Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin – televizní premiéra na ČT ART
Brno 9. března 2021
Ve spolupráci s Českou televizí připravil soubor Janáčkovy opery NdB televizní premiéru nové inscenace EVŽENA ONĚGINA, kterou bude 29. března 2021 od 20:15 vysílat program ČT art.
Při této příležitosti je spuštěn benefiční prodej vstupenek, jehož výtěžek poputuje Sociálnímu nadačnímu fondu města Brna a Jihomoravského kraje na pomoc lidem, které koronavirus dostal do těžké životní situace:
www.socialni-nadacni-fond.cz/cs/nadacni-fond.
Symbolické benefiční vstupenky je možné zakoupit na www.ndbrno.cz/opera-pomaha
(v programu naleznete představení s názvem Evžen Oněgin – televizní premiéra) nebo na www.operapomaha.cz.
Česká televize se divadlu věnuje dlouhodobě. Navíc nyní, kdy diváci nemohou do divadel, jim přináší přímé přenosy představení každé pondělí. „Jsme rádi, že tuto nabídku obohacujeme mimořádnými tituly brněnských divadel. Evžen Oněgin k takovým bezesporu patří,“ říká ředitel Televizního studia Brno České televize Jan Souček a dodává: „Na letošní podzim chystáme spolu s Národním divadlem Brno odložený přenos Janáčkova Osudu v rámci projektu Opera Vision.“
Sociální nadační fond města Brna a Jihomoravského kraje
motto: Pomáháme těm, ke kterým se štěstí otočilo zády.
Sociální nadační fond města Brna a Jihomoravského kraje (SNF) je nevládní organizace založená původně jako Sociální nadace města Brna „Domovy potřebných“. Vznikla už v roce 1993, o pět let později se transformovala na nadační fond. V roce 2014 se působnost fondu rozšířila na region Jihomoravského kraje.
SNF svoji pomoc směruje především na rodiny s dětmi či děti bez rodiny, seniory a lidi se zdravotním postižením. V loňském roce zaměřil svoji pozornost také na osamělé rodiče, kteří se během epidemie nemoci covid-19 a vyhlášených omezení ocitli v existenčních problémech, neboť přišli o možnost příjmu z důvodu péče o děti nebo ztratili zaměstnání. SNF však podporuje také činnosti některých neziskových organizací. Těch bylo loni celkem čtrnáct, mezi nimi například organizace Tady to mám rád, která se dlouhodobě angažuje v oblasti pomoci lidem s poruchou autistického spektra, nebo Bílý kruh bezpečí, poskytující odborné poradenství a pomoc obětem, svědkům a pozůstalým po obětech trestných činů.
„Motto Sociálního nadačního fondu města Brna a Jihomoravského kraje krásně shrnuje jeho poslání: Pomáháme těm, ke kterým se štěstí otočilo zády. Svoji pomoc směřujeme k rodinám i dětem bez rodiny, rodičům samoživitelům, seniorům a osamělým lidem, zdravotně postiženým a jejich rodinám v tíživých životních situacích, kdy běžná sociální pomoc a služby nestačí. 28letá historie nadačního fondu potvrzuje, že je důležitou součástí městské soustavy sociální pomoci,“ uvedla primátorka města Brna Markéta Vaňková, která zároveň zastává pozici předsedkyně správní rady fondu.
www.ndbrno.cz
MgA. Adéla Biravská – marketing Janáčkovy opery marketing and PR of Opera Národní divadlo Brno
Evžen Oněgin
Opera o 3 dějstvích
Hudba P. I. Čajkovskij
Libreto za spolupráce K. S. Šilovského
Hudební nastudování Robert Kružík
Režie Martin Glaser
Scéna Pavel Borák
Kostýmy Markéta Sládečková
Světelný design Martin Špetlík
Choreograf Martin Pacek
Dramaturgie Patricie Částková
Sbormistr Pavel Koňárek
Videoprojekce Matouš Ondra
Osoby a obsazení 29.3.
