Aleš Palán: Neboj se vrátit domů

Praha 19. října 2018

Aleš Palán,  autor mimořádných rozhovorů  se šumavskými samotáři, tentokrát rozpráví  se zakladatelkou českého hospicového hnutí  MUDr. Marií Svatošovou.

Inspirativní kniha  NEBOJ SE VRÁTIT  DOMŮ může změnit váš pohled na umírání a smrt. V rámci Velkého knižního čtvrtka  vydává nakladatelství Kalich.

Zkušený novinář a spisovatel Aleš Palán volí pro své knižní dialogy silné  a výjimečné osobnosti, které se nebojí jít vlastní cestou. Jeho dosud poslední kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině (vyd. Prostor), zachycující svérázný život šumavských poustevníků, se stala bestsellerem letošního jarního Velkého knižního čtvrtka a událostí roku. Během půl roku se dočkala čtyř vydání a její náklad přesáhl 30 tisíc výtisků. Podobný úspěch slibuje také Palánův knižní rozhovor se  zakladatelkou českého hospicového hnutí MUDr. Marií Svatošovou NEBOJ SE VRÁTIT DOMŮ.   Autor citlivě kladenými otázkami prochází s lékařkou jejím dětstvím v rodině venkovského učitele, problematickou cestou za vzděláním, prvními zkušenostmi s hospicovými pacienty a mnohdy úmornou lékařskou praxí. Otevřeně spolu hovoří o tématech důležitých pro každého člověka. Mj. o syndromu vyhoření, víře v boha a strachu ze smrti.  V rámci Velkého knižního čtvrtka vydává nakladatelství Kalich.

Marie Svatošová (76) prožila většinu života za komunistického režimu, který bránil umírání doma, kdy se v nemocnicích pacientům běžně tajila diagnóza. Člověk umíral většinou tam, kde nechtěl – v cizím prostředí, odříznutý od svých blízkých. Navíc  s ne vždy dostatečně zvládanými příznaky.

O existenci hospiců na Západě se lékařka poprvé dozvěděla ze samizdatu v textu Cecilly Saundersové, zakladatelky slavného londýnského Hospice svatého Kryštofa: „Pamatuju si to, jako by to bylo dnes – moje srdce nad tím článkem zaplesalo  a já si řekla: Ta žena mi mluví z duše, to je přesně ono! Jenže byla totalita, stát měl  ve zdravotnictví monopol, a tak jsem těm Angličanům mohla jen tiše závidět.“

S většinou prvních – dnes bychom řekli hospicových – pacientů se seznámila při pohotovostních službách: „Přijela jsem jen píchnout morfium, ale oni si chtěli povídat.  Na to bohužel nebyl ve službě čas. Tak jsem jim dávala své soukromé telefonní číslo, mohli mi kdykoliv zavolat, někteří stáli i o neformální návštěvy. Aniž jsem to tušila,  v Božím plánu to byla přípravka na to, co mě v budoucnu čeká – praktická škola doprovázení umírajících.“

Ještě po listopadu 89 byly hospice neznámé slovo a společnost umírání všemožně vytěsňovala. Svatošová využila svobody k budování prvního hospicu u nás, rozhodla se ukázat, jak by mohl v reálu fungovat. Odstartovala tím zásadní změnu údělu desetitisíců smrtelně nemocných a jejich rodin. Její příběh, zachycený prostřednictvím rozhovoru s Alešem Palánem, může pomoci čtenáři nalézt řešení v nejtěžších chvílích života.

Marie Svatošová, Aleš Palán: NEBOJ SE VRÁTIT DOMŮ (anotace)

Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen  o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán.

Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu.

V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou.

„Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.

Redakce Michal Plzák

Fotografie na obálce František Plzák

Fotografie v textu z archivu Marie Svatošové

Počet stran 270, MOC 299 Kč

18. 10. 2018 v rámci Velkého knižního čtvrtka vydá nakladatelství Kalich

Vychází s laskavou podporou Nadace Český literární fond

První vydání

www.ekalich.cz

MUDr. Marie Svatošová (*1942 v Hlavňově), lékařka, spisovatelka, zakladatelka hospicového hnutí v ČR, stála v roce 1995 u zrodu prvního českého hospice v Červeném Kostelci. Pomocí a radou se podílela na zprovoznění řady dalších českých a moravských hospiců. Se svými přednáškami neúnavně objíždí republiku a dál propaguje hospicové myšlenky. Její knihy Až k prolití krve, Náhody a náhodičky či Hospice a umění doprovázet se staly bestsellery. Marie Svatošová je držitelkou několika státních vyznamenání.

Aleš Palán (*1965 v Jihlavě), spisovatel, novinář a ředitel nakladatelství Kalich, je autorem více než čtyřiceti titulů, z toho poloviny knižních rozhovorů (s Bohumilem Vítem Tajovským, bratry Reynkovými, bratry Florianovými, Ludvíkem Armbrusterem, Kateřinou Šedou, Miloněm Čepelkou, se šumavskými samotáři…). Držitel ceny Českého literárního fondu a ocenění Magnesia Litera.

