký pracovník Lužickosrbského institutu v Budyšíně v Německu. Zaměřuje se také na výzkumy v oblasti snah o revitalizaci menšinových jazyků a etnického vědomí. Je mimo jiné autorem encyklopedické příručky Národnostní menšiny v Evropě (1994) a knihy Jazyk a identita etnických menšin (2009).

Reprofoto: z knihy Lužičtí Srbové