Evžen Oněgin Svatopluk Sem
Taťána Linda Ballová
Vladimír Lenský Ondřej Koplík
Olga Václava Krejčí Housková
Larina, statkářka Daniela Straková‑Šedrlová
Filipjevna, chůva Yvona Škvárová
Kníže Gremin Jiří Sulženko
Triquet Vít Nosek
Zarecký Kornel Mikecz
Setník Martin Novotný
Předzpěvák Pavel Valenta
Guillot, Oněginův sluha Luděk Mrkos
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Režie televizního přenosu: Jakub Kořínek
Co by byl život bez romantických iluzí, ale je možné žít jenom v nich?
Do roku 2021 vstupuje operní soubor dalším dílem vztahových rovnic, tentokrát v jedné z nejslavnějších oper 19. století Čajkovského Evženu Oněginovi. Po velmi úspěšné inscenaci Pikové dámy je Evžen Oněgin návratem inscenačního týmu režiséra Martina Glasera, dirigenta Roberta Kružíka a výtvarníků Pavla Boráka a Markéty Sládečkové k dílu P. I. Čajkovského, velikána ruského romantismu. V hlavních rolích se diváci mohou těšit na špičkové sólisty – Lindu Ballovou (Taťána), Svatopluka Sema (Oněgin), Václavu Krejčí Houskovou (Olga), Jiřího Sulženka (Gremin) ad. Pro Svatopluka Sema a Lindu Ballovou půjde o debut v Evženu Oněginovi. Režisérem televizního přenosu bude Jakub Kořínek.
Na počátku Čajkovského nejslavnější opery byla spíše žertem pronesená poznámka na večírku o tom, proč nezkusit jako námět Puškinův proslulý román ve verších o mladém petrohradském švihákovi, který znuděn životem ve městě utíká na venkov, kde se setká s naivní mladičkou Taťánou. Chladně odmítá lásku, kterou k němu Taťána vzplane, aby o několik let později pochopil, jaké chyby se dopustil, a že ji již nelze napravit. Čajkovskému se ten návrh zdál v první chvíli směšný, ale přesto ještě ten večer sáhl po románu a pochopil, že našel ideální předlohu.
Protože pořád sníme, pořád se honíme za marnými iluzemi a pořád se potřebujeme vztahovat k nějakému ideálu. Protože se zároveň musíme naučit přijmout život jaký je a zároveň se nesmíme přestat snažit, aby svět byl lepší. A musíme kvůli tomu ty sny a iluze většinou obětovat. To je často velmi bolestivé a dvě a půl hodiny nádhery, kterou nachystal Čajkovskij inspirovaný Puškinem, nám můžou k té cestě dodat sílu…
režisér Martin Glaser
Opera dostala podtitul lyrické scény o třech jednáních a Evžen Oněgin skutečně je pozoruhodným skloubením velmi komorních a intimních scén námětu vlastně netypického a prostého pro operu 19. století v kontrastu s romanticky pojatou orchestrací a sborovými scénami. Dlužno říci, že Čajkovského hudba ještě umocnila opravdovost a hloubku Puškinova příběhu a především momenty vyznání lásky hlavních hrdinů – ať to je slavná dopisová scéna Taťány, Lenského loučení se životem či árie knížete Gremina – patří právem k nejpopulárnějším v operním repertoáru. Čajkovského obavy, že se opera nebude hodit na velké jeviště a svou malou dramatičností operní publikum nezaujme, se ukázaly jako zbytečné. Naopak Evžen Oněgin je dnes stálicí na repertoáru divadel celého světa právě díky jedinečnému skloubení průzračných a elegantních Puškinových veršů a Čajkovského hudby, jež rozhodně za básníkovou genialitou nezaostává. Svou lyričností i dramatičností odkrývá další a další vrstvy v duších Taťány, Oněgina i Lenského v příběhu, který stále neztratil nic ze své aktuálnosti.
