Michal Dlouhý: Zelené kádry

Praha 10. května 2018

Již od počátku roku 1918 bylo zřejmé, že válka, která byla vzhledem k rozsahu a následkům označena jako světová, se chýlí ke kýženému konci. Historické české země tj. království české i markrabství moravské se jen hemžily vojenskými zběhy, kteří byli nazýváni „zelenými kádry“. Krajem se nesly zvěsti, že zelené kádry sídlící v lesích okolo Brna, mají své velitele a řádnou vojenskou výzbroj zahrnujíví dokonce i kulomety.

Ve skutečnosti se jednalo o vojenské dovolence, kteří se po uplynutí dovolené už nevrátili ke svým vojenským tělesům a ukrývali se v lesích a v polích, před pochytáním četnictvem. Jejich počet byl na jaře roku 1918 již tak vysoký, že bezpečnostní orgány proti nim byly bezmocné.

Polní četníci

Výkon četnické služby byl oslaben tím, že schopní četníci byli převeleni k vojsku coby polní četníci a ve vnitrozemí vykonávali bezpečnostní službu převážně starší četníci doplnění nezkušenými výpomocnými četníky převelenými od vojska. Četnické stanice byly kromě toho přetíženy kancelářskými pracemi, rekvisicemi, agitací pro upisování válečných půjček, kontrolou bezmasých dnů a podobně.

Po čtyřech dlouhých válečných letech provázených nedostatkem, hladem a drahotou, ani četníci zdaleka nebyli to, co by si představoval vídeňský generální inspektor četnictva. I četník byl jen člověk, který měl svoji rodinu a své potřeby. Je pravdou, že bystré oči četníků mnohé viděly, ale tím to také skončilo. Četníci mnohé tolerovali a stejně laxně přistupovali k pátrání po vojenských zbězích.

Mezi četníky totiž byla řada dobrých Čechů a počet těch, kterým bylo naprosto jasné, že osud monarchie je nadobro zpečetěn se velmi rychle zvětšoval. Ve snaze zvrátit situaci vojenská správa rozeslala na všechny moravské četnické stanice nový rozkaz, kterým činila četnictvo odpovědným za každého vojenského zběha. Četníkům bylo nově nařízeno, že případy dezerce musí potírat bez milosti, a v případě nutnosti i za použití zbraní. Bylo stanoveno, že pokud se nedá četnictvem přistižený vojenský zběh zatknout, má býti na místě zastřelen. Úřady se tak snažily nařízením vraždění zběhů v jejich rodných obcích narušit vcelku přátelský poměr mezi občany a četníky. Dalším sledovaným cílem bylo vyvolání strachu u vojenských zběhů a přinutit je tak k návratu do kasáren. Jedno ani druhé se však nepodařilo.

Velitelé četnických stanic, kteří byli za splnění uvedeného rozkazu osobně odpovědni, se s ním po vzájemné dohodě vypořádali po svém. Předvolávali si postupně starosty jednotlivých obcí ze staničního obvodu, přečetli jim obdržený rozkaz, aby starostové věděli, co čeká každého zběha přistiženého četníkem. Poté důvěrně sdělili, který den a hodinu jejich podřízení provedou v obci zátah na zběhy, jemuž byli povinni obecní starostové osobně asistovat.

Tím bylo pro četnické staniční velitele vše vyřízeno a starostové se sami přičinili o to, aby zběhové na stanovenou dobu z obce zmizeli. V Lanštorfě u Břeclavi dal starosta dokonce tento důvěrný rozkaz vybubnovat a prohlásil, že kdo z dezertérů bude v obci ve středu ráno o šesté hodině přistižen, bude na místě zastřelen! Aby byl kryt před úřady, otcovsky vyzval všechny vojenské zběhy, aby se dobrovolně ihned navrátili do kasáren.

V Prušánkách dokonce mládenci oblékli vycpaného panáka do vojenské uniformy a s puškou na rameni je postavili doprostřed pole, aby prý měli četníci při šťáře alespoň nějakou kořist.

Výjimkou byl případ, kdy „horliví“ četníci splnili uložený rozkaz a skutečně zastřelili na Slavkovsku před nimi utíkajícího zběha, který se odmítal na výzvu zastavit a nechat zatknout.

