Miloš Balabán: Hůl o dvou koncích
Praha 28. srpna 2020
Spojené státy otevřely další sankční frontu, když ohlásily, že budou požadovat obnovení sankcí OSN proti Íránu na základě jaderné smlouvy s tuto zemí sjednané za prezidentství Baracka Obamy. Nesetkalo se to příliš s pochopením protože USA od smlouvy před dvěma lety jednostranně odstoupily. V kostce to shrnul šéf evropské diplomacie Josep Borell, když zdůraznil, že USA už nelze považovat za zúčastněný stát a že nemají právo aktivovat mechanismus obnovy sankcí.
Používání sankcí jako války vedené jinými prostředky za Trumpovy administrativy už dosahuje nebývalého rozsahu. Válka se vede na několika frontách: proti Íránu, Číně a též Evropě, stále ještě americkému spojenci. V mnoha případech se sankce zdůvodňují národně-bezpečnostními zájmy. Nejviditelnějším příkladem je čínská společnost Huawei, kde skutečně Američané podnikají globální ofenzívu, aby „stopli“ její expanzi a účast ve výstavbě 5G sítí. Podobné je to v případě plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa.
Otázkou je, kde vede ona hranice mezi deklarovaným zájmem o bezpečnost a kde jde spíše o zachování americké ekonomické dominance ve světě, který se dramaticky mění nikoliv v americký prospěch. Ústřední heslo vládnutí prezidenta Donalda Trumpa „Amerika na prvním místě“, které se přetavuje i do reality naznačuje spíše to druhé. Ostatně i Evropané mohli zaznamenat Trumpův výrok, že Evropa je horší než Čína, a proto je jí to třeba také ekonomicky osladit uvalením vyšších cel na celou řadu výrobků od francouzských vín po německé automobily.
Se sankcemi je také potíž v tom, že někdy jsou jednak licoměrné a jednak jsou i holí o dvou koncích. Příkladů je dost. Trump tvrdí, že Evropa platí plynovodem Nord Stream Rusko. Už se ale zapomnělo, že když Německo kupovalo u Gazpromu plyn za devět miliard dolarů, Američané u něj koupili surovou ropu za sedm miliard dolarů. A v momentě, kdy USA zasáhly nebývalé mrazy přišla vhod dodávka zkapalněného plynu firmy Novatek z poloostrova Jamal do Bostonu.
Ano, zákaz obchodování s Huawei přinese v příštích dvou letech společnosti ztrátu 30 miliard dolarů. Na druhé straně John Neuffer, prezident Asociace průmyslu polovodičů prohlásil, že prodej čipů do Číny, byl motorem vývoje a inovací v USA, což je důležité i pro americkou ekonomickou sílu a národní bezpečnost. A nebudou nakonec sankce proti Huawei motorem zvýšeného čínského úsilí pro dosažení ještě větší technologické nezávislosti?
Ani Američané ovšem nemohou ignorovat vzkaz čínského prezidenta Si Ťin-pchinga o možnosti omezení exportu kovů vzácných zemin, bez kterých se neobejde výroba zbraní, mobilů, navigačních systémů a hybridních aut. Stačí dvě čísla: Čína se podílí na světové produkci sedmdesáti procenty a USA dováží z Číny osmdesát procent své potřeby.
Fareed Zakaria ve Foreign Affairs napsal, že si USA musí ve vztazích s Čínou vybrat: soutěžit s ní v rámci stabilního mezinárodního řádu a snažit se o její integraci do něj nebo jí izolovat za každou cenu. Rozpadlý mezinárodní řád charakterizovaný vládními restrikcemi, cly a daněmi v obchodě, technologiích a v cestování může vést k oslabování prosperity, trvalé nestabilitě a skutečné hrozbě vojenského konfliktu.
Rozhodnou o těchto alternativách letošní americké prezidentské volby? Úplně jisté to rozhodně není. Evropa má tak další důvod k tomu, aby se koncentrovala na zajištění vlastní ekonomické a bezpečnostní nezávislosti, což bude i účinné sérum proti sankcím odkudkoliv. Je ale třeba si přiznat, že cesta k tomu je v současné kondici EU stále ještě hodně trnitá.
Publikováno v Právu.
(Autor je bezpečnostní analytik)