Petr Trombik: Osmašedesátý

Praha 21. srpna 2018

Anonymní studie s tímto titulem se mi do rukou dostala v letech sedmdesátých a zdála se být velmi inteligentní. Autor ji po roce 1989 vydal pod vlastním jménem. Tou dobou se však proslavil jako premiér-disident návrhem Československa jako dvojdomku, nikoliv střízlivým rozumem, který projevil v analýze. Československo pak dopadlo po „něžné listopadové“ stejně úspěšně jako “ pražské jaro“ 1968.

Autor interpretoval srpnové dění v osmašedesátém a jeho následky pro republiku jako způsob sebeospravedlnění komunistů ve smyslu „my jsme chtěli jen dobro a mít lidskou tvář a vidíte, nebylo nám to dovoleno, my za nic nemůžeme“. Snad by bylo dobře upřesnit, kdy to komunisté mysleli s naši republikou dobře.  Ti kteří připravili vítězný únor demokratickou cestou? Mysleli to dobře, což se projevilo v následujícím vývoji. Posuďte sami.

Vyvlastňování a čistky v úřadech a na školách, likvidace svobodného tisku a podnikání. Vždyť přece nebylo přípustné, aby si kdokoliv psal nebo učil cokoliv. Současnou řečí: šířil fake news a žil si v blahobytu na úkor lidu. Mnozí soudruzi v roce 1948 byli natěšeni na posty a vysokoškolské prebendy i místa ve veřejné správě. A také ve vyvlastněných fabrikách a selských majetcích. Což se děje v každé době, po každém převratu, nejen tom únorovém.

V krátkém čase po únorovém vítězství došlo k čistkám, neposlušní skončili v lepším případě s dlouhodobými tresty a mnozí na popravišti. I na organizátory vítězného února 1948 došlo a jak pravil historik tohoto období „mlýn semlel i mlynáře„. Těm, kteří ve straně i ve státních funkcích a na katedrách i v redakcích přežili, nakonec po dvacetiletém boji za lepší budoucnost došlo, že takhle to dál asi nepůjde. Byla to naše politická, intelektuální a umělecká elita roku 1968.

Někteří soudruzi, znalí politické ekonomie a plánovaného hospodářství, dokonce pochopili – obecně řečeno, že 1+1 nejsou čtyři, ale tři! Byl to velký úspěch, zvláště pro ty nejpilnější poúnorové správce hospodářství, veřejného života a hlasatele jediné pravdy, které je zbytečné jmenovat. Snadno je najdete, tak jako jejich oběti, v dostupné literatuře.

Jako vzory stačí uvést snad jen básníka a dramatika Pavla Kohouta a další hvězdu osmašedesátého, kterou byl z titulu funkce ředitele TV, Jiří Pelikán. Básníkovi dala i současná veřejnoprávní TV prostor, aby hájil své dílo slovy: “ Tak jsem se tehdy mýlil, ale byl jsem přece jen jeden z mnoha“. Velmi mnozí se na rozdíl od něho nemýlili a krutě na to doplatili. Za všechny lze jmenovat Miladu Horákovou. Veřejnoprávní TV se neštítí odpudivého komunistického intelektuála celé hodiny i nyní divákům prezentovat. Snad proto, že byl u kolébky tři politických převratů?

První převrat, únorový, byl tragédií. Dramatik mohl říct, zda ty další dva převraty nebyly frašky, jak už to s opakováním v historii bývá. Upřesňující data událostí jsou únor 1948, leden 1968, listopad 1989. Svědků už mnoho nezůstalo, tak může básník fabulovat. A s ním i potomci, rodoví i duchovní, osmačtyřicátníků. Když je však v TV vidíte, jak hrdě na „osmašedesátý“ vzpomínají, zamyslete se, kolik zničených lidských osudu měli na svědomí podobní pravdonositelé po vítězném únoru. V „obrodném procesu KSČ“ opět stáli v čele s lidskou tváří a nestyděli se. I v osmačtyřicátém měli komunisté lidskou tvar. Například tvář Pavla Kohouta.

