Ivan Černý: Obvinění z Dachau
Praha 8. října 2019
Významné pražské nakladatelství Akademia vydalo ve své edici Historie závažný příspěvek k dokumentům nelidskosti, zvířeckosti a zvrhlosti nacismu během druhé světové války. Tentokrát je to kniha z pera amerického novináře F.O. Hiltona (nar. 1936), žijícího v Kingsportu v Tennessee. Jedná se o významný střípek do mozaiky světové literatury, zabývající se problematikou soudů vítězných velmocí nad zločinci nacistického Německa.
Kniha o třech stech stranách
Jak čteme na zadní obálce obsáhlé publikace, v rámci celkem 489 procesů, konaných v bývalém koncentračním táboře Dachau, čelilo po válce americké justici 1 700 válečných německých zločinců. Jednalo se o celou řadu obžalovaných, od říšských pohlavárů, stráží a bachařů až kupodivu i po statkáře, vesničany ba i studenty, stavějících se u procesů za „slušné občany tzv. třetí říše“. Ti všichni se provinili účastí na zvěrstvech, namířených proti obětem všech možných národností, k nimž došlo v koncentračních táborech a při transportech.
Jak říká anotace knihy, jmenovaná publikace se zabývá širokou škálou procesů, doplňujících kardinální Norimberský. Záměrem autora a nakladatelství je však navíc nabídka porozumění situace, do níž německá civilizace dospěla za druhé světové války. Ukazuje, že i běžný občan mohl být (a většinou až na malé výjimky byl) věci nacismu oddán se stejným fanatismem, jako Hitler, a snaží se zjistit něco o těch, kteří se Hitlerovi a jeho mašinerii nepostavili, tolerovali ho ba naopak, se k němu přidali. Tematizuje znepokojivý fakt, že mnoho zvěrstev za Hitlerovy éry bylo výsledkem osobních rozhodnutí, a jak těžké měly soudy dokazování jednotlivců jejich zločiny a vynášení rozsudků, ve své urputné snaze o objektivnost a spravedlnost za každou cenu. Šokující jsou v této souvislosti řádky, přiznávající, že brzy po Norimberském procesu již nebyl zájem především USA a Velké Británie trestat nacistické zločiny a že v polovině padesátých let už byla většina nacistických zločinců, poslaných po válce do vězení, na podmínku venku! Politické klima V USA již mělo jiného světového nepřítele, a tím byl Sovětský svaz a socialistický blok a tak se z nepřátelského Německa stal významný spojenec.
Čtivě psaná publikace je o to poutavější, že autor vychází z primárních zdrojů, včetně oficiálních soudních svazků a revizních zpráv k procesům. Popisuje jednotlivé případy a poskytuje detailní informace o obžalovaných, jejich výchově, vzdělání, kariéře i chování jak v průběhu procesů, tak i poté.
KT tábor Dachau
Místo, kde se odehrává hlavní děj jmenované knihy, byl první nacistický koncentrační tábor, určený pro politické vězně. Nacházel se na pozemku opuštěné muniční továrny poblíž města Dachau, ležící necelých dvaceti kilometrů severozápadně od Mnichova v jižním Německu. Otevřen byl 22. března 1933, osvobozen americkými jednotkami 29. dubna 1945. Celkem prošlo tímto táborem přes 200 000 vězňů ze 30 zemí, z Čechoslováků jmenujme alespoň malíře Josefa Čapka, malíře a odbojáře Vojtěcha Pressiga či vzpěrače a odbojáře Františka Fischera. Dvě třetiny vězňů tvořili političtí, zbytek byli Židé. Celkem zde zahynulo na 26 000 vězňů, dalších 10 000 zemřelo v pobočných táborech. I když tábor nebyl vyhlazovací, příčinou úmrtí bylo těžké hladovění, nemoci a brutální zacházení s vězni.
Životní příběhy ze svědeckých výpovědí a procesů s válečnými zločinci
Do celé problematiky nás zasvěcuje obsáhlá předmluva knihy. Uhelným kamenem je nepřehlédnutelná pasáž o tzv. třetí moskevské konferenci, konané v říjnu roku 1943, kdy byla na základě stupňující se agrese, brutalitě a genocidě především vedené proti Židům, Cikánům a Slovanům vydaná společná Deklarace čtyř mocností (čtvrtou byla vedle SSSR, USA a Velké Británie Čína). Deklarace obsahovala konstatování o zvěrstvech, masakrech a chladnokrevných masových popravách, spáchaných hitlerovskými silami v mnoha zemích, jež obsadily a z nichž byli od třiačtyřicátého roku postupně vytlačovány. Dále deklarace varovala před následky těchto zločinů a popisovala důvody rozhořčení mocnosti:
Bude-li vládě, která bude v Německu ustavena, garantováno příměří, němečtí důstojníci, mužstvo i členové nacistické strany nesoucí odpovědnost nebo podíl na zmíněných zvěrstvech, masakrech a popravách budou vydáni do zemí, v nichž tyto ohavné skutky spáchali. Tam budou souzeni a potrestáni v souladu se zákony těchto osvobozených států a svobodných vlád, jenž tam vzniknou. Tyto země sestaví maximálně detailní seznamy, týkající se zejména okupovaných částí Sovětského svazu, ale i Polska, Československa, Jugoslávie a Řecka včetně Kréty a dalších ostrovů až po Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Belgii, Lucembursko, Francii a Itálii.
