Patti Smith: Oddanost

Praha 10. listopadu 2018

Půvabná literární improvizace ODDANOST z pera rockerky a spisovatelky. Patti Smith odhaluje pozadí tvůrčích procesů. V překladu Lýdie Kárníkové vydává Dokořán.

„Proč píšeme?“ klade si Patti Smith otázku, aby na ni vzápětí sama odpověděla: „Protože nemůžeme jen tak žít.“ Útlá knížka hudebnice a spisovatelky Oddanost volně navazuje na její dílo vzpomínek a úvah M Train, které vloni vydal Dokořán rovněž v překladu Lýdie Kárníkové. V první kapitole nazvané Jak funguje mysl  zachycuje autorčiny myšlenky, pocity, sny a každodenní rutinu na cestě za pařížským nakladatelem a po stopách ikonických literátů. Současně seznamuje čtenáře s osudem francouzské filozofky Simone Weilové, jež americkou spisovatelku fascinuje: „Vyrazila napříč slovutnými halami vysokého vzdělávání, geniální a privilegovaná, a všeho se vzdala, aby mohla nastoupit  na složitou cestu revoluce, zjevení, veřejné služby a sebeoběti.“

Ve druhé části knihy Smith vypráví lyrický příběh Oddanost  o šestnáctileté dívce s rysy Simone Weilové. V třetí kapitole Sen není sen přijímá pozvání dcery Alberta Camuse, aby si prohlédla rodinnou vilu   a prozkoumala rukopis Prvního člověka…

Knihu nabitou podněty k zamyšlení doprovázejí autorčiny černobílé fotografie.

Patti Smith: ODDANOST (anotace)

Proč člověk píše? Takovou otázku si klade básnířka, spisovatelka a hudebnice Patti Smith ve svém eseji. Ve vyprávění, jaké čtenář zná z její poslední knihy M Train, nás opět zavádí do svých běžných dní. Provází nás ulicemi Paříže, kde na návštěvě u svého nakladatele Gallimarda vzpomíná na Modiana, Camuse, Nabokova, Mišimu; vede nás  do přímořského městečka Sète, kam cestuje vlakem na představení své knihy,  do rodinné vily Alberta Camuse, kam dorazí na osobní pozvání jeho dcery, a především opět „dovnitř“ svých denních rituálů, díky kterým čtenář náhle pochopí, odkud pocházejí jednotlivé střípky, ze kterých se skládá příběh o oddanosti, který tvoří stěžejní část tohoto poetického díla: příběh o setkání mladé vzdorovité dívky a vznešeného staršího muže. Oddanost odhaluje pozadí tvůrčích procesů a je průvodcem po atmosférách  a pocitech, které se uvnitř básnířčiny mysli pojí do literárního díla.

Z anglického originálu Devotion přeložila Lýdie Kárníková

Počet stran 136, MOC 198 Kč

Vydalo nakladatelství DOKOŘÁN v roce 2018

První vydání

www.dokoran.cz

Patti Smith (* 1946) je americká zpěvačka, básnířka a výtvarnice. Má za sebou několik výstav kreseb, fotografií a instalací, celou řadu knih, ale proslavila se ve sféře, kde původně žádné ambice neměla – jako rocková zpěvačka. Její první album Horses (1975) nepochybně patří k milníkům rockové historie. Za autobiografickou knihu Just kids (2010, česky 2011) získala Patti Smith prestižní cenu The National Book Award. Česky vyšly ještě její Básně a deníky (1996) a prózy Korálové moře (1998), Sbírání vlny (2012)  a M Train (2016).

O knize napsali

„Patti Smith opět půvabně improvizuje a přichází se svébytným poetickým, až mystickým pohledem na taje literárního tvoření.“
Booklist

„Oddanost je dostatečně krátká knížka na to, abyste ji zhltli na posezení, a zároveň tak nabitá podněty k zamyšlení, že si ji budete chtít přečíst znovu.“
Suzi Feay, Financial Times