Jak začalo budování socialismu s lidskou tváří? Vnitrostranickým konfliktem komunistů, z nichž někteří mysleli po staru a osvícenými „dubčekovci“, kteří byli ochotni připustit i lecjaké inovace. Z mediálního a propagandistického hlediska byl obrodný proces obdivuhodný. Hlavně díky vojenské intervenci, protože se tenhle proces neměl čas rozvinout v celé kráse a národ se nemohl přesvědčit o tom, kam je opět veden. Po únoru 1948 měl na to 20 let času.

V KSČ byly intelektuální elity, jako výše jmenovaní soudruzi a proto měli velký mediální vliv. KSČ tak dokázala do své vnitropartajní šarvátky zatáhnout oba národy, návdavkem i s využitím národnostního konfliktu. Do čela KSČ přišel laskavý a slušný Slovák, který to dotáhl na šéfa komunistů už předtím na Slovensku. Jak je toto možné ve zločinecké organizaci, za kterou KSČ po dalším převratu, v listopadu 1989, označili, to nikomu hlavou nevrtá.

Jakou perspektivu měl celý komunistický obrodný proces, který měl vést k vybudování socialismu s lidskou tváří, což zlý soudruh Brežněv laskavému soudruhovi Dubčekovi znemožnil? Jak daleko mohla komunistická strana v „demokratizaci“ jít? Dovolila by snad demokratické volby, když se obrozovaly komunisty zrušené strany, např. sociální demokracie, ale i nestraníci zvedali hlavu, nemluvě o všech okradených lidech a bývalých vězních? Co mohl nabídnout hodný komunista Dubček těmto voličům? Rehabilitace a restituce? Nebýt srpnového vojenského zásahu zvenku, určitě by se všichni toho všeho dočkali. Opravdu tomu někdo věří?

Díky fungujícímu socialistickému hospodářství by byly jistě uspokojeny konzumní potřeby obyvatelstva, které by obrozenou komunistickou stranu s lidskou tváří radostně volilo, protože by vypukl během roku blahobyt. I to je těžko k uvěření. Svět s nadšením sledoval, dle tehdejších tuzemských sdělovacích prostředků, vše co se dělo v Praze.  Svět se těšil na nový marxleninský vynález, na „socialismus s lidskou tváří“, který vznikl v hlavách pražských pokrokových myslitelů. Víme, co dokážou naše vzdělané elity a média i v současnosti. Lid jim věřil a věří.

Svět zapomněl na válku ve Vietnamu a protiválečné demonstrace, na studentské bouře, které smetly ve Francii de Gaula, na hnuti Hippies. Ne Woodstock, ale Praha -Těšnov, kde sídlil obrozený ÚV KSČ, byly v centru pozornosti mládeže celého světa. Žádní Beatles, ale Dubček, Černík, Smrkovský a Svoboda. Takový obraz světa předváděly tehdejší elity obyvatelstvu republiky v tehdejších sdělovacích prostředcích, kterým se teď říká masmédia.

K čemu vlastně došlo v srpnu osmašedesátého? Sovětský svaz ozbrojenou intervencí udělal jen tečku za tím, co začali psát soudruzi vítězným únorem 1948, než se nám za dvacet let obrodili. Po válce se Stalin nebál neloajálnosti našich politických elit, ani armádu tady nenechal. Vítězný únor 1948 nepotřeboval, aby ji sem umístil. Ačkoliv se tvrdí, že kam ruská bota jednou vkročí, tam zůstane, Rudá armáda po osvobození republiky odešla.

Armádu v Československu „dočasně“ umístili až v roce osmašedesátém. Dlužno dodat, že s vědomím USA a NATO, které mohly v srpnu 68 jen přikývnout vojenskou silou zpečetěnému status quo ve střední Evropě. Starosti měly dost samy se sebou. USA ostatně byly a jsou „dočasně“ skoro všude na světě. Čeho se Varšavský pakt obával, nebyla iluzorní naděje na demokratizaci a fungující plánované socialistické hospodářství, ale nebezpečí neutrality Československa, kterou se někteří nekomunisté odvážili požadovat. Neutralita byla reálnější než splnění iluzi o „socialismu s lidskou tváří“. Ale šlo by o mocenský test mezi USA a SSSR, který „zůstal na svém“, protože USA byly zaměstnané jinde.