Tvorbu P. I. Čajkovského mám nejvíce spojenou právě s mými studentskými léty na konzervatoři a později na akademii. Jako violoncellista jsem k ní měl vždy velmi blízko, ať už jako sólista v jeho Rokokových variacích, či v komorní tvorbě anebo v jeho symfonických dílech. Domnívám se, že odkaz, který nám tento velikán zanechal, oslovuje se stejnou intenzitou stále novou a novou generaci mladých kumštýřů. Proto jsem přesvědčen, že stejně tak musí oslovit i mladé obecenstvo posluchačů. Jeho na jedné straně velmi niterná zpěvnost lyrických pasáží s velmi smělým rozmachem vášnivých erupcí hudebního jazyka na straně druhé nemůže nechat nikoho chladným.
dirigent Robert Kružík
Inscenační tým
Robert Kružík patří k nejmladší generaci našich dirigentů. Již v šestadvaceti letech se stal stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od sezóny 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno. V dubnu 2020 přijal nabídku Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a od sezóny 2021/22 se stane jejím šéfdirigentem. S Janáčkovou operou NdB spolupracuje už od roku 2014 jako asistent dirigenta na inscenaci Maria di Rohan Gaetana Donizettiho, dále na operách Carmen, Hubička, Hry o Marii, Čert a Káča ad. Nastudoval zde Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámu, Smetanovu Libuši a Straussova Růžového kavalíra. V ostravské opeře dirigoval Tři přání aneb Vrtkavosti života Bohuslava Martinů, Smetanovo Tajemství a Prodanou nevěstu, Mozartovu operu La clemenza di Tito, Verdiho Otella a La traviatu, kterou sám nastudoval, a Prokofjevův balet Popelka. Mimo operní jeviště spolupracuje s mnoha českými orchestry, jako jsou Filharmonie Brno, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský komorní orchestr, Moravská filharmonie Olomouc, Jihočeská komorní filharmonie, Czech Virtuosi a Ensemble Opera Diversa. Spolupracoval s předními sólisty, jako jsou houslisté Esther Yoo, Václav Hudeček, cellisté Tomáš Jamník, Raphael Wallfisch, pěvci Roman Janál, Jiří Sulženko, legendární Soňa Červená ad. Jako dirigent vystoupil např. na festivalu Mladá Praha, na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě a ve významných koncertních sálech a divadlech. V květnu 2020 absolvoval debut na Pražském jaru se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Tento brněnský rodák začínal jako violoncellista. Absolvoval Konzervatoř Brno a kromě hry na violoncello (u Miroslava Zichy) se zde věnoval rovněž oboru dirigování (u Stanislava Kummera). Ve studiu pokračoval na pražské AMU, kde jeho pedagogy byli Leoš Svárovský, Charles Olivieri‑Munroe a Lubomír Mátl v dirigování a Miroslav Petráš ve hře na violoncello. V akademickém roce 2012/2013 pobýval na studijní stáži na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku; zde se zaměřil na oba obory. S úspěchem se zúčastnil řady violoncellových soutěží, jako je Pražské jaro, Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně aj. Svoje znalosti a zkušenosti rozšiřoval na mistrovských kurzech, ve hře na violoncello u Jiřího Bárty, Michaely Fukačové a Raphaela Wallfische, v dirigování u Norberta Baxy, Johannese Schlaefliho a Davida Zinmana.