Ukázka z knihy ODDANOST, str. 125

Starou vilu, kde se kdysi chovali bourci morušoví, rodina pořídila za finance  z Camusovy Nobelovy ceny, aby se stala jejich domovem mimo Paříž. Můj malý cestovní kufr odnesli do pokoje, který býval jeho. Při pohledu z okna bylo snadné pochopit, co ho sem táhlo. Nahé slunce, olivové háje, suchá půda posetá změtí žlutých divokých kvítků, krajina tolik příbuzná prostředí jeho rodného Alžírska.
Jeho pokoj býval jeho svatyní. Právě tady usilovně pracoval na svém nedokončeném mistrovském díle První člověk; vyňal své předky ze země, aby získal zpět svůj vlastní původ. Psal nerušeně, za těžkými dřevěnými dveřmi, na kterých byly vyrytí dva gryfové podpírající korunu. Dokázala jsem si snadno představit malou Catherine, jak po nich přejíždí prstem, a nepřeje si nic jiného, než aby její táta dveře otevřel.
Bylo mi čtrnáct let, když Camus přišel o život v osudové autonehodě. Ve zprávách tehdy ukazovali fotografie jeho dětí a popisovali kufr, který našli v dešti na místě nehody, a v něm Camusův poslední rukopis. Jak pokořující byla má zkušenost, možnost obývat, byť jen krátce, místnost, kde rukopis napsal.
Pokoj byl skromně vybavený a zdi lemovaly police s vyrovnanými výtisky jeho knih. Třídílný Journals de Eugene Delacroix, Lettres de Gaugin, La Vie de Mahomet, Le Viol des foules – dílo Sergeje Čachotina, ve kterém mrazivě přesně vyhodnotil, jak politická propaganda zneužívá masy. Než jsem sešla zpátky dolů, vrátila jsem se ještě k oknu. Někde za poli, za cypřišovými stromy, se nachází hřbitov, kde Camus leží po boku své ženy. Jeho jméno na náhrobku je už trochu zašlé, jako by přes něj příroda napsala svůj vlastní příběh.
atherine nám připravila oběd a uvařila nafialovělý čaj, lék na můj chronický kašel. Konverzace byla vřelá a přirozená, ani na okamžik rozpačitá. Pak jsem se s Catherine vydala na dlouhou vycházku se psy přes pole v okolí. Povídaly jsme si o stromech  a rozeznávaly jednotlivé – cypřiš, smrk, borovice, mladé olivovníky, fíkovník, třešně obtěžkané plody a velkolepý libanonský cedr. Catherine nám utrhla několik trsů třešní  a psi zatím rozpustile utíkali napřed. Ke konci naší procházky mi podala tenounký stonek završený malými žlutými kvítky, divoká rostlinka s prchavou vůní. Říká se jí immortelle (slaměnka), řekla mi.
Když jsme se vrátily, vyzval mě asistent Catherine do pracovny v přízemí, kde vyřizují úřední záležitosti a pracují. Byla střídmě zařízená a prodchnutá atmosférou tiché soustředěnosti. Zeptal se mě, jestli bych chtěla vidět Camusův rukopis; byla jsem tak ohromena, že jsem se sotva zmohla na odpověď.
Poprosili mě, ať si umyji ruce, což jsem učinila s jistou obřadností.
Do místnosti vstoupila Camusova dcera a položila přede mě na stůl rukopis Prvního člověka a pak se šla posadit do židle u okna, aby mi poskytla odstup a pocit, že jsem  s rukopisem o samotě. Dostalo se mi výsady celou hodinu prozkoumávat rukopis, stránku po stránce. Byl psán jeho rukou, každá strana jako důkaz jeho neochvějného sjednocení se svým tématem. Nešlo jinak, než děkovat bohům, že se podělili s Camusem o své poctivé a uvážlivé pero.
Stránky jsem obracela opatrně, v úžasu nad estetickou krásou každého listu. Prvních sto stran mělo na levé straně vytlačený Camusův vodotisk; zbývající byly bez označení, jako by ho už unavilo dívat se pořád na své jméno. Několik stran bylo vylepšených jeho sebevědomými poznámkami, pečlivě přepsané věty, rezolutně vyškrtnuté sekce. Text dýchal smyslem pro soustředěnou úlohu; srdce, které tak rychle buší, a pohání poslední slova závěrečného odstavce, toho posledního, který měl kdy napsat.

Mgr. Denisa Novotná