Antonín Rašek: Za pandemii odpovídají všechny stupně řízení

Praha 29. prosince 2020

V podstatě v celé polistopadové éře byl stát zvláště pravicí neustále zatracován, v době pandemie jako by všechno bylo na jeho krku. Podobně je tomu s opozicí, která se zbavila odpovědnosti a ponechala si jen právo kritiky.

Nad rudnoucí mapou Evropy

Na mapu covidově rudnoucí Evropy není to zrovna nejpříjemnější pohled. Jediný zelený Vatikán aby člověk hledal lupou. Pomalu stejně tak na okrajích kontinentu oranžový Island spolu s Irskem, Norskem, Finskem, Estonskem a Řeckem. Jenže to je situace v jednom okamžiku, který se rychle mění. Dříve narozeným to může připomínat roztahující se Großdeutsches Reich za druhé světové války. A historikům středověkou islamizaci Evropy, kdy se však muslimové na Island dostali.

Není snad nikdo, kdo by si právě tohle přál. Zároveň si nevzpomenout, jak jsme byli na počátku druhé vlny pandemii nemilosrdně kritizováni jak doma, tak v zahraničí, za nezodpovědné chování naší vlády.

Ne snad že bychom se nepřipravili, ale premiér opatření zrušil a nezaviněně to v hektickém okamžiku odnesl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Jak se ale následně ukázalo, komunitní šíření mělo i výrazně objektivní příčiny, takže krutě znovu zasáhlo celou Evropu.

Přiznají to ti v médiích nejčastěji a nejkritičtěji vystupující politici jako předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, první místopředsedkyně pirátů Olga Richterová a předseda ODS Petr Fiala svým výrokem „Nám by se to nestalo“? Nebo ze známých institucí jako aktuálně striktní prezident České lékařské komory Milan Kubek či tolerantnější prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza?

Měli bychom respektovat, že jde o stochastické, pravděpodobnostní procesy, a to jak pokud jde o nepředvídatelné působení viru, tak mnoha faktory podmíněné lidské chování, a kdo ví co ještě. Není proto možné někomu vyčítat, že se i s horou seriózně posbíraných a analyzovaných faktů rozhoduje empiricko-intuitivně. Jak bylo těžké se dopracovat pětistupňové tabulce PES, kterou se máme dále řídit.

Volají-li kritici po plánu boje s pandemií, měli by být požádáni, ať si to tedy zkusí. Přednost by měli dostat ti, kdo předtím požadovali rozvolňování a nyní jsou v čele kritiků, kteří vyčítají vládě, že zaspala.

Vzorem pro naši exekutivu měly být vlády západních zemí a v případě pandemie také Izrael. Ale zanalyzujeme-li si postupy zemí západního demokratického společenství při překonávání covidu-19 a v širším měřítku třeba průběh amerických prezidentských voleb, je nám stále Západ v rozvoji demokracie a řízení státu ideálním vzorem?

Máme hledat poučení v Angelice?

Když tak sledujeme v médiích diskuse i neúprosné politické střety kolem zápasu s covidem-19, některým divákům, posluchačům a čtenářům se možná vybaví jedna z epizod právě televizí vysílaného francouzského seriálu o Angelice, v němž hlavní roli hrála půvabnáMichele Mercierová.

V té scéně Angelika vyčte sultánovi, že nechal zbičovat jednu z černých otrokyň, i když neměla východisko, ať udělala, co udělala, trest ji neminul. Sultán Angelice neúprosně řekne: To jen vy, Evropané, si myslíte, že máte vždy více možností!

Teď je to u nás pomalu stejné jako v někdejším Orientu. Ať vláda udělá, co udělá, představitelům opozice se to nelíbí. I když se Strakovka třeba rozhodla v souladu s názorem ODS nebo TOP 09, ale ono se to nevydařilo. Jakým právem opozice něco kritizovala, když její poslanecký veterán Marek Benda o rouškách mluvil jako o vládních náhubcích?

Francouzská herečka v rozhovoru pro MFDNES před deseti lety řekla, že Angelika jí zničila život: jmenuje se Michele Mercierová, ale jen málokdo to jméno používá. Přijede Angelika, hlásaly titulky novin, když organizátoři informovali o její účasti na Plesu v Opeře. Přitom natočila pětapadesát filmů.

Není to tak dávno, kdy se v těžkých situacích razilo heslo Všichni k veslům! nebo Všichni za jeden provaz! Kam se to společné odhodlání podělo? Budeme se do krve přít a vyčítat si, kdo co udělal pro obranu, jak napsal jeden diskutující na sociálních sítích, když se k nám budou blížit rakety třeba i s jadernými zbraněmi?

Pandemie se nikomu nevyhnula

Analyzovat průběh pandemie kovitu-19 a predikovat její vývoj je rizikem. Od začátku se počítalo s tím, že by mohla přijít druhá vlna. Potvrdilo se to v Pekingu, kde byla vyhlášena karanténa v třinácti čtvrtích, a v Izraeli, se stejným počtem obyvatel jako naše republika, kde pandemie měla podobný průběh. Virus se vrátil i do Berlína. Zatím převažoval názor, že vrátí-li se nákazu, nejspíš zasáhne svět jen lokálně.

