Antonín Rašek: Čtyři loňské epizody

Praha 28. prosince 2020

Těch epizod bylo jistě víc. Mě zaujaly čtyři, které jsou spojeny s naší zahraniční a bezpečnostní politikou, rezortem obrany a vedením hybridní války.

Nápadný půvab jedné cesty do Moskvy

O Češích se tvrdí, že nají sklon ke švejkovství jako národní povaze. Jenže je za tím něco vznešenějšího: libují si v paradoxech. Už v základní škole čtou v Máchově Máji verše: zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit… Proto měl úspěch už podle samotného názvu i francouzský film režiséra Luise Buñuela Nenápadný půvab buržoazie.

Jenže u nás je nyní v popředí pozornosti naopak nápadně půvabná cesta poradce prezidenta republiky Martina Nejedlého za zahraničněpolitickým poradcem prezidenta Putina Jurijem Ušakovem. Za normálních okolností by si jí možná média ani nevšiml. Ale tady se podle mnoha bezpečnostních analytiků vede hybridní válka s Ruskem a Čínou. Svědčí to o tom, že byla něčím skutečně důležitá?

Putování jako kdyby mimoděk ukázalo, že už nemáme čtyři zahraniční politiky, tedy prezidenta, premiéra, ministra zahraničních věcí a opozice, ale už jen dvě: prezidenta a ministra zahraničních věcí, kterou opozice příliš nekritizuje; premiéra stojícího většinou za Hradem si opozice všímá jen jako součást neutuchající strategie Antibabiš. Tak to na první pohled vypadá

Komentátoři i sociální sítě to nemají v tomto případě zrovna nejjednodušší. Na veřejnost se dostávají jen informace jakoby z druhé ruky, co Martin Nejedlý po návratu z cesty zkoncipoval s vedoucím zahraničního odboru Pražského hradu Rudolfem Jindrákem. Tedy záznam obecného charakteru o česko-ruských vztazích bez konkrétních ujednání, s výjimkou pozvání Vladimíra Putina k nám. To potvrdil sám prezident v prosincovém rozhovoru pro televizi Nova. Záznam z moskevského jednání měl být doručen také ministru zahraničí Tomáši Petříčkovi.

Tohle informační vakuum nás dále přibližuje světu pravděpodobnosti, v němž se pravda na cestě k veřejnosti postupně vytrácí jen s pouhou nadějí, že v budoucnosti se snad dozvíme víc. Jednomu z diskutujících na sociálních sítích to připomíná vtip z minulého režimu o rozdílu mezi švédským, polským a českým skupinovým sexem. V tom první se sejdou dvě Švédky a dva Švédové, společně se milují a zároveň si to filmují. V polském si podobná čtyřka ten švédský film promítá. A těm čtyřem našim jeden Polák o tom švédské filmu vypráví.

Češi i v těžkých dobách neztrácejí smysl pro humor. Jde ale o věc vážnou. O výstavbě jaderného bloku se podle informací v Moskvě nejednalo. Hlas ze sítí připomněl televizní seriál Věřte, nebo nevěřte! Ale tady jde o naši energetickou budoucnost. Lidovci Nejedlého cestu chtěli dokonce zařadit už do tak beznadějně přetíženého sněmovního programu.

A co si počít s jistě legitimním požadavkem prezidenta Miloše Zemana, který se chce zase ale jen údajně seznámit se jmény ruských špionů a jejich činností, když většina zpravodajských expertů už předem míní, že má-li se něco stoprocentně utajovat, nebo s tím vůbec nepřicházet, je to právě tahle agenda.  Zvláště v zemi, o níž si sami Češi myslí, že se v ní nic neutají. Jen jedno je objektivní: když nejde ověřené informace, neměli bychom si vymýšlet.

Pohled na Alianci z Bruselu

První naši představitelé při NATO v Bruselu si stěžovali, že je nikdo neřídí, orientují se ve vojenské problematice podle našich médií. V tu dobu se prosazoval princip civilního řízení armády a mnoho politiků mělo o této oblasti matnou představu, nanejvýš získanou ve vojenské základní službě.

Nyní je situace jiná.  Poslední velvyslanci prošli vysokými funkcemi na Ministerstvu obrany. A tak se od nich očekává, že budou kvalifikovaně informovat o tom, co se v této instituci děje. Aby se naplnilo lakonické krédo „My jsme NATO!“. To se po Jiřím Šedivém snaží naplňovat i bývalý náměstek ministra obrany a současný velvyslanec Jakub Landovský v rozhovorech s našimi médii.

