Miloš Balabán: Nelehké střídání ve Spojených státech a Německu

Praha 5. ledna 2021

Tento rok změní nejen Spojené státy ale i Německo svého lídra. Joe Biden nastoupí do prezidentského úřadu po čtyřech bouřlivých letech s Donaldem Trumpem a Angela Merkelová z vlastní vůle ukončí svojí šestnáctiletou misi na postu německé kancléřky. O příštím kancléři rozhodnou na podzim německé parlamentní volby. 

Nesporně to ovlivní i globální politiku. Biden opírající se o profesionály z Obamovi éry naznačuje kurs na návrat k politickému normálu: předvídatelnější americké zahraniční a bezpečnostní politice, která nebude překvapovat či dokonce zaskakovat spojence.

 Nemůže to ale být politika Obama 2.0, protože svět se rychle mění a Američané jsou nuceni stále více brát v potaz že ne vždy a ve všem hrají první housle. Jejich největší výzvou se stal růst a vliv Číny a tato otázka se zásadně prolne celým Bidenovým funkčním obdobím. 

Jedno má Biden s Obamou stoprocentně společné. Hned po vstupu do úřadu má na prvním místě agendy řešení vnitřní krize. Obama řešil krizi ekonomickou, která v USA vypukla v roce 2008 a vážně ohrožovala stabilitu kapitalistického systému nejen doma ale i v celém světě, Biden musí čelit dopadům pandemie covidu, jenž svým rozsahem a dopady vážně pochroumala americkou společnost.

Angela Merkelová v necelém roce, který má před sebou se bude též nesporně potýkat s řešením dopadů pandemie, i když si asi finále svého kancléřství představovala jinak. V jednom má ovšem proti Bidenovi výhodu: německá společnost je určitě zdravější a stabilnější než americká.

Nic to ale nemění na složitosti nástupnictví po Merkelové. Pokus s instalací Annegrety Krampové-Karrenbauerové do role kandidátky na kancléřku nevyšel a o novém nástupci Merkelové rozhodne až digitální sjezd CDU tento měsíc.  

I Německo se přitom pohybuje v bouřlivých vodách globální a evropské politiky a jistě tomu nebude v příštích letech jinak. Merkelová v nich dosud nesporně uměla dobře manévrovat. Udržovala rovnováhu mezi spojeneckými svazky v rámci EU a NATO a německými zájmy, kterým často pomáhala i reálpolitika.

Přes všechny politické turbulence a protivenství dokázala zachovat pragmatické vztahy s Ruskem a Čínou tak důležité pro německý byznys. Příkladem budiž plynovod Nord Stream 2 nebo investiční dohoda mezi EU a Čínou finálně dojednaná v samotném závěru německého unijního předsednictví na sklonku minulého roku. Určitě se to nemůže líbit ani Trumpovi ani Bidenovi, protože to narušuje snahu o vytvoření společné protičínské fronty. 

Do popředí zároveň vystupuje důležitá otázka, který politik zadá po Angele Merkelové v Evropě hlavní tón. Nepochybně se o to snaží francouzský prezident Emmanuel Macron, třeba i proto aby získal důležité body před francouzskými prezidentskými volbami v květnu 2022.  Stane se to zdrojem třenic mezi Berlínem a Paříží, což ovlivní i celou EU? Napřesrok uvidíme.

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)