Miloš Balabán: Mezi Amerikou a Asií
Praha 18. srpna 2020
Americký ministr zahraničí Mike Pompeo měl možná po svém evropském turné smíšené pocity. Spokojen byl v Polsku, které potvrdilo roli největšího amerického spojence v Evropě, u nás a v Rakousku se ale za fasádou úsměvů a prohlášení o důležitosti spojenectví objevily i náznaky nesouhlasu s americkou politikou vůči Rusku a Číně „kdo nejde (úplně) s námi jde proti nám“.
Ukázalo se to na tiskové konferenci po jednání premiéra Andreje Babiše s Pompeem, když v reakci na snahy americké strany, abychom úplně odstřihli Rusy a Číňany z dostavby Dukovan a výstavby 5G sítí premiér řekl: „Nemám pocit, že by tu Čína nebo Rusko měly zásadní vliv na politický život, svobodu nebo demokracii. Jsme svrchovaná země, nevnímám to jako zásadní hrozby“. Dodal k tomu, že v případě dostavby Dukovan je třeba se řídit evropskými pravidly a u sítí G5 žádné rozhodnutí nepadlo a že názory na Huawei se různí. Diplomatické zdroje uvedly, že proto byly pro Američany výsledky návštěvy zklamáním.
A shodou okolností v době Pompeovy cesty doputovala do Washingtonu protestní nóta 24 zemí EU ohledně sankční politiky USA vůči výstavbě plynovodu Nord Stream. Ohrazuje se proti četnosti používání nebo hrozbou použití sankcí USA vůči evropským společnostem.
Jsou to všechno projevy posilování strategické suverenity EU, která ale nemůže znamenat protiváhu vůči USA, jak nedávno napsal ve svém článku Mezinárodní vztahy v době pandemie ministr zahraničí Tomáš Petříček? Svým způsobem ano, zároveň ovšem musí Evropané intenzivně přemýšlet o svém místě v možném budoucím geopolitickém vývoji, který může přinášet nemalé zvraty i překvapení.
Český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček nedávno uvedl, že USA řeší zásadní otázku, jaká bude jejich role ve světě, kde už nebudou jednoznačným hegemonem. V popředí bude s kým budovat spojenectví, přičemž v úvahu připadají Evropa, Rusko a Čína. Kmoníček dokonce hovoří o tom, že USA musí uzavřít s jedním z těchto aktérů velkou dohodu, která musí být dostatečně přínosná, aby to vyvážilo ztráty způsobené problémy se zbylými, s nimiž se nedomluví.
Jistě se v prvé řadě nabízí hodnotově, bezpečnostně a ekonomicky blízká Evropa. Nebudou nicméně ony ztráty znamenat návrat ke konfrontaci s Čínou a Ruskem v podobě studené války 2.0. a třeba i technologickou železnou oponu rozdělující svět na dva bloky? Tedy něco, na čem by Evropa mohla hodně tratit. Pozorujeme-li trendy projevující se v současné globální politice není to až tak úplně nereálné.
Tomáš Petříček napsal, že „nesmíme jako EU předstírat, že máme stejně daleko k USA a k Číně. Neměli bychom podléhat pokušení být prostředníky jejich sporů.“ Lze s tím souhlasit, zároveň je ale v bytostném zájmu EU vystupovat jako aktér sledující vlastní zájmy, schopný dohodnout se na společných jmenovatelích i se svými rivaly. Je to svého druhu i obrana proti tomu, abychom nebyli třeba jednou zaskočeni americkou reápolitikou. Ve 21. století, které bude asijským s Čínou, Indií a dalšími „asijskými tygry“ se to s naprostou jistotou vyloučit nedá.
Publikováno v Právu.
(Autor je bezpečnostní analytik)