Yascha Mounk: Lid versus demokracie
Praha 22. května 2019
Zatímco demokraté jen žvaní,populisté nám mluví z duše… Německo-americký politologYascha Mounk v knize LID VERSUS DEMOKRACIE analyzuje lákavou past, jejíž obliba děsivě roste.
Zatímco v celém západním světě upadá podpora demokracie, šíří se obliba a moc populistů. Před tímto nebezpečným jevem varuje dílo německo-amerického politologa Yaschy Mounka LID VERSUS DEMOKRACIE s podtitulem Proč je naše svoboda v ohrožení a jak ji zachránit. Základní téma knihy nastiňuje autor hned v úvodu: „Liberální demokracie – ona jedinečná směs individuálních práv a vlády lidu, která mnoho let charakterizovala většinu severoamerických i západoevropských zřízení – se trhá ve švech. Namísto ní pozorujeme rozmach neliberální demokracie čili demokracie bez práv a nedemokratického liberalismu čili práv bez demokracie.“Pronikavé dílo o neduzích demokracie a jak je léčit vydává ve vynikajícím překladu Martina Pokorného nakladatelství PROSTOR.
Problémem, co se týče úspěchu populistických politiků s autoritářskými sklony, je, že už se nejedná o výjimky, nejde jen o Putina či Trumpa. Tato nákaza se šíří jako rakovina, dokonce se dá říct, že se dnes jedná o běžný vývoj: „První tři kroky, jež provedl Naréndra Módí v Indii či Jarosław Kaczyński v Polsku, se nápadně podobají prvním třem krokům, které provedl například Recep Erdoğan v Turecku. Znamená to, že nakonec podniknou i kroky číslo pět, osm a deset? Spolehlivě to nezjistíme dřív než za několik let. Je docela dobře možné, že se v těchto zemích podaří zvrátit nastoupený kurz. Cesta nejmenšího odporu však podle všeho směřuje do téže propasti.“
Kde hledat příčinu? Únava z demokracie, kdy je na každého naloženo příliš mnoho svobody, a tedy rozhodování? Selhání demokratických politiků, kteří u voličů během let vládnutí ztratili kredit? Anebo nakonec to, že byla demokracie exportována i do zemí, v nichž není zakořeněna? Ne, tady není řeč jen o jakýchsi banánových republikách, nýbrž i o Evropě. Yascha Mounk v knize LID VERSUS DEMOKRACIE cituje Jana-Wernera Müllera: „Těžko se vyhnout pocitu, že střední Evropa prožívá rok 1989 pozpátku. Onoho roku se z jedné komunistické země do druhé rozšířily mírové revoluce, konané ve jménu liberální demokracie. Dnes přihlížíme vzniku nové autoritářské internacionály.“
Zdá se, že všude po světě jsou lidé unavení z voleb, z demokratických politiků a možná i z parlamentní demokracie, jelikož se pořád jenom mluví a „skutek utek“. Proto vzniká poptávka po „taťkovi“, který to všechno zařídí a který nás od všeho zlého uchrání. Ti, kdo to pochopili a touží po moci, už se dávno chopili příležitosti a jsou tam, kde mohou svou pozici upevňovat – tak, aby po dalších volbách všechno zůstalo pěkně při starém, aby se o nás „taťka“ mohl dál hezky starat…
Yascha Mounk: LID VERSUS DEMOKRACIE (anotace)
Autoritářští populisté po celém světě – od Indie po Turecko a od Polska po Spojené státy – rozšiřují a upevňují svůj politický vliv a moc. Máme-li porozumět tomu, jak velkou hrozbu tento vývoj představuje a jak se mu lze bránit, musíme nejdříve pochopit příčiny atraktivity a stability, jimž se liberální demokracie po druhé světové válce v globálním měřítku těšila, a popsat tendence, jež tuto stabilitu v konečném výsledku narušily.
Yascha Mounk spatřuje klíčový problém v odloučení obou bytostných složek liberální demokracie, tedy garantování lidských a občanských práv na jedné straně a schopnosti řídit se aktuální lidovou vůlí na straně druhé. Narušením rovnováhy, jež je pro liberální demokracii životně nutná, vznikají dvě problematické formy: nedemokratický liberalismus, v němž obyvatelstvo ztrácí vliv na počínání politických elit, a neliberální demokracie, v níž vůle lidu potlačuje práva jednotlivců a menšin.
Autor se snaží vystihnout specifické příčiny, jež posilují přitažlivost autoritářských programů, a navrhuje konkrétní kroky do budoucna, zahrnující též nastolení tolerantního, inkluzivního pojmu národa.