Jde-li o jakoukoli vojenskopolitickou alianci, rozhodující je, koho má proti sobě. Velvyslanec v reakci na změnu americké strategie uvedl, že je to nadále Rusko a především Čína. Je s tím spojována i výstavba jaderné energetiky a technologie G5, jak se to projevilo při návštěvě amerického ministra zahraničí Mika Pompea. Proti tomu se premiér Andrej Babiš ohradil jako zásahu do naší svrchovanosti; dával tím najevo, že nejde jen o bezpečnostní problematiku, ale o obchod. Nemluvě o tom, že čínské součástky jsou v podstatě ve všech zmíněných technologiích.

Vůči Rusku NATO vede zároveň politiku odstrašování i dialogu. Pokud jde o Čínu, velvyslanec citoval generálního tajemníka Jense Stoltenberga: „Nemáme důvod hledat rozmíšky s Čínou, ale Čína přichází do arktického prostoru, do Afriky, je aktivní v kyberprostoru a zejména modernizuje svůj strategický arzenál jaderných zbraní.“

Jsou to zneklidňující fakta. Diskutuje se o nich i na sociálních sítích, že jde jen o obranářskou strategii. Přesvědčivější by bylo přicházet s modernějšími a lacinějšími technologiemi a tím i získávat postavení ve světě, ne lokálními válkami. V souvislosti s Pompeovým tlakem na zbrojení, zájmu sociálních sítí neuniká, že také evropské země analyzují bezpečnostní situaci a podle toho přijímají své strategie. To není proti posilování evropské bezpečnosti, naopak. Není to příjemné číst, ale tím spíše je nutné na to odpovídat.

S kritikou se setkal Landovského výklad Washingtonské smlouvy. Ačkoli je známo, že závazný je jen článek 1 o povinnosti urovnávat spory mírovými prostředky, on se domnívá, že je jím i článek 5 o povinnosti vzájemné pomoci při napadení. To by ale nemohli podepsat Američané, jejich ústava nedovoluje zavazovat se k pomoci někomu předem.

Jakub Landovský se také vyjádřil k hrozbě běloruského prezidenta, že NATO se chystá ke vpádu do Běloruska. V Pobaltí a v Polsku probíhá ale jen posílená předsunutá přítomnost mezinárodních spojeneckých sil v regionu, která je pod původní dohodou o rozmístění sil při rozšiřování NATO. Minsk i Moskva jsou o tom informovány. Není to potenciál k vážnější vojenské operaci.

Velvyslanec je přesvědčený, že „bezpečnostní situaci uvnitř Běloruska bude rozhodovat loajalita armády a vojsk ministerstva vnitra vůči současnému režimu“. Pokud jde o intervenci Ruska v Bělorusku, reakci NATO nedovede „ani odhadnout“. I když se to na základě historických paralel dá: neudělá kromě prohlášení nic, protože nejde o členskou zemi.

 Memento Parkánová: vědomí beztrestnosti

Pod tímto názvem jsem před pěti lety napsal o kauze CASA článek do Práva. Ještě před tímto případem jsem se této političce věnoval v článku Vlasta Parkanová by neměla zmizet z politické scény. A to navzdory skutečnosti, že osobně jsem nebyl s Vlastou Parkanovou pro naše dávné americké putování a jeho parlamentní dozvuky příliš zadobře. Když jsem se dozvěděl, že bude ministryní spravedlnosti v druhé reorganizované Klausově vládě, byl jsem upřímně zděšen. Považoval jsem to za důkaz, že vládní koalice – zvláště ODA – jsou personálně na dně. Také jsem její delší setrvání ve funkci nepovažoval za reálné. Jenže jedna věc je mít s někým jistou osobní zkušenost a druhá pak objektivní realita.

Ne, že bych až příliš dal na to, jak se vyhoupla v žebříčku popularity politiků na jedno z předních míst. Je to až příliš efemérní záležitost. Jak dlouho tam byl na výsluní třeba Vladimír Dlouhý, Josef Zieleniecz či Jan Kalvoda? Jak se tam sice dlouho udržoval Jiří Dienstbier, ale přece jen zmizel, když se znovu nevrátil na nějaký významnější politický post? Nemluvě o tom, že o zařazování politiků do těchto žebříčků rozhodují agentury pro výzkum veřejného mínění, jejichž kritéria jsou sotva přesvědčující.

Prvním sympatickým signálem bylo, jak se Vlasta Parkanová vypořádala se svou funkcí mediálně. Rozhodně jí není možné vytknout, že se bála předstoupit před veřejnost a že by se příliš stylizovala. A hlavně, že by se kohokoli a čehokoli obávala. Ale to není rozhodující, důležitější je, jak se snažila vypořádat se svou ministerskou funkcí. Jistě, doba, po kterou ji zastává, byla stále ještě příliš krátká na vážnější hodnocení.