Martin Glaser začal studovat chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale po dvou letech přestoupil na DAMU, kde absolvoval studia činoherní režie a dramaturgie. Ještě během studií přijal v roce 1998 angažmá v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kterou pak od ledna 2006 vedl jako umělecký šéf. Od listopadu 2013 je ředitelem Národního divadla Brno. Během svého působení v Jihočeském divadle profiloval soubor jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru hereckých osobností a současnou dramatiku, která tvořila základní pilíř repertoáru. Řadu domácích i zahraničních her uvedl v české premiéře. Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení, Shakespeare – Macbeth, Něco za něco, Hampton – Nebezpečné vztahy, Trier – Kdo je tady ředitel, Lausund – Benefice, Presňakovové – Hrát oběť, Maupasant – Miláček, Mastrosimone – Jako naprostý šílenci), víry a fanatismu (Schwab – Prezidentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění, Crimp – Misantrop, La Bute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Belbel – Mobil, Vedral – Kašpar Hauser, Egressy – Portugálie, Čechov – Tři sestry). Spolu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou vytvořil úspěšný autorský tandem. Od roku 2005 se před stále vyprodaným hledištěm uvádí transkripce juvenilie Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Následovala adaptace novely Nathanaela Westa pod názvem Utěšitel a se svým působištěm se rozloučil původní hrou Blackout. Velkému zájmu publika se těší i všechny hry a adaptace, které napsali pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. M. Glaser pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni. Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. Inscenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grand festivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů. Pro činoherní jeviště NdB inscenoval Františákova Havla v zemi čeledínů, Havlíčkovy Petrolejové lampy, Teror Ferdinanda von Schirach, Shakespearovo Něco za něco, vlastní adaptaci románu Hana A. Mornštajnové, Kunderovy Majitele klíčů ad. S hudebními žánry se seznámil nejprve při režii muzikálů Funny Girl v plzeňském divadle a Malované na skle v budějovické činohře. Vyzkoušel si i operetu, když režíroval Piskáčkova Tuláka. První operní režií byl Verdiho Otello a následovala jediná Schumannova opera Genoveva, s brněnským souborem nastudoval Janáčkovu Její pastorkyňu, Čajkovského Pikovou dámu a Verdiho Dona Carlose.
Pavel Borák, brněnský rodák scénograficky činný od roku 1994. V roce 1999 absolvoval Difa JAMU. Při dosud více než 100 realizacích opakovaně spolupracoval s režiséry Matějem T. Růžičkou, Zojou Mikotovou, J. A. Pitínským, Ondřejem Elbelem, Pavlem Šimákem, Martinem Glaserem a dalšími, od roku 2008 pravidelně spolupracuje s režisérem Romanem Polákem. Za scénu k inscenaci Moliérova Misantropa ve Slovenském komorném divadle v Martině získal ocenění DOSKY za nejlepší scénografii sezony 2009/2010 na Slovensku, scéna pro představení Bratia Karamazovovci získala nominaci na cenu Dosky 2013, stejně jako scéna pro drama Nevesta hôľ v roce 2015. V NdB vytvořil scénografie pro opery Bludný Holanďan, Její pastorkyňa, Piková dáma a Don Carlos, na repertoáru jsou též představení Petrolejové lampy, Teror a Hana v režii Martina Glasera. V NdB oceňuje vstřícnost a profesionalitu zdejších dílen, která vysoce přesahuje průměr mnohých českých i slovenských divadel. Výběr z realizací: Hedda Gabler, Arkádia, Nevesta hôľ, Buddenbrookovci, Mercedes Benz, Herodes a Herodias, Tri sestry, Triptych, Bratia Karamazovovci, Bačova žena – vše režie Roman Polák, SND Bratislava; Láska na Kryme, režie Marián Amsler, Divadlo Astorka; Korzo 90’ Bratislava, Potkany, režie R. Polák, DAB Nitra; Víra, láska, naděje, režie Kamila Polívková, Divadlo Komedie, Praha; Ucho, režie Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Tvář v ohni, režie Martin Tichý, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec; Smrt Hippodamie, režie J. A. Pitínský, Městské divadlo Zlín; Hvězdy nad Baltimore, režie J. A. Pitínský, Divadlo Husa na provázku, Brno; Romeo a Julie, režie Pavel Šimák, Horácké divadlo Jihlava; Ředitelská lóže, režie Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Večer tříkrálový, režie Roman Polák, Městské divadlo Brno; Murlin Murlo, režie Pavel Šimák, Divadlo Husa na provázku; Jeden den Ivana Děnisoviče, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Calandriáda, režie Zoja Mikotová, Městské divadlo Zlín; Divá Bára, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Faidra, režie Martin Tichý, Činoherní studio Ústí nad Labem. Inspiraci čerpá pokud možno všude, kromě divadla.