Z anglického originálu The People vs. Democracy. Why Our Freedom Is in Danger and How to Save It, vydaného nakladatelstvím Harvard University Press v Cambridgi (Mass.) a v Londýně v roce 2018, přeložil Martin Pokorný
Odpovědná redaktorka Daniela Petříčková
384 stran, MOC 397 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019
První vydání
Německo-americký
politolog Yascha Mounk (1982) studoval v Cambridgi
a na Harvardu, v současnosti vyučuje mezinárodní vztahy na Univerzitě
Johnse Hopkinse v Baltimoru a spolupracuje s významnými
politologickými think-tanky. Píše anglicky – z důvodů částečně osvětlených
i názvem jeho první knihy z roku 2014: Stranger in My Own Country.
A Jewish Family in Modern Germany (Cizincem ve vlastní zemi. Židovská
rodina v moderním Německu). V roce 2017 vydal knihu The Age of
Responsibility. Luck, Choice and the Welfare State (Věk zodpovědnosti.
Štěstí, rozhodování a sociální stát). Kniha Lid versus demokracie
se zatím dočkala překladů do deseti jazyků a vyvolala obsáhlou mezinárodní
diskusi.
O knize napsali
Pronikavá analýza rozmachu populistického nacionalismu a výzev, jimž demokracie v naší době čelí. Pokud jste o Yaschovi Mounkovi zatím neslyšeli, v budoucnu o něm rozhodně uslyšíte.
Francis Fukuyama
Mounk píše jasně a s vervou a s využitím dat z průzkumů veřejného mínění dokládá úpadek podpory demokracie v celém západním světě. Zbavuje nás všech iluzí o tom, že záchranu demokracie snad přinese idealistická mládež. Opak je pravdou: pouhá třetina amerických mileniálů má za to, že život v demokracii je mimořádně důležitá věc, zatímco mezi staršími Američany tento názor zastávají dvě třetiny respondentů… Mounkova analýza vnitřních pnutí liberální demokracie je působivá a mnohé odhaluje.
Gideon Rachman, The Financial Times
Jedním z důvodů, proč tuto poučnou knihu doporučit, je její mezinárodní záběr. Donald Trump si může namlouvat, že je unikát, avšak Mounk dokládá, že současný americký prezident tvoří součást globální vlny. Síly populismu se vzedmuly ve Velké Británii, v Německu, Itálii i ve Francii; v zemích, jako je Venezuela, Maďarsko, Turecko a Polsko, jsou již zabydlené a pevně etablované a mohou přikročit k dalšímu kroku, tedy k vykotlání institucionálních pojistek a utužení vlastní moci.
Jennifer Szalaiová, The New York Times
Mounkova vynikající kniha je nedocenitelným příspěvkem k diskusím o neduzích demokracie a o tom, jak je léčit.
Michael Sandel
Ukázka z knihy LID VERSUS DEMOKRACIE, str. 64
Pro rolníky z Januschau, odlehlé vesnice ve Východním Prusku, to byl slavný den: poprvé v životě – a také poprvé v životě jejich otců nebo otců jejich otců – měli přistoupit k volbám. Po celá staletí byli poddanými a takříkajíc v majetku rodu Oldenburgů, museli mlčet a byli takřka bezprávní. Nyní se měli zúčastnit nepředstavitelně velebného aktu autonomní vlády.
Když se ale shromáždili kolem místního hostince, narychlo přeměněného ve volební místnost, zjistili, že i v novém světě přetrvává nemálo prvků světa starého. Pozemkový inspektor ve službách rodu Oldenburgů jim rozdával zalepené obálky. Uvnitř byly zakřížkované volební lístky.
Většina rolníků udělala, co jim bylo poručeno. Poprvé v životě vhodili do urny volební lístek a ani přitom netušili, pro koho vlastně hlasují.Jeden rebel se ale opovážil obálku rozlepit – čímž na sebe okamžitě přivolal hněv. Inspektor ho praštil holí a pobouřeně vykřikl: „Ty čuně, je to tajné hlasování!
Na většině míst byla iluze demokratické samovlády zachovávána o něco svědomitěji a vliv místní elity na proces voleb byl o něco méně absolutní. Přesto v sobě tato historka z úsvitu demokracie zachycuje jádro oné základní dohody, kterou tradiční elity v okamžiku zrodu našeho politického systému nabízely lidovým masám: „Dokud nás necháte o všem rozhodovat, budeme se tvářit, že vládnete vy.“
Tato dohoda slavila po dvě stě padesát let neskonalé úspěchy. Dnes však je stále hůře udržitelná.