Ale pokud Vlasta Parkanová situaci v rezortu a v soudnictví nezlepšila, tak ji určitě nezhoršila. Počínala si lépe než jiní. A co jí lze rozhodně přičíst k dobru, nedala se zlákat na cestu dalšího honu na čarodějnice, kam se jí někteří, jimž je každá revoluce příliš krátká, snažili docloumat. Faktem je, což ovšem není deklasující, že Vlasta Parkanová zvládla svou roli, nebo spíše role lépe věcně, odborně, na ministerském postu, než politicky, ve své straně, na politické scéně. Nenechala se sice v krizovém období zlákat nabídkou předsednictví v ODA, ale až příliš rychle opustila její řady, když v tu chvíli bylo jasné, že se mnoho nedá zachránit a Daniel Kroupa zůstane pomalu sám jako Ahasver na poušti. Poté jako by až příliš licitovala se svou politickou popularitou, než zjistila, že jí není na nic, a pak spíše rezignovala.

 Poté se jako řada dalších bezprizorných politických tuláků ocitla na kandidátce KDU-ČSL. Neměla tu příliš velkou šanci, musela by získat deset procent preferencí, což se ještě žádnému politikovi při volbách nepodařilo. Ale jak praví zlidovělá zkušenost, naděje umírají naposled.

Jistě toto rozhodnutí nebyla pro ni, ani pro lidovce jednoduché. Ale Vlasta Parkanová si to sice nepříliš nadějné místo zasloužila třeba již svým jediným výrokem: „Rozhodně nevycházím z představy, že jsem na naší politické scéně nepostradatelná.“ Nepostradatelná nebyla, stejně jako většina politiků. Bylo by ale škoda, kdyby tam tehdy nebyla.

Dva roky od vyšetřování a po trojnásobně delší době od zahájení jednání o nákupu dopravních letedel CASA pro českou armádu navrhla policie podat na bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou a někdejšího vrchního ředitele sekce pro vyzbrojování Jiřího Staňka obžalobu. Vyšetřovatelé je obvinili z porušování povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci, čímž státu vznikla škoda 818,8 miliónu korun. Hrozilo jim za to až deset let vězení.

 Nemám kvalifikaci na to, abych posoudil náklady vynaložené na koupi letadel ve výši 3,5 miliardy korun, ani nejsem schopen anticipovat rozhodnutí soudu. Co mě ale jako sociologa zajímalo, byly okolnosti této záležitosti.

 Vlastu Parkanovou jsem jako poslankyni OH poznal v roce 1991 na několikadenní cestě do Spojených států. Měl jsem možnost poznat některé poslance i na cestě k našim vojákům do Saudské Arábie i při jiných příležitostech. Překvapilo mě jejich sebevědomí, s jakým přistupovali ke kvalifikovaným věcným rozhodnutím, ale přičítal jsem to porevoluční euforii. Jeden z poradců prezidenta mi dokonce řekl, že modrá knížka, tj. neabsolvování vojenské základní služby, je nejlepší kvalifikací jak prezidentovi ve vojenských záležitostech radit. Netušil jsem, že se nám to později vymstí.

 Po letech jsem Vlastu Parkanovou obdivoval, že vstoupila do volebního klání za KDU-ČSL na nezvolitelném místě. Napsal jsem o tom a přál jí přes kritický postoj k ní úspěch – a ona uspěla. Když se později stala ministryní obrany, byl jsem překvapený, měla velmi kritický vztah k vojákům. A mě v podvědomí pořád utkvíval výrok generála Miroslava Vacka, že nemůže být dobrým ministrem obrany, kdo nemá rád vojáky. V kauze CASA Parkanovou vojáci svým oportunismem nepodrželi.

 Ministryně se na mě i obrátila, abych pomohl při prosazování výstavby radiolokátoru protiraketové obrany. Nebyl jsem proti, abychom byli dobře připraveni bránit se ze vzduchu. Ale po argumentaci zbraněmi hromadného ničení jako důvodu irácké operace mě zarazilo, že radiolokátor má sloužit proti málem akutnímu nebezpečí íránských raket. Kdo se dnes ale bojí jejich raket typu šaháb? Topolánkova vláda tehdy nepochopila, že jde o strategické rozhodnutí a v nouzi svěřila přesvědčování soukromé firma za deset miliónů korun.