Nechť tedy němci, kteří se podílejí na masovém střílení polských důstojníků a popravách francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí i krétských rolníků nebo kteří se zúčastnili masakrů obyvatel v Polsku a na území Sovětského svazu, z něhož je v současnosti nepřítel vyháněn, vezmou na vědomí, že se na místo svých zločinů vrátí a budou tam souzeni těmi, na nichž se provinili.
Budiž to varováním pro ty, kteří si dosud ruce krví nevinných nepotřísnili. Nechť nevstupují do řad těch, kteří se již provinili. Nebudiž pochyb o tom, že je tři spojenecké mocnosti budou pronásledovat až na sám konec světa a přivedou je před jejich žalobce, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.
Tato deklarace se nikterak netýká těch německých zločinců, jejichž zločiny nelze přesně geograficky lokalizovat a kteří budou potrestáni na základě společného rozhodnutí spojenecké správy.
Spravedlnost, nikoli pomsta
Dalším důležitým dokumentem je tzv. Londýnská charta z roku 1945, na jejímž základě byl ustanoven Mezinárodní vojenský tribunál, zodpovědný za organizaci procesů s válečnými zločinci. Po kapitulaci bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, spravovaných tou zemí, které dle dohod Spojenců připadla. Samotné procesy začaly již v dubnu 1945, jen několik týdnů před německou kapitulací a trvaly do 30. prosince 1947 pod heslem či mottem Spravedlnost, nikoli pomsta. Většina z procesů se konala v Dachau a byly vedeny způsobem, jímž standardně pracovaly americké vojenské soudy. Obžalovaní měli právo na své obhájce, svědky, dokumentaci atd., čehož náramně využívali, zkreslujíce a snižujíce svou vinu tak důsledně či lživě a vytrvale, až leckdy byli pro „nedostatek důkazu“ odsouzeni minimálně či dokonce osvobozeni.
Sedmnáct kapitol
Pro ilustraci bohatého obsahu jmenujeme některé z nich:
Konečné zoufalství (příběh Heinricha Buucka),Učitelé přikládají ruku ke krvavému dílu,Američanéí v rukou běsnící lůzy, Američané jako otroci třetí říše, Zvěrstvo (příběh Paulo Wolframa), Příběh Čubky z Buchenwaldu nebo Otto Skorzeny. Důležitou tečkou je pak závěrečná kaitola pod názvem: Poučíme se někdy? Analýza…
Naše čtenáře ale jistě nejvíce zaujme kapitola třetí: Čech plný protikladů – příběh Johanna Vicana, která začíná prohlášením, připisovaným Heinrichu Himmlerovi (říšský ministr vnitra, organizátor hromadného vyvražďování Židů, za své zločiny nebyl nikdy souzen, krátce po válce však spáchal sebevraždu).
„Co se stane nějakému Rusovi nebo Čechovi, je mi absolutně jedno. To, co nám tyto slovanské národy mohou poskytnout, pokud jde o cennou krev našeho typu, si v případě nutnosti vezmeme: zmocníme se jejich dětí a vychováme si je sami k obrazu svému. Budou-li žít jiné národy v prosperitě nebo zemřou-li hlady, mě zajímá jen natolik, nakolik je potřebujeme jako otroky pro svou kulturu. Zhroutí-li se vyčerpáním deset tisíc Rusek při kopání protitankového zákopu, mě zajímá jen v tom smyslu, bude-li onen zákop pro Německo vykopán. Musíme si uvědomit, že v Německu máme šest nebo sedm milionu cizinců, z nichž nebude nebezpečný žádný, budeme-li přísně trestat i ty nejmenší prohřešky.“
A jakže to bylo s tím Vicanem? Prostor vyhrazený recenzi představované knihy nestačí na vylíčení jeho příběhu. Ostatně, k tomu je Hiltonova kniha samotná. Je pozoruhodné, že vychází v tento čas, kdy jsou čím dál více jasné snahy Německa o vyvinění se ze zodpovědnosti za nacistické zločiny proti lidskosti a lidstvu. Kdy se valná část viny za hrůzy a utrpení, vraždy a běsnění během druhé světové války způsobené fašisty svaluje na nacionalistické menšiny na Ukrajině, v Polsku, Chorvatsku, Bělorusku i jinde s poukazem, že „byli horší než nacisti samotní“.
Foto: archiv