Miloš Balabán: Geopolitický fičák

Praha 25. dubna 2021

První měsíce letošního roku nám připomenuly, jakou podobu má zostření velmocenského soupeření mocností. Vršky ledovce byly Ukrajina a vrbětická kauza, hraje se ovšem na podstatně širší geopolitické frontě, v Eurasii od Tchaj-wanu po Bělorusko.

 Ukazuje se vojenská síla, vytíženy jsou diplomacie a zpravodajské služby. Masově se vypovídají diplomaté, mezi Západem a Východem probíhá informační válka. Vyznat se v motivaci a záměrech jednotlivých aktérů není jednoduché, jakkoliv na první pohled může být vše úplně jasné. V některých okamžicích se dokonce zdálo, že jsme jen krok od tvrdšího střetu.

Stejně jako v krizových momentech studené války se nakonec objeví záblesk reálpolitiky. V sázce je příliš mnoho. Nikoliv v unipolárním ale v multipolárním světě se musí pečlivě počítat případné zisky a ztráty. Vnímejme posloupnost některých kroků. 13. dubna volá americký prezident Biden ruskému prezidentovi Putinovi a nabízí uspořádání summitu k projednání otázek, kde jsou mocnosti ve sporu. Neposílá americké vojenské lodě do Černého moře.

O deset dní později nařizuje ruský ministr obrany Šojgu ukončení prověrky vojsk na jihu a západě Ruska s tím, že „cílů bylo dosaženo“. Byla to tedy skutečně prověrka nové americké administrativy ve vztahu k Ukrajině?

Podle ukrajinského prezidenta Zelenského „stažení proporčně snižuje napětí“. Vítá snížení vojenské přítomnosti a deeskalace situace na Donbasu.

Šéf unijní diplomacie Josep Borell důrazně odsoudil rozvratné aktivity ruských tajných služeb proti zájmům a bezpečnosti Unie a jejích členských států.  Zároveň ale navrhuje Rusku obnovit vzájemný dialog v otázkách odzbrojování a nešíření jaderných zbraní.

Stále se tak hledají společné jmenovatele v politice, které umožňují zachovat dialog o zásadních globálních problémech. Patří sem i účast ruského prezidenta a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga na virtuálním klimatickém summitu organizovaném ve čtvrtek prezidentem Bidenem.

U nás si aktuálně musíme klást otázku co dál s Ruskem. Necelý týden stačil, aby se situace v našich vztazích dramaticky proměnila. Spojenci nás v kauze Vrbětice podpořili, což je dobře, v konečném důsledku se ale v naší politice vůči Rusku budeme muset spoléhat především sami na sebe. Musíme brát v potaz, že i u našich spojenců existuje spousta vlastních zájmů, které mohou být i protichůdné vůči našim, iluze si snad neděláme.

Je to velká výzva pro českou diplomacii. Začínat s Ruskem v podstatě na zelené louce není určitě snadné. Zvlášť v době, kterou bych bez přehánění nazval „geopolitickým fičákem“, kdy se  některé dlouholeté pravdy a reálie mohou velmi rychle proměňovat.

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)