František Sentenský: Je první jarní den a začíná svítat, část šestá

Praha 27. března 2020

Toto povídání píšu prvního jarního dne roku 2020. Dle učení starých Slovanů, začíná nová epocha. Epocha světla. Ale teprve svítá. Nacházíme se v nejméně příjemné části dne. Temnota má ještě mnoho sil a při vědomí smrtelného nebezpečí kolem sebe pořádně kope. A venku stále leží sníh.

Myslím si, že z větší části máme první úkol splněn. (Vlasti)zrádce máme pojmenované. Není už ale dobře k nim znovu přivádět pozornost. Často to jsou exhibicionisté a narcisové. A na to nemusím být génius, abych věděl, co jim dělá dobře. To stejné platí o nízkých energiích.

Druhá část úkolu je přestat se jich bát. Ale na rovinu. Než to všechno skončí, budou nás “jejich” hry stát ještě mnoho životů. Ta oblaka temna mezi námi jsou pořádně obrovská.

A poslední krok by měl být ten nejtěžší: přestat hrát jejich hry. Cokoliv, co poškozuje společné soužití lidí na úkor jednotlivců. Cokoliv, co poškozuje naší planetu.

To nikomu nedochází, že z ní všichni pocházíme? A že jí máme být vděční a máme k ní být maximálně ohleduplní? Už se opakuju, ale je to třeba – vždyť ona pro nás má vše co potřebujeme!!! Tento krok bude pro nás (nejspíš všechny) velmi těžký. Pak z nás buď vyjde světlo nebo zůstaneme po tmě.

Dovolte mi malou vsuvku z jiného úhlu pohledu:

Můžeme totiž poukazovat na nepravosti, ale sami se jich nesmíme dopouštět! Nic jiného dělat nemůžeme. A přece je jisté, že se nepravostí dopouštíme a dopouštět si jich budeme, dokud nevypleníme zlo každý sám ze sebe. To je možné pouze sebepoznáním. Tady je kámen úrazu. O sebepoznání totiž nikdo nestojí. To jediné, co chceme, je mít se dobře. Užívat si tento náš jeden specifický život po všech stránkách. včetně nepravostí, křivd a bezpráví.

Když člověk uvěří, že JÁ jsem já, když se ztotožní s hlasem ve své hlavě a se svými emocemi, začne ty ostatní brát jako ty ostatní, se kterými buď bojuje a nebo se s některými spojí, aby byl ve svém snažení (boji) silnější. Tím se dopouští skrytých nepravostí, o kterých vůbec neví. Když člověk nezná sám sebe, svou pravou podstatu, jež tvoří se vším vždy jednotu, stává se necitlivý, hrubý, bezohledný a nakonec i krutý. Oni illumináti, bilderbergové, svobodní zednáři atd. jsou stejně krutí jako běžný úctyhodný občan. Ten je jen ve svém konání značně omezen a proto se nemůže dopouštět krutostí ve velkém. Ale potenciálně si s elitáři v ničem nezadá.

Jistě se mnou nebudete souhlasit a je to v pořádku. Člověk obecně nechce znát pravdu ani po ní pátrat, protože se podvědomě bojí, že by mohl narazit na něco, co by otřáslo jeho dosavadním, mylným přesvědčením.

Navíc by to mohlo znamenat, mimo jiné, přestat sledovat krváky z Hollywoodu a podobné fajnovosti, nepoužívat platební karty, vyhnat děti i sebe ze sociálních sítí a začít se věnovat rodině, hledat si potraviny z místních zdrojů, nezávidět, nedonášet, … Sami cítíte, že na to není „naše“ civilizace vůbec připravená. Tyto články se budou pravděpodobně ukazovat jako výplod chorého mozku a budou zesměšňovány. To je prakticky jisté! Nikdo nebude chtít vstoupit do tohoto martýria dobrovolně. Nikdo nechce přijít o své pohodlí. Ale bez toho se nehneme z místa. Tady se to bude rozhodovat. V každém z nás se to bude rozhodovat. A pokud se nám nepodaří udělat si svůj vlastní oblak světelné energie, ze kterého budou čerpat i ostatní – ano, i ti na špatné straně barikády, pokud se na tu cestu nakonec vydají, nehneme se z místa.

Když však tuto cestu projdeme, výsledek stojí za to. Dovolím si na závěr citovat mého přítele, který ji zvládl a řekl mi toto: To je tak nádherný stav, že se mu nevyrovná ani ten nejlepší sex.

Jen dodám, že to může být stav trvalý.

Přeji hodně zdaru