Cenné svědectví legionáře Suchánka

Praha 18. června 2018

Léty poznamenaný snímek praporu České družiny, který hrdě nese první praporečník Jaroslav Hejduk, mne nepřestává fascinovat. Co to bylo za lidi, jak a čím žili, co je do dnes již legendární  družiny přivedlo? Vždyť budoucnost dobrovolníků vstupujících do ruského vojska byla více než nejistá.

Životní příběh kováře a legionáře Bohuslava Suchánka na vznesené otázky dává zcela jasné odpovědi. Už dlouho se mi do rukou nedostalo tak zajímavé vyprávění, jaké po sobě tento moudrý muž zanechal  nejen svým potomkům.

Jeho paměti, sepsané krásným drobným písmem, jsou velice obsáhlé. Bezmála tři čtvrtiny textu se týkají čtyř autorových let, během nichž působil v jednotkách československých „dobrovolců na Rusi“, jak se tito muži sami označovali. Coby legionáři byli pojmenováni a podle zemí bojového působení rozlišováni až po návratu do vlasti.

Roky strávené v Rusku, jejichž líčení představuje jádro pamětí, Suchánek vykreslil z pohledu vlastence, silně ovlivněného Sokolem. Z pozice obyčejného vesničana se základním vzděláním, leč mimořádně sečtělého, zvídavého, toužícího po poznání a vědění, který se řídil tím, co nám v současnosti tolik chybí –  vlastním zdravým selským rozumem,

Suchánek a jemu podobní muži byli především vlastenci. Snílkové s obrovskou vizí, touhou zlepšit postavení svého národa, změnit stávající poměry v domovině. Nebáli se za svým velkým snem jít. Právě oni stáli na počátku boje za samostatné Československo, jehož sté výročí vzniku si letos připomínáme. Před jejich občanským přesvědčením a národním cítěním můžeme jen hluboce smeknout.

Autor se, což je zajímavé,  nestaví do pozice nebojácného hrdiny. Ve vypjatých situacích – patřila k nim například bitva u Zborova – přiznává i jisté selhání, ovšem objektivně zapříčiněné šokem z granátu.

Jako svobodomyslný člověk byl dost alergický na poměry v rakousko-uherské armádě. Demokratické a vlastenecké poměry v legiích mu tudíž vyhovovaly. Pozoruhodná – pro současníka velice poučná a inspirativní – je empatie, kterou prokázal při popisu tehdejších ruských reálií. Autentické jsou také jeho záznamy o svátečních a každodenních událostech, o krutostech  boje o přežití. Co upoutá na první pohled, je bohatá a krásná čeština, podbarvená mimořádným smyslem pro humor i sebekritickou upřímností. Bezpochyby se nám do rukou dostává poutavý životní příběh řadového legionáře a prostého venkovana, který rozhodně stojí za přečtení.

Proč se tedy Bohuslav Suchánek stal příslušníkem prvního odboje? V červenci 1916, třebaže to pro něj nebylo administrativně nijak snadné a ze strany ruských úřadů i obyvatel (a dokonce  většiny zajatých a usedlých krajanů!) narážel na nepochopení, si podal přihlášku do dobrovolnické České družiny v Kyjevě. Spolu s ním si k ní z vlastní vůle přidalo jen 64 mužů. Suchánek, silně ovlivněn rodičovskou výchovou – otec dětem často za zimních večerů čítal kroniky a ze spisovatelů hlavně Aloise Jiráska – nemohl jednat jinak. „Mne nejvíce zajímaly války a hrdinství starých Čechů. … Naše generace měla již hodně příležitostí ke vzdělávání a poznávání pravdy, jak to vlastně přišlo, že jsme ztratili samostatnost.“

A otevřeně píše: „Vždy jsem si přál, když jsem tak četl Jiráska, abych mohl nějak vlasti naší prospět a nevěděl jsem, jak brzo se moje přání vyplní.“

Své názory Suchánek neskrývá a  otevřeně je dává najevo. Při vzpomínce na prvního padlého z jejich vesničky – Františka Stehlíka – například dodává: „Když se pan Stehlík dozvěděl, že František padl a dostal to úředně, proklel Habsburky i papeže. Papež totiž nařídil všem katolickým kněžím, aby se modlili za vítězství rakouských a německých zbraní. Pěkná sebranka.“

Rovněž jeho pohled na fakt, že v Rusku vypukla revoluce, car byl svržen a s celou vládou uvězněn, o níž se dozvěděl 18. března 1917, možná mnohé překvapí. „Tedy situace nebyla pro naši věc v carském Rusku nijak růžová. Nebylo tedy divu, že jsme zprávu o ruské revoluci přijali s velkou radostí. Vysocí ruští důstojníci naše nadšení nesdíleli, říkajíce:  Vy západoevropejci jste národ vzdělaný, vy neznáte ruského člověka, ten žil po staletí pod knutou, do školy nechodil a dejte takovému medvědu svobodu a uvidíte!!“