 Za nejvážnější problém té doby považuji, že se ze sociologického hlediska vytvořilo vědomí beztrestnosti, že nikdo nebude za svá i špatná rozhodnutí volán k odpovědnosti. Na to zčásti doplatila i Jana Nagyová-Nečasová. Dnes se situace přece jen o poznání zlepšila. 

 Vůbec si ale myslím, že v obsazování ministerského postu na obraně došlo k vážným personálním chybám. Většina adeptů nebyla na výkon této funkce připravena, rezort neznali, nedošlo jim, že obrana je složitá manažerská problematika. Takže mnozí dopadli nemile, případ Vlasty Parkanové není ojedinělý. Žádný z kandidátů do funkce ministra by neměl podlehnout fikci, že taková nabídka se neodmítá.

 Domyslíme-li všechny okolnosti, musíme přiznat, že civilní řízení a kontrola armády obsazováním místa ministra obrany se jaksi nedaří. Kritickým místem je finanční hospodaření. Kauzy se rodí dál. Za některými mohli v pozadí být i jiní dirigenti. A tak se nelze divit, že zvyšování vojenského rozpočtu i přes zhoršení bezpečnostní situace nemá takovou podporu, jakou by si zasloužilo.

Nakonec Obvodní soud pro Prahu 6 minulý l někdejší ministryni obrany a vlivnou lidoveckou političku Vlastu Parkanovou po deseti letech osvobodil. Ale kdo byl vlastně vinen?

Jak s jistotou zabít každou iniciativu

Stejně jako dík za každé ráno, poděkování si zaslouží i každý projev či text, který vzbudí pozornost. To se podařilo poslankyni Heleně Langšádlové v rozhovoru pod dlouhým názvem Hybridní hrozba vyvolává v lidech přesvědčení, že kolem nich je jen nespravedlnost.

Zájem o téma by měl vydržet. I když představa, že v naší dynamické, nebo módněji turbulentní době, by měl trvat sedm let v sedmi časopisech, jako spory o kvalitativní demokracii u nás ve dvacátých letech minulého století je tak trochu science-fiction. Leda se někdo na něco někdy ozve a poté nastane obvyklé mlčení. I když války tak či onak podobné těm současným hybridním doprovázejí lidstvo od jeho zrození.

V rozhovoru byla řeč především o boji s desinformacemi a manipulacemi. Paní Langšádlová byla kolem zrodu Stálé komise pro hybridní hrozby, která vznikla ve Sněmovně podle ní spontánně. „Každý máme proti hybridním hrozbám dělat to,  co můžeme, co je v našich silách. Cílem je přispět k tomu, aby naše společnost byla vůči těmto hrozbám odolnější“, zní jako krédo, které by mělo podporovat kritické myšlení.

Zatímco se v našich bezpečnostních dokumentech pracovalo s pojmem bezpečnostní hrozba a slovo hybridní bylo spojeno s válkou vedenou všemi dostupnými prostředky, od ideového působení přes terorismus až po ozbrojená střetnutí, nyní je „hybridní hrozba je vše, co zpochybňuje instituce právního státu, co vyvolává v lidech přesvědčení, že kolem nich je jen nespravedlnost a pár mocných, kteří je chtějí využít“. To nelze neakceptovat. I když se redaktor Jaroslav Spurný nemohl nezeptat, jak paní poslankyně ví, že „tyhle hrozby jdou zrovna z Ruska nebo Číny?“

Tak se dostáváme k identifikaci objektu kritického zájmu i způsobu konfrontace s ním. Na sociálních sítích v této souvislosti převažuje názor, že hodnotícími kritérii střetů by neměla být obecná rétorika, jak se dosud převážně děje, ale analýza a kritika skutečných desinformací a především srovnávání předností a nedostatků jednotlivých společensko-politických systémů a prezentace ekonomických úspěchů, životní úrovně a dosaženého stavu vědy, techniky a technologií.

Nejvíc kritiky vzbudil výrok, zejména jeho druhá polovina: „Lidé se tu v minulosti naučili přijímat slova a činy nekriticky, je tu malá znalost historie, zejména dějin 20. století. Především starší lidé mají v sobě vzorce výuky z doby komunismu, a tak se ztrácejí v realitě a jsou náchylní věřit téměř čemukoli.“ Ale tohle občané slyšeli v jiné a ještě otevřenější podobě z tribun Miliónu chvilek pro demokracii. Žijící generace mají nejen zkušenosti z vlastního života v tak neklidné střední Evropě, ale zprostředkovaně i od starších generací, se kterými se setkávaly. Jestli je jim něco proti srsti, jsou to pokusy je poučovat. A jak tak s jistotou