Ukázka z knihy NEBOJ SE VRÁTIT DOMŮ, str. 47

Rozumíš vůbec druhým, když se smrti děsí? Cítíš s nimi, to určitě ano, ale chápeš ten strach?

Snažím se chápat, snažím se rozumět a jejich strach mírnit. Samozřejmě ne agitací, to bych jen přilila oleje do ohně. Mám se strachem, ani ne tak o sebe, jako o své blízké, taky zkušenosti. Vím, co pomáhá, vím, co nepomáhá. Když se lidé ptají po původu mého klidu, pravdivě odpovím, že žiju s Bohem. Zmlknu, v duchu se modlím a čekám na další otázky. Vím, že přijdou. Dál pak pokračujeme podle toho, co dotyčný chce a je schopen  z mých zkušeností vstřebat. Je to vždycky individuální a je nutno to respektovat.  Do náprstku litr vody nenaliješ.

Marie, znám tě jako praktickou a ráznou ženu. Bojíš se vůbec něčeho?
Jasně, že bojím. Chceš to vidět? Vypusť tady živou myš a v tu ránu mě máš na lustru. Kdysi jsem se hodně bála psů. Preventivně. Nikdy mě žádný nekousl, ale mohl by. Mnohokrát jsem při pohotovostní službě seděla v sanitce a prosila majitele rozzuřeného psa, aby ho někam zamkl. Když tomu nechtěl rozumět, pohrozila jsem, že odjedu  a návštěvu u pacienta nevykonám. To zabralo vždycky. Chápeš to? Pozvou si doktora  do bytu a pustí na něj psa! Strachu ze psů mě odnaučil bratrův vlčák Brit. Ten mého drahého bratříčka miloval tak oddaně a věrně, že jsem si musela oblíbit i jeho. Taky jsem se dlouho bála zubaře. To mě zas odnaučila kmotřenka Markétka, když se stala zubařkou. Ty ses ale asi ptal na jiné strachy. Bojím se lidské hlouposti, nezodpovědnosti a lhostejnosti. Zvláště před volbami. Po nich se bohužel zpravidla ukáže, že ten strach nebyl neodůvodněný. A když vidím, jak se dnes plýtvá a drancuje naše Země živitelka, mám strach i o její budoucnost.

Prý i mnozí kosteloví lidé zažívají krátce před smrtí úzkost. Odkud takový pocit vychází?
Rozhodně ji neprožívají všichni, to ne, ale stát se to může. Návštěvy kostela nejsou očkováním proti úzkosti před smrtí. Dovedu si představit, že v některých případech mohou mít na jejím vzniku dokonce svůj podíl. Pokud tam člověk jen „chodil“, aby měl „čárku“, a jedním uchem pouštěl ven, co druhým zaslechl – pokud vůbec poslouchal –, tak mu to před smrtí může svědomí docela nepříjemně připomenout. Tím samozřejmě nechci říct, že každá předsmrtná úzkost pramení z nečistého svědomí. Jsou i různé psychické poruchy, neurózy, psychózy apod. Nebo například taková metastáza v mozku dovede udělat pěknou paseku. Ani psychiatr a ani zkušený teolog mnohdy nedokážou rozlišit, co je problém duševní a co duchovní, natož, za co ten člověk je, nebo není zodpovědný. To ví jen Pán Bůh. Proto nikdy nesuďme. Někdy můžeme příčinu předsmrtné úzkosti vydedukovat až zpětně, podle toho, co na ni zabralo. Jsou-li anxiolytika a podobné léky bez efektu a umírající se zklidní po přijetí svátosti nemocných, je evidentní, že šlo o problém duchovní.

Je smrt spravedlivá?

To je velké téma. Mnohokrát jsem v hospici ze země zvedala pomyslnou hozenou rukavici s nápisem „smrt je strašně nespravedlivá“. O tom je přesvědčena většina lidí. Nedivím se jim, cítí, že nejsou stvořeni pro smrt, ale pro věčný život, ovšem nevědí o tom. Touha po nesmrtelnosti je v nich hluboce zakořeněna, proto jim smrt přijde nesmyslná a nespravedlivá. Paradoxně z ní viní Boha, v jehož existenci nevěří. Někdy je to až úsměvné. Bůh není, ale může za všechno zlé. Mnozí jsou překvapeni, když jim řeknu, že na začátku, v ráji, to tak nebylo. Říkám to bez servítků: „Nezapomínejte, že nežijeme v ráji. Jsme z ráje vyhnáni. Zasloužili jsme si to. To je naše realita, taková je pravda. Dobrá zpráva je, že máme šanci do ráje se vrátit. Branou, které říkáme smrt. Jinudy to bohužel nejde.“ Jakmile lidé pochopí, že smrt je pro ně vlastně šance, a ne konec, už se jim tak nespravedlivá nezdá.

Mgr. Denisa Novotná