Libor Stejskal: Náhorní Karabach – přijde bouře?
Praha 3. října 2020
Média už nabídla fotky a videa z bojů na linii dotyku mezi ázerbajdžánskými a arménskými ozbrojenými silami. Těžké dělostřelectvo a letadla umožnily zasáhnout nejen stálá polní opevnění, ale i relativně hlubší zázemí včetně Stěpanakertu, hlavního města de iure neuznané Republiky Náhorní Karabach, či města Vardenis v Arménii. Tyto obrázky však působí jinak na toho, kdo obě tato místa navštívil. Já měl tu příležitost při dvou cestách do Karabachu v letech 2017 a 2019 v rámci projektu bezpečnostního výzkumu, věnovaného způsobům, jimiž zamrzlé konflikty eskalují či naopak spějí ke konci.
Nehodlám předvídat, jak se současná krize vyvine, ale kromě geopolitických analýz, které teď upřeně sledují zejména roli Turecka a Ruska, je třeba upozornit i na regionální faktory, které nejsou z Evropy až tak zřetelné.
Zatím ještě reálnou – a mezinárodně nejpřijatelnější – variantou je scénář z dubna 2016, tedy překvapení, že se pořádně střílí, energický zásah z Moskvy a uklidnění. Tehdy ovšem arménská armáda prosila dobrovolníky, aby zůstali doma. Dnes vidíme částečnou mobilizaci na obou stranách. Věc se může zkomplikovat i tehdy, pokud Putin s Erdoganem budou schopni najít východisko.
Nejpozději od roku 2016 Arménie i Karabach vědí, že rozsáhlý útok z Ázerbájdžánu může přijít kdykoli. I přes pokračující plnou ekonomickou a vojenskou závislost Arménie na Rusku může sehrát roli temné tušení arménské elity, že čas pracuje pro Ázerbájdžán: demografický trend je neúprosný, ekonomické možnosti Alijeva nesrovnatelné.
Při troše furiantství, které zejména karabašským Arménům věru není cizí, může část právě karabašské elity mít za to, že střetnout se s Ázery teď je určitě lepší než za deset či dvacet let. Vojenská síla armády Náhorního Karabachu (mnohonásobně větší, než by odpovídalo tamní populaci, samozřejmě opřené o důstojníky, brance i techniku z Arménie) je pořád ještě dostatečná, aby se mohla postavit armádě ázerbájdžánské. Ta se sice vybavila sofistikovanými hračkami z Izraele, Turecka a Ukrajiny, jádro sil je však i zde dosud postaveno na ruské technologii.
Ve vojenském umění a efektivitě doposud zřetelně dominovali Arméni, i oni sami už ale Ázery nechtějí podcenit. Pro Ázerbájdžán a jeho režim bývala eskalace konfliktu vděčnou metodou řešení domácích problémů, či nástrojem nátlaku na světové mocnosti. Ani jedno se teď nezdá být motivem.
Dalším faktorem je vztah zvláštní asymetrie mezi Karabachem a Jerevanem, kdy Arménie je často pod tlakem a ve vleku karabašských elit. Platí to i o konfliktu, na který by běžní Arméni chtěli nejraději zapomenout – ale Karabach jim dokáže vnutit logiku ohrožení.
Je tedy otázkou, zda se roztočený vír oboustranné zarputilosti a propagandy zklidní poté, co oběma stranám poslouží, anebo přeroste ve skutečnou bouři.
Foto: Petr Horník, Právo
Publikováno v deníku Právo.
(Autor je bezpečnostní analytik)