Liberální demokracii každý vidí po svém: pro masy obyvatelstva je příslibem, že mohou rozhodovat, pro menšiny je příslibem ochrany jejich práv před útiskem většiny a pro ekonomické elity je příslibem, že si nabyté bohatství budou moci ponechat. Právě toto chameleonství zajistilo liberální demokracii její jedinečnou stabilitu.
Na nejelementárnější rovině se tento její rys odvíjí od určitého napětí, které je pro historii liberálních demokracií klíčové. Politické systémy v zemích typu Velké Británie a USA nevznikly s cílem předvést lidovládu, nýbrž postavit proti demokracii hráz; až zpětně se obestřely demokratickou aureolou díky následné deklaraci, že zde lid dostal příležitost sám si vládnout. Věrohodnost tohoto prohlášení závisí na tom, s čím srovnáváme. Dokud byla v živé paměti vzpomínka na absolutní monarchii a jakýkoli přímočařeji demokratický systém se zdál být prakticky neproveditelný, mohly liberální demokracie tvrdit, že svěřují moc lidu. Platilo to tak po oněch přibližně sto let, po které se demokracie těšila bezprecedentní ideologické hegemonii. Dnes je situace jiná. Demokratický mýtus, v jehož světle naše instituce získaly jedinečnou legitimitu, proto ztrácí nadvládu.
Nedemokratické kořeny našich domněle demokratických institucí jsou jasně patrné ve Velké Británii. Parlament nevznikl s cílem svěřit vládu lidu. Jednalo se o krvavě vydobytý kompromis mezi panovníkem, který se nacházel pod stálým tlakem, a horními vrstvami místních elit. Teprve poté, co se v průběhu 19. a 20. století volební právo postupně rozšířilo, mohlo někoho napadnout, že vlastně tento systém vlády připomíná demokracii. Přesto se ukazovalo, že rozšíření volebního práva vnáší do systému mnohem méně zásadní změnu, než si zastánci i odpůrci demokratické reformy mysleli.
Stejná historie je ještě patrnější v americkém kontextu, kde všechny změny spočívaly na vyhrocenějším ideologickém povědomí. Pro americké otce-zakladatele byla volba poslanců – což dnes vnímáme jako nejdemokratičtější způsob, jak převést mínění lidu ve správní politiku – mechanismem, jak udržet lid na uzdě.
Řečeno slovy Jamese Madisona, volby mají „za následek, že se názory veřejnosti vytříbí a zdokonalí prostřednictvím zvoleného sboru občanů, kteří díky své moudrosti nejlépe rozpoznají skutečný zájem své země“. Tím se radikálně omezoval dosah vlivu obyvatelstva na reálný chod vlády – a nikoli náhodou: „Hlas veřejnosti vyjádřený zástupci lidu,“ tvrdil Madison, „bude odpovídat veřejnému blahu lépe, než kdyby byl vyjádřen lidem samým, shromážděným k tomuto účelu.“
Otcové-zakladatelé zkrátka nepovažovali reprezentativní republiku za druhé nejlepší řešení, naopak – hodnotili ji mnohem výše než hrůzný souboj frakcí v demokracii. Jak to v Listu federalistů č. 63 jasně vyjádřili Alexander Hamilton a James Madison, podstata americké republiky má spočívat – a autoři to zdůraznili sami – „V ÚPLNÉ NEPŘÍTOMNOSTI PŘÍMÉ ÚČASTI OBČANŮ JAKO CELKU NA VLÁDĚ“.
Teprve v 19. století, kdy se hmotné a politické podmínky americké společnosti změnily vlivem hromadné imigrace, expanze na západ, občanské války a rychlé industrializace, začala skupinka podnikavých myslitelů odívat ideologicky vědomou republiku nezvyklým hávem znovuzrozené demokracie. Tytéž instituce, jež vznikly s cílem vyloučit lid z jakéhokoli podílu na vládě, byly nyní vychvalovány za to, že umožňují vládu „lidu, lidem a pro lid“.
Amerika tak začala být stále jednoznačněji považována za demokracii – ovšem realita zaostávala za ideálem. K reálnému zdokonalení demokratických procedur docházelo v USA jen velmi postupně. Po ratifikaci patnáctého dodatku Ústavy v roce 1870 již nebylo možné občanům odpírat volební právo na základě „rasy, barvy pleti nebo bývalého otroctví“ (i když v praxi se tak často dělo). Sedmnáctý dodatek z roku 1912 zavedl přímou volbu senátorů. A konečně devatenáctý dodatek, schválený v roce 1920, stanovil, že je nepřípustné „popřít či omezit volební právo občanů Spojených států z důvodů pohlaví“.
