Jaroslav Erik Frič: Psáno na vodu palbou kulometnou
Praha 26. června 2019
Poprvé vychází in memoriam ve čtyřech souborech blogové deníky Jaroslava Erika Friče, nominované na Blog roku Magnesia litera Psáno na vodu palbou kulometnou vydává nakladatelství Dauphin, které letos slaví 25 let své existence
Psáno na vodu palbou kulometnou jsou blogové deníky Jaroslava Erika Friče (1949 – 2019), které si psal jako deník na začátku nového tisíciletí. Jsou to střepiny ze života muže, který byl básníkem, hudebníkem, nakladatelem a představitelem undergroundové kultury. Celý život zůstal věrný svému morálnímu přesvědčení a víře.
Psáno na vodu palbou kulometnou začal JEF psát v létě 2007 jako blog. Ojedinělý deník prvních let nového tisíciletí je velkolepou koláží událostí, textů, snů, dialogů, prodchnutou neobyčejnou mravní silou a poctivostí. Text psaný poetikou Zábranových deníků, Divišovy Teorie (ne)spolehlivosti či Hančových Záznamů postupně začal oslovovat široký okruh obecenstva, které JEFův blog, slovy jednoho čtenáře „v této šílené době při duševním zdraví udržoval“.
Odpovědný redaktor Daniel Podhradský
Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2019
Vydání první
Jaroslav Erik Frič (1949 – 2019)
básník, hudebník, nakladatel, organizátor undergroundových festivalů. Absolvent filosofické fakulty, číšník, busker. Žil v Brně, většinou. S přáteli vydával samizdaty Texty přátel i vlastní sborníky, provozoval bytovou scénu Šlépěj v okně. Po revoluci založil nakladatelství Votobia, které záhy opustil a zřidil si své nakladatelství Vetus Via. Organizoval festivaly a dlouhodobé multižánrové projekty jako Napříč-Konec Léta, Potulný dělník či permanentní festival Uši a Vítr. Založil občanská sdružení Proximus a Christiania, o.p.s., byl redaktorem revue BOX a novin Potulné akademie Uši a Vítr. Vydal sbírky Kolotoče bílé hlasy, Houpací kůň šera a jiné básně, Americká antologie & Poslední autobus noční linky, a dále CD Jsi orkneyské víno (s Čvachtavým lachtanem), S kým skončila noc (Čvachtavý lachtan a Josef Klíč), Na každý den napsal’s smrt (s Josefem Klíčem a dalšími).
Ukázka z knihy Psáno na vodu palbou kulometnou
Středa 1. srpna2007
měl jsem celá období, kdy jsem vždy ráno si přečetl aspoň jeden verš
z Žalmů, probíral jsem je postupně, jak jsou sepsány, a postupně jsem
je tak několikrát celé přečetl, je tam vše podstatné, po čase opět se
k nim vracím, nacházím záložku u posledně přečteného žalmu
a čtu: Bože, zastánce mého práva, vyslechni mne, když volám, / tys mě
podpíral v soužení, smiluj se nade mnou a splň mi prosbu! // Lidé,
jak dlouho chcete být nechápavého srdce? / Proč lpíte na tom, co je marné /
a ženete se za nepravdou? / … / Mnoho lidí říká / „Kdo nám dopomůže
k blahobytu“? / Pane, dej nad námi vzejít jasu své tváře! / Do mého srdce
jsi vložil radost, / větší než bývá při nadbytku pšenice a vína. (Žl. 4,
1–3; 7–8), není to pořád všechno stejné? v úterý přináší M. jakýsi článek
z novin: „Ano, věříme v člověka a technologický pokrok“, je to
z rubriky „Polemika“ nevímjakých novin a píší to tři ekonomové pro
mne neznámých jmen (různí náměstci a ředitelé, bývalí či současní), tito
pánové píší zajímavé věci: Idea, že hodnota planety existuje sama o sobě,
je nepochopením podstaty světa. Kdyby nežil na planetě člověk, i pojem
„hodnota“ by přestal existovat. Aby existovala hodnota, musí existovat také
hodnotitel. A to je vždy a za všech okolností člověk. – není to náhodou
tautologie? jaký člověk? já, nebo ty? nebo oni? polemický článek se zastává
knihy současného prezidenta republiky, knihy s názvem Modrá, nikoliv
zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?, a narozdíl od
kritizovaného redaktora Hospodářských novin, který recenzi napsal,
hájí ekonomické vidění prezidentovo, s tím, že většina pokrokových
vynálezů je produktem jednání svobodných lidí v prostředí volného
trhu, ale mě zase zajímá, co to je vlastně ten pokrok, v který tito
hoši bezmezně věří, což prý je snadné: Stovky let dochází díky eleganci
cenového mechanismu a růstu poznání k hladkému přechodu lidstva od
dřeva k uhlí, od uhlí k ropě atd., je to tak prosté?