Neutralita by byla nebezpečným průlomem v  „blízkém pohraničí“ SSSR. A komunisté už stihli SSSR spolehlivě zkompromitovat jako bratrskou slovanskou velmoc, takže ani elity už po dvacetiletém budování lepší společnosti svůj vzor nemilovaly tak jako před únorovým vítězstvím. Neutrální Československo by nebylo loajální, tušil zlý soudruh Brežněv. Po vojenském zásahu zase mohli komunisté řešit své problémy sami mezi sebou. Šli si po krku jako obvykle, ale už se na rozdíl od minulosti nelikvidovali fyzicky, jen se vyhazovali z prebend, tedy úřadů, kateder a všech nomenklaturních postů. Už jim však nešlo po srpnu 1968 o život jako po únoru 1948. Historik by mohl konstatovat, že „mlýny pohmoždily nejednoho mlynáře“.

Komunismus a  socialismus se ve světě vojenskou intervencí Varšavského paktu ve svém členském státu poněkud zkompromitovaly. Ani USA však nebyly kvůli Vietnamu oblíbencem západních elit, které nechápaly, že tam nejde o intervenci, ale bombardováním jde o obranu demokracie. Varšavský pakt nás aspoň při obraně socialismu nebombardoval. V Itálii a ve Francii byly komunistické strany i po fiasku s lidskou tváří velmi silné a stranický tisk vlivný. Boj s fake news západní demokracie tehdy nevedly, přestože komunistické partaje byly kremelskými filiálkami a stranický tisk byl z SSSR sponzorovaný. Teď pracují pro Kreml trollové grátis a jsou proto nebezpečnější. Snad proto, že tam už komunisté nesídlí.

Z TV budeme celý srpen slyšet od rána do večera, kolik Čechů a Slováků zavraždili „Rusáci“. Umíme počítat a můžeme srovnat, kolik zabilo Čechů SSSR a kolik němečtí nacisté, na což by naši kalousci rádi zapomněli. Tak jako před kým nás Stalin osvobodil. O komunistické ideály a iluze nás „Rusáci“ v srpnu 1968 připravili a to jim neodpustíme. Teď nás prý zase chtějí připravit o naše kapitalistické, liberálně demokratické ideály. Nejen v srpnu nám to veřejnoprávní TV vysvětluje od rána do večera.

Nechme mrtvé pohřbívat své mrtvé, jak doporučuje Matoušovo evangelium Nechme kalousky dekomunizovat společnost a bojovat proti SSSR. Vzpomeňme jen na předválečné Československo, které usilovně odrakoušťovalo i když Habsburk byl dávno pryč a Hitler za humny. Jak to dopadlo? Budeme stále bojovat s bývalými a už neexistujícími nepřáteli, abychom odpoutali pozornost od živých přicházejících, kteří jsou už za humny?

Nezneužívejme mýtus o pražském jaru a jeho potlačení. Socialismus s lidskou tváří byla jen další iluze, zrozená v hlavách marxleninských intelektuálů. Naděje nezmařila invaze armád varšavského paktu do jednoho ze svých členských států na povel Ukrajince Brežněva. Byly falešné, nesplnitelné už před invazí. „Bratrská pomoc„, ač nezvána, přišla našim komunistům jak na zavolanou. Mohli pak říct:“ „chtěli jsme, ale nešlo to a my za to nemůžeme.“

Současné liberálně demokratické elity servírují stejně nesmyslnou multikulturní EU iluzi i pro Českou republiku. Kdo naplnění těchto iluzí zmaří tentokrát? Vnitropolitický vývoj nebo brutální vnější invaze? Dejme přednost první možnosti a choďme k volbám.