My nevěřili, bohužel, v krátkém čase jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, co dokáže temná masa, je-li poštvána.“

První světová válka přinesla nemálo nového, avšak zůstala po ní rovněž pachuť temných stránek. Mnozí zbohatlíci, kteří na vzniku republiky neměli ani nejmenší díl zásluh, chtěli „vládnout v obcích i ve státě, třebas na úkor společnosti. Druzí, těch byla většina, žádali spravedlnost, demokracii, vládu všech“. Jak na jiném místě Bohuslav Suchánek uvádí: „Nejvíce rámusu dělali ti, co seděli celou válku za pecí a shrabovali plnými hrstmi.“

Po celý zbytek života v srdci nesl slova pronesená kdysi  tchánem, jehož vnímal jako pravého potomka Českých bratří, jak o nich psal Alois Jirásek. „Dokud bude žít Masaryk, budeme mít republiku!“ Jako prorocká je vnímal zvláště v roce 1938 v souvislosti s částečnou květnovou mobilizací a později se zářijovou všeobecnou. Válka, už druhá světová, ve dvacátém století skončila. Objevila se nová hesla. K moci se drali jiní lidé… Starý legionář Suchánek k tomu nezůstával netečný. Pořád si zapisoval, hodnotil a zaujímal stanoviska. Své vzpomínky, na rozdíl od jiných autorů pamětí, však nijak „nevylepšoval“. Pořád psal tak, jak mu velel rozum – upřímně, bez příkras, bez frází a klišé.

Události, jichž byl svědkem, vykreslil jako sled sugestivních obrazů. Mimořádně cenná je skutečnost, kterou editor, historik František Dudek, shrnul takto: „Dobové politické embargo na danou problematiku … autora nezavedlo do pozice izolované osobní výlučnosti ukřivděných výčitek. Význam legií postihuje se značnou objektivitou stejně jako jejich jedinečnou a zmařenou příležitost na čele aktivní protibolševické a protiněmecké fronty v posledním válečném létě 1918.“

František Dudek, jenž text Suchánkových pamětí průběžně opatřil četnými vysvětlivkami, doplňky a komentáři k zaznamenaným, v současnosti většinou již zcela neznámým nebo málo srozumitelným historickým faktům a událostem, si dal práci s ověřováním biografických údajů nemalého počtu uváděných krajanů a spolubojovníků z ruských legií. Suchánkovy paměti porovnával s kronikářskými záznamy a rovněž s Pamětní knihou Suchánkova mateřského 1. střeleckého pluku a dospěl k jednoznačnému závěru: legionářovy zápisky jsou nejen faktograficky spolehlivé, ale i formulačně a stylisticky nezávislé a tudíž autorsky originální. To jejich cenu obrovsky zvyšuje.

Závěrem si dovolím pro někoho možná kacířskou otázku, na niž marně hledám odpověď a, samozřejmě, sotva kdy ji najdu. Nicméně soudím, že přinejmenším za zamyšlení určitě stojí.

Tak tedy, v dějinách se nehraje na „coby kdyby“. Platí jen fakta. Navzdory tomu se táži: Co by asi Bohuslav Suchánek  a jeho spolubojovníci, vůbec všichni ti, kteří nám samostatné Československo vybojovali, říkali tomu, že republika, pro niž přinášeli i oběti nejvyšší – vlastní životy, byla z vůle politiků rozdělena, aniž by si obtěžovali umožnit jejím občanům o tak závažném kroku rozhodnout v referendu?

(Knihu, doplněnou o četné dobové snímky, mapky a dokumenty, vydalo nakladatelství Ivan Ulrych – Vega-L; V Zahrádkách 1617, 288 02 Nymburk; [email protected])

Jana Vrzalová

Do rámečku

„S jásotem vítají a s hlubokým  vzrušením všichni dobří Rusové zprávu, že u Zborova po velkolepém hrdinném boji Česká vojska zvítězila. Bíločervené prapory na bojišti zavlály vítězně, nezdolné řady českých bojovníků dobývají opevnění, zajímají tisíce nepřátel, zachvacují jejich děla a ženou před sebou poražené hordy německých katanů.“

Se slzami v očích četl v ruských novinách B. Suchánek oficiální zprávu ruského hlavního stanu z 2. července 1917.

„Jsou chvíle v životě člověka, kdy si promítne celý svůj život od útlého mládí. Byl plný ruchu, spěchu, radosti i žalu, ale přeci jen krásný. A tu člověk vidí, že nežil nadarmo.“

 

                                          Bohuslav Suchánek