Díky těmto reformám se americké instituce skutečně staly demokratičtějšími – avšak proměna našeho vyjadřování při popisu institucí americké demokracie byla mnohem dalekosáhlejší, než kam dospěla transformace samotných institucí. A klíčovým rysem této transformace byl určitý názor na limity demokratického vládnutí v moderních podmínkách.
Ve starověkých Athénách prý lidé – nebo alespoň ti, kdo byli za lidi považováni, tedy dospělí občané mužského pohlaví – mohli vládnout přímo, jelikož jich nebylo mnoho,
Tato úvaha umožnila demokratickým publicistům ze sklonku 19. století provést unikátní „změnu designu“ americké vlády. Ačkoli reprezentativní instituce vznikly ve vědomé opozici k ideálu demokracie, nyní byly líčeny jako nejbližší možná nápodoba onoho ideálu, která je za moderních podmínek dostupná. Tak se zrodil zakládací mýtus liberálnědemokratické ideologie: ona nevěrohodná smyšlenka, že reprezentativní vládnutí usnadní vládu lidu.
Lukášovo evangelium varuje, že člověk, který lije nové víno do starých měchů, nejspíš spláče nad výdělkem: „Nové víno roztrhne měchy a vyteče, a i měchy přijdou nazmar.“ U demokracie se pravdou ukázal pravý opak. Dalo by se čekat, že sílící vlna rovnostářského cítění v 19. století se ocitne s přiznaně aristokratickými institucemi v konfliktu. Místo toho ale nový obal vdechl reprezentativním institucím nový život. To potěšilo elity, které u klíčových otázek dál dosahovaly výsledku, o který jim šlo, a potěšilo to i rovnostáře, kteří v nich začali spatřovat uskutečnění svých aspirací.
Po více než sto let se zakládací mýtus demokracie projevoval jako jedna z nejvýznamnějších ideologických sil v dějinách lidstva. V jeho znamení a v kontextu jím umožněné zázračné vzájemné transsubstanciace nadvlády elit a apelu k masám se demokracii podařilo dobýt půl zeměkoule. A i když striktně vzato nikdy nebyl pravdivý – vždycky bylo možné více využívat lidových referend nebo omezit schopnost poslanců odchýlit se od vůle voličů –, zachoval si dostatečné ukotvení v realitě na to, aby mohl vytyčovat rámec demokratické imaginace.
Tato základna se dnes hroutí. Jeden důvod tkví v tom, že s nástupem internetu se Adamsovy obavy ohledně toho, zda se lid může usnášet společně, začaly jevit zastaralé. Dál možná platí, že lidé nemůžou ujít pět set mil a že nemají, kde se všichni sejít – ale proč by museli? Pokud by si lid skutečně chtěl vládnout sám, je to snadno proveditelné. Virtuální agora může nahradit materiální agoru starověkých Athén a umožnit všem občanům diskusi a hlasování o zásadních i drobných návrzích.
Netvrdím, že snad většina občanů současných demokracií má zájem dopodrobna se podílet na proceduře utváření správní politiky. Opak je pravdou. A také si nemyslím, že by diskuse na virtuální agoře probíhala racionálně a slušně. Opak je pravdou. Myšlenka přímé demokracie má mnohem více teoretických příznivců než praktických stoupenců, a to má dobré důvody.
I když ale dnešní občané nemají o nic větší zájem přemýšlet a hlasovat o každém obskurním zákonu a regulaci, než tomu bylo v roce 1960 nebo 1830, mnohem spontánněji vnímají, že naše demokratické instituce jsou vysoce zprostředkované. Dřívějším generacím mohlo připadat přirozené, že lid vládne prostřednictvím parlamentních institucí a volí si poslance aktem provedeným ve volební místnosti. Očím generace vychované na digitálním, plebiscitním a okamžitém hlasování na Twitteru a Facebooku, generace reality show typu Big Brother a American Idol se uvedené instituce zdají být kuriózně klopotné.
Výsledek vyřazování z vily Big Brother nejspíš současné občany zajímá víc než výsledek diskusí o správní politice, a stejně tak je možné, že občané vůbec netouží, aby jejich vliv na systém vládnutí byl stejně okamžitý jako při hlasování do finále soutěže American Idol. Přesto mají před očima jasný vzor toho, jak to vypadá, když na něco máte skutečný a přímý vliv. Vědí, že pokud bychom chtěli nastolit systém vládnutí, který lidu dává skutečnou moc, vypadal by podstatně jinak než zastupitelská demokracie.