Miloš Balabán: Draze vykoupený mír

Praha 8. května 2021

9. května 1945 měli lidé důvod k velké radosti po celé Evropě. Radovali se občané osvobozené Prahy, Moskvy na Rudém náměstí, nebo Londýna před Buckinghamským palácem. Podepsáním bezpodmínečné kapitulace nacistickým Německem skončila šest let trvající II. světová válka v Evropě a zavládl toužebný mír.

Slzy radosti se mísily i se slzami smutku. Kontinent pyšnící se po staletí svojí vyspělostí, kterou dával na odiv celému světu se nacházel v troskách s desítkami miliony mrtvých a raněných. Účet za válku byl strašlivý a promítl se tragicky i do milionů životních osudů. Válečné rány se vlastně v mnoha ohledech nepodařilo zacelit dodnes.  

Kdo by třeba v roce 1935 uvěřil, že je možné něco takového jako holocaust, že je možné masové vyhlazování lidí v koncentračních táborech nebo brutální teror v okupovaných zemích s vypalováním vesnic a vražděním jejich nevinných obyvatel?

Stačilo k tomu dvanáct let Hitlerovy „třetí říše“. Německý národ mohl v květnu 1945  jen zpytovat svědomí, koho podpořil a kdo ho zfanatizoval.  Tak jako „vážení“ občané Goethova Výmaru, kterým nařídil americký generál George Patton povinnou prohlídku koncentračního tábora Buchenwald, protože nad jeho existencí zavírali nejen oči, ale též z něj navíc i profitovali. Takových táborů se na území Německa nacházely stovky….   

I s odstupem téměř osmdesáti let si ovšem stále musíme klást otázku, jak mohlo k takovému krvavému válečnému infernu dojít. Příčin je jistě celá řada. Jedna je zvlášť varující: selhání politických elit demokratické Evropy, které podcenily nebo i záměrně ignorovaly hrozbu jež přicházela z nacistického Německa. Jejich stálé ustupování zlu vyvrcholilo ostudnou Mnichovskou dohodou v září 1938 na úkor jediné demokracie ve střední Evropě – Československa. Právě odtud vedla přímá cesta k válce na což i dnes mnozí účelově zapomínají. 

A tuto tragickou chybu museli nakonec napravit především ti bezejmenní prostí lidé, kteří se se zbraní v ruce nebo i bez nich postavili nacistickému zlu. V odboji proti nacistům na okupovaných územích i v krvavých bitvách od Stalingradu po pláže v Normandii. Určitě primárně nepřemýšleli o „velké politice“ s jejími zájmy a cíli ale především o povinnosti postavit se nepříteli, který ohrožoval nejen jejich vlast. Na nich leželo břemeno války nejvíce.

A i proto je bez ohledu na to co se dnes odehrává třeba v česko-ruských vztazích nutné vzdát hold těm prostým vojákům mnohonárodní Rudé armády, kteří u nás v boji proti nacistickému Německu položili život. V Československu jich bylo 140 tisíc.   

A připomínat si i to, jak k poslední světové válce došlo, co jí předcházelo a co bylo jejími skutečnými příčinami. V době, kdy se hovoří o „Thukydidově pasti“, která může za jistých okolností vést k dalšímu válečnému střetu s nedozírnými globálními následky mezi USA a Čínou to vůbec není od věci. 

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)