Nebezpečné to mohlo být v zemích, kde je pandemie doprovázena dalšími problémy, například v USA, kde byly ekonomické důsledky spojeny s demonstracemi proti rasismu a násilí. Prezident Donald Trump proti nim nejen nasadil Národní gardu, ale uvažoval i o pomoc armády, než se do toho překvapivě vložili generálové. Dokonce se objevil výraz pandemie rasismu. Příčinou nejspíš je, že část Američanů obě krize spojují se sociálními podmínkami. Virus ohrozil příslušníky etnických menšin v dvojnásobném rozsahu než většinovou společnost. Americký viceprezident Mike Pence však druhou vlnu nepředpokládal. Ve skutečnosti pokračovala stále ta první.

Pandemie se rozšířila do celého světa, nakažených jsou milióny, zhruba pětinu je nutné hospitalizovat a třetina z nich má vážnější průběh; počet obětí jde do statisíců, ale naštěstí zatím pandemie probíhá v době, kdy ve světě je relativně nejvyšší životní úroveň, a proto ztráty nejsou tak drtivé jako například při španělské chřipce po první světové válce, jichž bylo víc než na válečném poli. Na druhé straně v Evropě zachránila opatření podle odhadu životy tři miliónů lidí.

To vše si uvědomuje i vedení NATO, které se na druhou vlnu připravilo především alespoň zajištěním zdravotnického materiálu.

Analýzy prokazují, že situace v zemích je výrazně rozdílná. Závisí nejen účinnosti přijatých opatření, jejich akceptaci obyvatelstvem a na stupni hygienických návyků, ale také na stavu zdravotnictví, finančních možnostech státu, minulých zkušenostech, stupni odolnosti národů podmíněnou historickým vývojem a na schopnosti improvizovat.

Zatímco při nástupu pandemie Evropská unie poněkud zaspala, pokud jde o ekonomickou revitalizaci, díky zvláště Angele Merkelové a Emmanuelu Macronovi byl připraven fond obnovy, i když náklady s ním spojené se u řady vyspělejších zemí nesetkaly s předpokládanou podporou.

Rozpory mezi jednotlivými státy se objevily také při otevírání hranic, zvláště pro turistiku, méně při zajišťování pracovních sil. Objevily se i obavy včetně u nás, že pandemie může ohrozit demokracii, zvláště svobodu tisku a shromažďování. Posílilo volání po soběstačnosti, zvláště potravinové. Obecným problémem se stává zadlužování.

S tím souvisí i zhoršující se vztah západního světa k Číně, kde nákaza údajně vznikla a je obviňována za zatajování informací o jejím průběhu. Projevuje se i nespokojenost s tím, že do této země bylo přesunuto příliš mnoho výrobních kapacit včetně úzkoprofilových, ze kterých profituje, a ostatní země jsou na ní závislé. Oslabuje to dominanci Spojených států ve světě a vyvolává diskusi o optimálním stupni globalizace ve světě. Jenže proti očekávání pandemie čínské vedení posílila a zahraniční investice do Číny se zvyšují,

Je z toho zřejmé, že hledání strategie v těžko předvídatelné situaci je náročné, spojené dále s prvky improvizace a přineslo proto obecně jen částečné úspěchy. A pohybujeme-li ve stochastické situaci, vždy se vyplatí držet se zásady předběžné opatrnosti.

Ten často přehlížený princip subsidiarity

V kritických situacích, mezi které pandemie koronaviru rozhodně patří, se zvyšuje míra odpovědnosti státní správy a následně odměňování obětavých i hledání viníků. Stačí připomenout zvýšený počet nakažených v Severomoravském kraji, který ohrozil i ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha. O jeho pád usilovali nejen opoziční politici, ale také demonstranti na ostravském náměstí.

A tak se dostáváme k přehlíženému principu subsidiarity a s ní spojené rovnovážnosti, jaké rozhodovací, poradní, personální a kontrolní pravomoci a odpovědnost jednotlivé stupně řízení mají. Ústřední orgány by měly vykonávat pouze ty agendy, které nelze provést na úrovní místní, bezprostřední, tj. je nutné přenést rozhodování na co nejnižší, bezprostřední úroveň. Většina organizací na to dbá, ale i ve státní správě se to často řeší za pochodu, někdy až je zle.

Tento princip se prosadil již v reformaci. Byl přijat jako Desátý dodatek Ústavy Spojených států. Nový význam dostala v období hospodářské krize. Stala se součástí i tzv. sociální nauky katolické církve a politického programu křesťansko-demokratických stran. Po druhé světové válce se princip subsidiarity dostal do řady dalších ústav a podstatně tak přispěla k federalizaci Německa.

V evropské unii byl princip subsidiarity zaveden Maastrichtskou smlouvou. Cílem je zajistit určitý stupeň nezávislosti orgánů, které jsou podřízené vyššímu orgánu, a to zejména pokud jde o místní orgány podřízené ústředním orgánům.

Subsidiarita jako princip je tématem zásadních politických střetů. Jejími zásadními odpůrci byli a jsou zastánci státního centralismu, případně i státního absolutismu. Například konzervativní německý právní a politický teoretik Carl Schmitt. Z autoritativních pozic kritizoval liberální demokracii a ovlivnil řadu levicových i pravicových politických teoretiků.

Jde také o střet demokratických a autokratických politických modelů.     Všechno tohle si nejspíš uvědomil i premiér Andrej Babiš, když se postavil do čela nově zřízené Rady vlády pro zdravotní rizika a nyní vakcinace. Chce mít nejen nejzávažnější krizi pod osobní kontrolou, ale v případě úspěchu je přesvědčený, že to pozitivně ovlivní senátní, komunální a zejména sněmovní volby.