I v této době se na brněnsku mezi dezertéry vyskytli vyvrhelové, kteří na samém sklonku války neváhali zavraždit četníka. Tehdy pečovala v Brně o klid a pořádek státní policie pouze ve vnitřním městě, kdežto na předměstích zajišťovali výkon bezpečnostní služby četníci zařazení na četnických stanicích v Králově Poli, Husovicích, Židenicích, Nových Černovicích, Heršpicích, Modřicích, Jundrově, Žabovřeskách a na Vídeňce.

V historických českých zemích bylo totiž obvyklé, že do služby chodil vždy jen jediný četník, nikoli nejméně dva jako tomu bylo například v Bosně. V našich zemích totiž nebyla výjimkou ani existence tzv. jednomužových četnických stanic. Například v roce 1918 bylo v Čechách 170 jednomužových stanic z celkového počtu 998 četnických stanic a na Moravě se jednalo o 19 jednomužových stanic z celkového počtu 385 četnických stanic.

Krátce před skončením války, 22. září 1918, šel ve službě mladý vícestrážmistr Macourek z četnické stanice Žabovřesky podél řeky k Bystrci. Za Komínem zastavil čtyři jemu neznámé muže a vyzval je, aby se legitimovali. Přitom si, ačkoliv stál proti přesile neznámých osob, ani nevzal karabinu s bodlem do ponosu. Muži četníka obestoupili a brutálně zavraždili.

Tělo četníka Macourka bylo nalezeno druhého v řece u komínského splavu. Zavražděný četník byl  okraden o karabinu, brašnu a o boty. Při soudním ohledání mrtvoly, které proběhlo ještě téhož dne vpodvečer, bylo na četníkově těle zjištěno 27 bodných ran. To nasvědčovalo tomu, že vícestrážmistr Macourek byl napřed zavražděn, a teprve poté bylo jeho tělo vhozeno do řeky. Podle krvavých stop nalezených břehu řeky bylo zjištěno místo, kde byl četník zavražděn a do řeky vhozen. Pátrání po pachatelích surové vraždy po takzvané horké stopě však zůstalo bez úspěchu.

Teprve když několik dní po vraždě agenti brněnské tajné policie pátrali po pachatelích jisté větší krádeže a konali za tím účelem domovní prohlídky u známých zlodějů a vojenských zběhů, nalezli při domovní prohlídce u zběha a zloděje Leopolda Pauzera v Komíně revolver a boty zavražděného četníka Macourka. Pauzer se při výslechu doznal k vraždě četníka a prozradil i své tři společníky, rovněž vojenské zběhy. Vraždu však vzal jen na sebe. Následně zadržení zběhové pak vypověděli, jak k vraždě došlo. Když četník zjistil, že všichni čtyři jsou vojenští zběhové, zatkl je a chtěl je odvést do Žabovřesk na četnickou stanici. Předvádění se vzepřeli s ním jít a tak vytáhl četník z pouzdra revolver.

Četnický revolver

Pauzer mu však revolver z ruky vyrazil a svým italským vojenským bodlem mu zasadil 27 bodných ran po celém těle a dokonce mu probodl i helmu na hlavě. Když pak pachatelé zjistili, že je četník mrtev, vyzuli ho, vzali mu karabinu, revolver a brašnu a jeho tělo vhodili do řeky. Pauzer byl za brutálně spáchaný zločin vraždy spáchaný na četníku odsouzen k doživotnímu žaláři a jeho spolupachatelé každý z nich na více let.

A to přestože nadále desítky let platný rakouský trestní zákoník stanovil ve svém § 136 za zločin dokonané vraždy nejen pro vraha, ale i pro toho kdo při vykonání vraždy vztáhl na oběť ruku či jiným způsobem spolupůsobil, trest smrti. Zřejmě dokonaná ač brutálně spáchaná vražda na „nenáviděném“ rakouském četníku nebyla v nových republikánských poměrech až tak závažným zločinem. Alespoň dle obhájců pachatelů…

Leopold Pauzer zemřel ve věku 40 let v ústavu pro choromyslné ve Šternberku na následky tuberkulózy kostí. Přitom měl kromě vraždy četníka Macourka na svědomí ještě tři další vraždy, které spáchal v Německu.

Novinový článek Vrah Leopold Pauzer zemřel

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ZA CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha obsahuje dva tucty povídek o zločinech vyšetřovaných na našem území četníky v rozmezí let 1850 – 1918 za využití právě se rodících či nedávno zavedených kriminalistických metod. Kniha byla vydána v tistěné i v elektronické podobě a je k dostání na www.kosmas.cz. Zajímavé informace o autorovi získáte na www.cetnik-michal-dlouhy.cz