Mnichovské dny zrady

Praha 7. října 2018

Na toto téma se zvláště ve druhé polovině letošního roku hodně mluvilo a mluví. Zatímco z úst politiků jsme občas zaslechli dokonce i tvrdé odsudky prezidenta Edvarda Beneše, bývalí příslušníci prvorepublikové československé armády, odbojáři, k nám z archivních dokumentů promlouvali uvážlivě, s rozvahou hodnotili dobu, kterou sami prožili. Ze stejného úhlu posuzovali i roli tehdejšího prezidenta.

Na mnohé z otázek, které zůstávají i po osmi desítkách let, kdy se v Mnichově rozhodlo o nás bez nás, odpovědi nabízí revue Přísně tajné!, číslo 4/2018. Karel Richter ve svém příspěvku Klíčení mnichovské zrady kromě jiných skutečností připomíná některé klíčové okamžiky, které zabrání našeho pohraničí předcházely. Starším čtenářům oživuje paměť, mladším sděluje fakta, o nichž se možná ve škole neučili. Kupříkladu, že 17. října 1937 se německým henleinovcům v Teplicích podařilo vyvolat incident, jehož mínili dalekosáhle využít coby dalšího důkazu o českém policejním násilí, páchaném na sudetských Němcích.

Nedlouho poté Konrad Henlein říšskoněmeckému vůdci a kancléři Adolfu Hitlerovi poslal dopis, v němž  s odvoláním na teplický incident dovozoval, že „porozumění mezi Němci a Čechy v Československu je prakticky nemožné, a že řešení sudetoněmecké otázky je myslitelné jen z Říše“. Současně Hitlera ujistil, že se chce svým hnutím podílet na vytvoření nového pořádku v Evropě ve smyslu nacionálního socialismu a politiky Říše a že v srdci netouží po ničem tak horoucně, jako po začlenění sudetoněmeckých oblastí, ba celých Čech, Moravy a Slezska do Říše.

Autor rovněž uvádí, že Hitler záhy poznal, že čím více bude žádat, tím více získá, jelikož ustupování západních velmocí zjevně nemělo hranic. Ostatně, když 12. března 1938 uchvátil Rakousko, Západ mlčel, uchlácholen vysvětlením, že jde o domácí, vnitroněmeckou záležitost.

Na K. Richtra plynule navazuje znalec oněch pohnutých časů, Roman Cílek. Už titulek jeho vkladu do revue hovoří sám za sebe: Horké léto 1938. S novými sousty, která Hitler hltal, rostla jeho chuť i drzost. A tak se 28. května 1938, při důvěrné rozpravě s význačnými členy ministerstva zahraničí, armády a vedoucími nejvyšších nacistických úřadů nechal slyšet: „Je mou neochvějnou vůlí, aby Československo zmizelo z mapy.“ O dva dny později podepsal směrnici Fall Grün, v jejímž záhlaví stojí nechvalně známá věta, de facto ortel nad naší vlastí: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím v dohledné době zničit Československo vojenskou akcí.“

A bylo rozhodnuto!

K nejvýznamnějším osobnostem československé armády v době Mnichova v září 1938 patřil generál Ludvík Krejčí. Dne 24. 9. uvedeného roku převzal vrchní velení operační armády. V roce 1968 poskytl rozhovor časopisu Reportér (č. 38). Bylo to v době, kdy se na přetřes, podobně jako tomu je letos, znovu dostala otázka, zda jsme se (ne)měli na podzim 1938 bránit. Miloslav Martínek z redakčních materiálů připravil text, který rozhodně stojí za důkladné prostudování. Než generál Krejčí na klíčový dotaz odpověděl, zamyslel se nad tehdejší mapou Evropy a nad vojensko-politickou situací v Československu před třiceti lety (připomínám, že rozhovor s ním vznikl v roce 1968 – pozn. jv).

Rovněž se dotkl počtu divizí, potřebných k obraně vlasti a výstavby opevnění. Podle jeho soudu opevnění bylo jediné východisko, neboť při náhlém nebo nepředvídaném útoku by se mohlo stát, že „bychom byli neuskutečnili ani mobilizaci, natož nástup armády do operačních prostorů. Proto jsme ve dnech Mnichova žádali mobilizaci poprvé 17. a podruhé 21. září – ovšem bezvýsledně – až 23. září byla schválena“.

Generál Krejčí reaguje také na otázky o případné, tehdy hlásané pomoci Sovětského svazu Československu a zmiňuje i nezodpovězenou otázku, kudy by se k nám jeho vojska dostala, když jsme s ním nesousedili? Konstatuje rovněž, že kontakty se spojenci v osudových chvílích nebyly žádné.  „Stali se hrobaři naší samostatnosti. Zklamání, zoufalství, vztek nad krátkozrakostí západních přátel nás vyváděly z normálu, ale ještě nebylo řečeno poslední slovo.“

Těm, kteří jsou snad tématem Mnichova přesyceni, revue nabízí cestu do naší mnohem vzdálenější minulosti.  S Janem Kvirencem lze navštívit pohřebiště králů na Zbraslavi. Vyjmu pouhé dvě věty, které evokují současnost a dokazují, jak je důležité znát minulost: „Pohnutky opozičníků jistě nemusíme příliš idealizovat, ale Závišova bezohlednost ve správě státu směřující v první řadě k posílení pozic svých a svého rodu (příbuznými obsadil všechna důležitá místa ve státní správě), byla dobrým motivem. Odstavení Záviše přivítali i Habsburkové exponovaní v Čechách prostřednictvím princezny Guty, Václavovy mladé ženy.“

V Posledním tažení Jana Banéra, z pera Lukáše Slámy, hledejme odpovědi na otázky položené v bavorském Řezně, kde se 13. září 1640 setkaly osobnosti středoevropské politiky. Ferdinand III. v zahajovací řeči nastolil tři základní témata k jednání:  Jak dospět k míru? Jak do uzavření míru uchránit Říši? Obnovení říšského soudu.

Na Slámu navazuje Radek Fukala  Vestfálským mírem 1648. Přibližuje podobu mírových jednání, k nimž během třicetileté války, její francouzsko-švédské fáze, musely usednout oba znepřátelené tábory, aby v důsledku ekonomické vyčerpanosti a nerozhodného výsledku na bojišti, uzavřely mír.

Čtvrté letošní revue Přísně tajné! předkládá nemálo dalších ožehavých otázek a k zamyšlení předkládá rovněž odpovědi.

Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 00 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: [email protected]; tel: 271 199 250)

Jana Vrzalová

 

 

 

„Nikdy jsme ve štábu nepřemýšleli o kapitulaci, tvrdíce a jsouce niterně přesvědčeni, že nás spojenci ve vlastním zájmu nemohou nechat padnout. V případě, že by spojenci byli tak krátkozrací a nebyl jim jasný cíl Němců, sledovaný již za císaře Viléma, bylo jasné, že se sami ubránit nemůžeme. Nezvítězil rozum. Sedli Hitlerovi na vějičku, dali se oklamat jeho „mírumilovností“. Chtěli jsme být hodnotnými pomocníky v spravedlivém boji proti německé výbojnosti.“

 

                                       Generál Ludvík Krejčí (1890-1972)