Miloš: Balabán Černín, Hrad, Strakovka, Valdštejn – kdo jiný to má?

Praha 6. září 2020

V Česku jsme se již smířili s tím, že fakticky nemáme jednu zahraniční politiku, nýbrž je jich několik: Hradu, Strakovy akademie, Černínu, aktivistických komunálních politiků a nyní i Valdštejnského paláce Senátu, který jeho předseda Miloš Vystrčil, nacházející se tento týden na Tchaj-wanu opět označil za „nejsvobodnější a nejdemokratičtější instituci v ČR“. To ale nebránilo premiérovi, prezidentovi ani ministrovi zahraničí, aby s cestou druhého nejvyššího ústavního činitele na Tchaj-wan vyslovili nesouhlas.

Zvláště ministr zahraničí Petříček musí být, a oprávněně, z takové množiny zahraničních politik nešťastný. Pokud jich máme tolik, nemáme vlastně pořádně žádnou.

Po formální stránce zahraniční politika s patřičným úřadem, diplomaty a velvyslanectvími funguje, nicméně s jejím reálným obsahem je to horší. Což ostatně dokládá i fakt, že třeba pro vztahy s Ruskem, které se ocitly na bodu mrazu bylo třeba ustavit zvláštního zmocněnce mimo „Černín“ poradce prezidenta a premiéra, zkušeného diplomata Rudolfa Jindráka. A podle některých signálů se ze stejných důvodů o modelu zmocněnce uvažuje i v případě Číny. Chtělo by se zvolat, kdo to v Evropě má?

Svět a Západ s ním se přitom dramaticky proměňuje, staré pravdy éry konce dějin přestávají platit, jistoty, že za pár let budou úplně platit některá pevná spojenectví jakbysmet. Kdo by si třeba před čtyřmi lety dokázal vůbec představit, že letošní americké prezidentské volby jsou označovány za existenciální pro demokracii?

Ministr kultury a bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se na středeční vídeňské debatě s významným americkým historikem Tymothy Snyderem dokonce shodl na tom, že v řadě evropských zemí i USA nemáme sílu řešit globální hrozby, které se na nás valí od pandemie, přes hrozbu celosvětové recese po klimatické změny, protože jsme uzavřeni ve svých domácích problémech. A svět tone v chaosu.  

Neujasněná zahraniční politika, která má u nás k chaosu leckdy také blízko pak těžko může včas identifikovat, neřkuli řešit, jak České republika obstojí v budoucích bouřlivých vodách. Klidně se tak můžeme stát i hříčkou v rukou mocností, které sice na sebe dnes cení zuby, ale zítra mohou i z ryze pragmatických, dnes hodně ekonomických, důvodů uzavírat nová, byť třeba i dočasná spojenectví. Historie takových příkladů dává přehršel a uklidňovat se, že díky členství v NATO a v EU se nám to nemůže nikdy stát není odpovědné. Víme přece dobře o tenzích, které v obou organizacích panují a stále častěji vyvěrají na povrch.

Jestli bude ochota u nás nacházet v konfrontaci s děním ve světě v zahraniční politice skutečné společné jmenovatele, mezi které by měl patřit i národní zájem, což se dnes mnohde u nás považuje za překonané je asi velkou neznámou. Spíše uvidíme, jak se zahraniční politika stane nástrojem pro pokračování lítého vnitropolitického boje. Je ale už skoro pět minut po dvanácté.

Publikováno v Právu.

(Autor je bezpečnostní analytik)