Felix Černoch: Farizej – ství je když…
Praha 17. března 2020
V těchto dnech mi do počítadla (krom rad, kterak předejít coronaviru) přistálo již zase Poselství papeže Františka jeho učedníkům. Nabádá je ke skromnosti a odrazuje od hamižností, varuje před bohorovností, slibuje zrušení celibátu, jakožto prevence sexuálního zvěrstva kněží páchaného na dětech a ženách. 14 interních diskusních výroků netvořilo souvislou promluvu, jen volně seřazené teze mravoučného kázání. Pochybuji, že tak učinil autor sám nebo některá ze Svatých kongregací Vatikánu, byť by jí stál v čele osobně světec František z Assisi. Spíš nějaký čilý sběratel, pořadatel a šiřitel podobně šikézních odhalení. Ale budiž, není to v daném případě ani tím nejpodstatnějším. Prostě nepochybují o autenticitě toho, co hlava římsko-katolické církve vzkazuje pastýřům svých oveček.
Spíše zaráží až udivuje podtitulek. Obává se totiž dopadu na kardinála Duku a pátera Halíka.
Jestli to s nimi rovnou nesekne, pokud se jenom nechytnou za nos. Žeby jim hrozilo disciplinární řízení anebo přímo blesky z nebes? Bez obav. Těmi dozajista netrpí jeden ani druhý. Opakovaně nám přece dokázali obalenost spolehlivým teflonem, než aby si jenom sedli na vlastní zadky. Takže se raději vraťme k jejich nejvyššímu nadřízenému během pozemského putování, jehož názory snad už jen ze služební povinnosti, natož horlivosti, přece nemají právo neznat. Stejně jako všichni ostatní jejich bratři ve zbrani, mezi nimiž je přece přes milion vysokoškolsky vzdělaných šiřitelů Kristova učení.
Nevím, zda náhodou ON i jeho stoupenci neudělali (kromě pokání, které jistým pokrokem nazvat lze) rovněž něco činorodého pro nápravu stavu, který je tu kritizován. Případně čím napomohli řešení pandemické krize, kterou dosud procházíme. Nevyjevuje se Vám náhodou, jako mně, podobnost s JEHO postoji k současným válečným konfliktům? Slíbil nám veřejně, že se bude za mír na Blízkém Východě modlit. Stačí Vám to, když víme z tristních kapitol národních dějin, zejména podle osudů Mistra Jana Husa, že papežský stolec má dostatek nástrojů pro razantnější vliv na pozitivnější vývoj událostí? Vzpomínáte si ještě ze školy, co je to exkomunikace, interdikt nebo klatba? Přitom dnešní jestřábi se kasají svým až bigotně náboženským cítěním. Takže by stačilo promluvit jim aspoň do duše! Stalo se? Došlo třeba jen k náznaku ekumenického spojenectví patriarchů věřících z obou či dokonce více navzájem bojujících stran? Jestliže nikoliv, potom se nejedná o nic jiného, než (s)prosté farizejské počínání v překladu do češtiny zní coby licoměrnost neboli pokrytectví.
Pro rozšíření obzorů doporučuji prostudovat knihu Jiřího Krutiny o Jeronýmu Pražském, který stále zůstává ve stínu Mistra Jana Husa. Skvěle dokreslí myšlenky autora výše zveřejněného článku. Mne osobně útlá publikace velice zaujala. Vy, kteří nevíte, jak v této šílené koronodobě vyplnit čas, sáhněte po kvalitní četbě. Neprohloupíte.
Krutinova práce se pokouší o plastické vykreslení životního příběhu středověkého člověka, Jeronýma z Prahy. Nechává nahlédnout do jeho duševního světa. Stáváme se tak svědky jeho životního zápasu, těsně spojeného s duchovní atmosférou nám vzdálené doby, mající však dopad i na nás současníky. Od jeho násilné smrti (30. 5. 1416) uplynulo více než 600 let. Stihnul jej stejný osud jako jeho staršího a známějšího přítele Mistra Jana Husa, v jehož stínu (k naší škodě) zůstal „jako ten druhý“. Jeronýmovo poselství je velice aktuální i dnes.
Ve své době „byl všeobecně uznávaným evropským vzdělancem, který se aktivně účastnil filozofického i politického života své doby, zápasu českých reformních mistrů univerzity pražské i vysoké evropské politiky a diplomacie. Jako první se pokusil formulovat co je české národní společenství, a tak jej můžeme právem nazývat prvním českým vlastencem, nebyl teologem, jako jeho kolega Hus a ostatní vůdci české reformace, nestranil se životu ve všech jeho podobách, ale jako milovník hudby, zpěvák i obdivovatel krásy žen, byl filozofem v pravém slova smyslu. Kniha je oživením nikým neschváleného životního příběhu filozofa, který se aktivně zapojil do veřejného života, konfrontován s vládnoucími koncepty a dogmaty své doby, z kterých byly odvozeny mocenské struktury tehdejší středověké Evropy, které neváhal podrobovat kritickému filozofickému zkoumání, což je dovedlo až na hranici. Jeho skonem jako by v Čechách započalo období těhotného neklidu před bouří“.