Markéta Sládečková absolvovala v roce 2000 JAMU, kde studovala scénografii v ateliéru Jána Zavarského. Několik let externě spolupracovala s Českou televizí jako asistentka architekta při natáčení seriálů Četnické humoresky v režii Antonína Moskalyka a Černí baroni (režie Juraj Herz). Později se začala věnovat především činoherní scénografii. Působila v mnoha divadlech v Česku a na Slovensku. Opakovaně spolupracovala např. s režisérem Martinem Tichým, pro kterého vytvořila scénu a kostýmy k inscenaci Arabská noc, za niž byla v roce 2005 nominována na cenu Alfréda Radoka. Častá je také její spolupráce s režisérem Wiliamem Dočolomanským a jeho mezinárodním souborem Farma v Jeskyni. Vytvořila např. výpravu k inscenaci Waiting room, která se dodnes hraje v experimentálním prostoru NOD v Praze, a také kostýmy k jejich nejnovější inscenaci Informátoři – Whistleblowers (2014 Divadlo Ponec). V Národním divadle Brno v Mahenově činohře se poprvé se poprvé pracovně setkala s Břetislavem Rychlíkem při inscenaci Gazdina roba, pro kterou navrhla kostýmy. Od té doby s ním spolupracuje pravidelně – z poslední doby např. výprava pro Cenu facky autora Karla Steigerwalda ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V Divadle Na zábradlí navrhla kostýmy pro inscenaci Jiřího Havelky Šílenství a v roce 2015 s Rastislavom Ballekom spolupracovala na Anamnesis. Ve stejnou dobu měla v ostravském Divadle loutek premiéru inscenace J.A.K. v režii Martina Tichého, pro kterou rovněž navrhla kostýmy. Příležitostně se věnuje prostorovému designu, v roce 2014 např. vytvořila podobu české expozice na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Martin Špetlík vystudoval Gymnázium Jana Palacha v Turnově, kde byl přítomen zformování amatérského divadelního souboru, v němž od roku 1996 působil i jako osvětlovač. Po maturitě byl přijat na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Univerzitního studia v druhém roce zanechal a po sérii obskurních zaměstnání se navrátil k divadlu. V roce 2003 pracoval jako osvětlovač v Dejvickém divadle, v roce 2004 nastoupil do Švandova divadla na Smíchově na pozici mistra scénického osvětlení. Během tohoto angažmá spolupracoval i s dalšími divadelními skupinami, např. Divadlo Continuo. V roce 2007 na vlastní žádost odešel ze Švandova divadla a od té doby pracuje jako light designer na volné noze. Spolupracoval mimo jiné s následujícími divadelními skupinami: Compagnie Decalages (CZ/FR), Teatr Novogo Fronta (RUS/CZ), Krepsko (FIN/US/CZ), Spitfire Company (CZ), Divadlo Continuo, Silo Theatre (NL), Debajehmujig Theatre Group (CAN). Specializuje se na fyzické či taneční divadlo a na sitespecific, případně objektové a vizuální divadlo. Z pedagogických zkušeností lze zmínit několikaměsíční působení v kanadské indiánské rezervaci Wikwemikong, kde krom instalace scénického osvětlení pořádal workshopy light designu. Přednášky vedl mimo jiné i na berlínské Die Etage. V roce 2011 vedl osmidenní seminář Světlo a tma na festivalu Jiráskův Hronov.