Felix Černoch: Nechceme toho po státu najednou nějak moc?
Praha 22. března 2020
Složitost vzešlé situace je nezpochybnitelná a není pochyb ani o tom, nakolik bedlivě všichni bez rozdílu sledujeme a prožíváme její vývoj. Řešení záleží přitom na každém z nás, byť různou měrou osobní zodpovědnosti a reálného vlivu. Nemohu se ovšem srovnat s tím, zda ji nepřenášíme zbytečně na nejvyšší státní orgány anebo dokonce jmenovité osoby v jejich čele. Frekvence tématu Roušky budiž jedním z argumentů doložitelným iniciativami zdola.
Obdobně je tomu s voláním po finančních kompenzacích všeho možného druhu a vlastně i komukoliv, kdo utrpěl jakoukoliv újmu. Nesmí nám však také uniknout nezanedbatelná souvislost, kdy požadujeme subvence od státu, jemuž souběžně krátíme rozpočtové příjmy, tj. výrazně snižujeme schopnosti solvence. Myslíte si totéž nebo byste radili něco jiného k dosažení rovnováhy?
Určitě chceme. A nejen to, vadí mi také „diktátorské“ způsoby typu vláda musí. Bohužel hlavně křičí ti, kteří jsou buď u koryta nebo jim jde o koryta. Když se rodina dostane do finančních problémů, tak se všichni členové musí uskrovnit, než se z toho dostanou, uskromnit se budeme muset na nějaký čas všichni i v rámci státu. Jinak to prostě nejde.
Děkuji za podporu svého stanoviska rozumným postojem. Stát například nemůže
krýt osobní rizika.