a nikdy nekončící? – vždycky jsem si myslel, že svoboda ekonomova je jiná
než svoboda člověka, který se zabývá slovem a vůbec pojmy, které jsou již
dávno vyvezeny na hřbitov metafyziky, slovo svoboda v ústech „ekonoma“ je
zcela odlišné od slova svoboda, jak ji chápu já, samovývoj a samopokrok
člověka nemá jen parametry dobrého bydla, nýbrž i parametry vnitřní, které
se do učebnic ekonomiky nevejdou, je-li pokrokem bláznovství nekonečných kolon
aut, která ve svobodě svých majitelů protkávají obludně celou zeměkouli stále
se stahující smyčkou, pak já naopak se rád vracím k větě milovaného Léona
Bloye: „Člověk v mase usazený, sám sobě ponechaný, jest nevylíčitelné prase.“
–
Brno, 20.32
Sobota 4. srpna 2007
jak je to všechno relativní, od jisté doby slýchám ejčbíou, od lidí, třeba
příjemných, nicméně vlastně pologramotných, o jejich znalosti angličtiny
nemluvě, trafikantky mi říkají: outú? tímobajl? ovšemže nic jiného mě nenapadá,
než trvat na ó-dva a podobně, onehdy jsme mluvili o autech, říkám
jeden starý příběh, jak jsem jel autostopem po jedné anglické dálnici ve
sportovním voze emdží, tak se tam tomu říkalo, bylo to auto úžasně rychlé, ač
jsme uvnitř seděli – čtyři lidé – poměrně stísněně, vzpomínám si, že
v bočních oknech nebylo sklo, nýbrž jakási slída, bylo to auto, na jehož
tachometru jsem viděl do té doby nejvyšší rychlost, jakou jsem v autě zažil:
asi 190 km v hodině, když jsem míle převedl na kilometry, mluvím
o tom autě, říkám emdží, pak ale kolem slyším, že ostatní říkají emgé,
zvláštní, jak je to všechno relativní –
Brno, 8.04
… ještě mě napadá věta Jakuba Demla – „Kdož chtějí cestovat, zatěžte jim svědomí“ – myslím, že k tématu se tato slova velmi dobře hodí, stejně jako jiná Demlova deviza, např.: „Magnet, který nemá zátěž, se zkazí,“ ale namítnou mi, co to je zátěž? jakou zátěž myslíš? a já vlastně nebudu vědět, sám jsa sláb a na kontě se zátěžemi, o něž jsem se neprosil, „Quis infirmatur, et ego non infirmor?“ („Kdo jest sláb, abych já nebyl také sláb?“ – sv. Pavel, II. Kor.) –
Brno, 19.24 projížděli jsme včera městečkem O., kde jsem před časem seděl v hospodě s přítelem L., a několika místními lidmi, taky s bývalou hostinskou, temperamentní dámou v letech, právě douklízela kolem kapličky – byla neděle – cyrilo-metodějská, chodí tam větrat, stará se o trávník kolem a taky zvoní umíráček za zesnulé, jakmile se doví, že někdo v okolí zemřel, zvoní umíráčkem, za ta léta, kdy o tuto službu pečuje, se naučila, že u zvonění chlapům se dělají dvě pauzy, u ženských jenom jedna, je to zřejmě zvonění elektrické, ale paní hostinská přesně dodržuje staré zvyklosti (ač do kostela prý nechodí), když někdo umře, aniž by jí to kdo říkal, jde a zvoní: „Chlapům 90 – pomlčka – 90 – pomlčka – 90 a ženským jenom 90 – pomlčka – 90…“ –
Brno, 12.43
Drahomíra Cormier