Miloš Balabán: Nepřítel za branami

Praha 31. října 2020

Noční můrou politiků jsou paralelní krize. Zvláště bezpečnostní. Takovou situaci teď vidíme ve Francii. Ta čelí, stejně jako další země, epidemii a vedle toho i teroristickým útokům radikálních islamistů. Tento měsíc mají na svém kontě už dva: nejprve to byla vražda stětím učitele Samuela Patyho, včera byli zavražděni v Nice tři lidé a jedné z obětí – ženě – útočník, také uřízl hlavu. Nice si přitom prožila svůj horor už před čtyřmi lety, kdy další radikální islamista zmasakroval na nábřežní promenádě osmdesát šest nevinných občanů. 

Vrací se tak opět terorismus do ulic západoevropských měst tak jako tomu bylo s velkou intenzitou v letech 2015 a 2016?

Vyloučit se to nedá. A ve Francii, jak se zdá, se radikální část místních islamistů rozhodla reagovat terorem na snahu prezidenta Macrona a francouzské vlády omezit jejich vliv.

Dupnutí na brzdu bylo nevyhnutelné, protože demokratický a na sekulárních pravidlech založený stát už nemohl tolerovat působení „paralelních struktur“ s náboženskými předáky vyznávajících hodnoty jež s demokracií a náboženskou tolerancí nemají nic společného.

Hodně varovný a zároveň smutný je přitom fakt, že tyto paralelní struktury nejvíce podporují dvě muslimské země, které jsou nominálně spojencem Západu – Turecko a Saudská Arábie, Turecko je navíc členem Severoatlantické aliance. Turecký prezident Erdogan si navíc v uplynulých týdnech nebral vůči Macronovi servítky, když mu za jeho tažení proti radikálním islamistům vzkázal, že potřebuje „léčbu na mentální úrovni.“

Francie pak na protest odvolala svého velvyslance z Ankary. Teď už Turci snad trochu couvají: turecké ministerstvo zahraničí odsoudilo „divoký“ útok v Nice. Uvidíme, zda to není jen taktický úkrok.  

Je to další zkouška soudržnosti NATO tváří v tvář tureckým eskapádám ve východním Středomoří nebo v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach.

Macron teď ve zbytku svého volebního období do května 2022 stojí před neskutečně těžkým úkolem. Letos v únoru zmínil v Právu historik František Mrázek knihu profesora Sorbonny a šéfa Centra arabských a orientálních studií Bernarda Rougiera „Dobytá území“. Jedná se o vyloučené lokality, které radikální islamisté v klidu „dobyli“ a jejichž obyvatele v klidu infiltrují svojí ideologií.

Může je francouzský stát dobýt zpět? Asi nejen násilím i když by se možná mělo začít s tvrdším vymáháním práva a pořádku. Vždyť existence tzv. no-go zón v podstatě znamená, že stát rezignuje na zajištění významné části vnitřní bezpečnosti. A mimochodem není toto žhavý politický problém i pro další západoevropské země?

Je ale třeba věci pojmenovat jasnými slovy: ideologické zpracovávání v duchu radikálního islamismu je podhoubím pro teroristické činy, kterým dnes Francie čelí. Nepřítel je už za branami. Musí to konečně brát v potaz i migrační politika EU.

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)