Tom Holland: Dynastie
Praha 6. května 2018
Sex, krev a smrt aneb Taková normální císařská rodinka… Věhlasný britský autor Tom Holland ve své knize DYNASTIE nabízí mimořádný vhled do překotných dějů v Římě na přelomu našeho letopočtu.
DYNASTIE Toma Hollanda, to je široké plátno, na němž běží hned několik příběhů najednou a v nich vidíme spousty vojevůdců, násilníků, obětí, smilníků, barbarů, filozofů, spiklenců či otroků. Gaius Julius Caesar, Caligula, Kleopatra, Nero či Seneka… A to ještě kniha s podtitulem Vzestup a pád Caesarova rodu začíná známou historií o dvojčatech Romulovi a Removi, které kojila vlčice.
Britský autor je nejen dostatečně vzdělán, aby mohl čtenáři nabídnout výpravu do těchto vzdálených časů, ale je rovněž schopen zkrotit onen divoký proud překotného historického vývoje, kde se nehledělo na žádná pravidla, natož na korektnost, a už vůbec ne na tu politickou. Rozhodující byla síla, odvaha, drzost, intriky, schopnost zaskočit soupeře. Pro lepší zorientování Tom Holland v průběhu vyprávění nabízí mnohé genealogické stromy a také mapky tehdejší Evropy. Je to tedy čtení stejně napínavé jako poučné.
DYNASTIE, již vydává nakladatelství DOKOŘÁN, je především knihou odkrývající nespoutanost, dravost, zvířecí instinkty, zkrátka divokost, tedy aspekt, který současná Evropa čím dál tím víc ztrácí. Dlouhou dobu to vypadalo, že jde o bohulibou cestu ke kultivovanosti, dnes už však není tak jisté, zda se nejedná o příznak úpadku Evropy v současné podobě. Ostatně, při těchto úvahách je často analogicky zmiňován právě rozpad Římské říše. Na druhou stranu známe onu konejšivou větu: Řím taky nepostavili za jediný den…
A možná se kniha Toma Hollanda současné Evropy týká ještě v jiném směru – Řím totiž dokázala spojit a zklidnit až pevná ruka nesmlouvavého panovníka… Takže Evropané, čtěte!
Autor DYNASTIE ve své knize nezastírá žádný aspekt každodenního života v Římské říši, i když vypráví o velkých historických postavách. Kupříkladu smrt tak tehdy byla všudypřítomná, ale zároveň i notně mytizovaná: „Řím byl městem přeplněným mrtvými. I když vzestup na nebesa, ať už na chvostu komety nebo tlukoucích křídlech orla, byl vrcholem, kterého se dostávalo jen některému z Caesarů, existovaly zde i další způsoby, jak se stát bohem. Prasečí krev, rozlitá na zeminu čerstvě vykopaného hrobu, mohla posvětit ducha i těch nejprostších. Modli se k zesnulým, rozhazuj fialky na jejich hroby, obětuj jim jídlo, sůl a do vína namočený chléb a oni budou naopak strážit živé. Těmto stínům se říkalo mánové: duchové, které bylo možné povolat z podsvětí, aby prodloužili životy těch, kdo je oplakávali, aby jim ve snech poskytovali rady, aby chránili úrodu na polích.“
A podobné to bylo, co se sexu a pohlaví týče. Nic se nezakrývalo, naopak když bylo co oslavovat, bylo to náležitě oslavováno: „Římský penis byl mocný, panovačný a plodný. Ve městě, kde byl falus na každém rohu, chránil dveře do domu jako symbol štěstí, hlídal křižovatky či plašil ptáky v zahradách, byla často na odiv stavěna i jeho velikost. Když štědře obdařený muž vešel do lázně, mohl být klidně přivítán ‚nervózním potleskem‘. Od občana vybaveného takovouto zbraní, zejména mladého, ‚v němž jistá míra zvířeckosti je přirozená‘, se sotva dalo čekat, že ji bude mít ustavičně v pouzdře. To uznávali dokonce i nejpřísnější moralisté. Proč by jinak existovaly prostitutky? Nevěstinec nebyl moc odlišný od latríny: byl špinavý a pochybné pověsti, ale stejně jako nádoba na lidský odpad plnil důležitou funkci.“
Tom Holland: DYNASTIE (anotace)
Římu nejprve vládli králové a pak se stal republikou. Ale poté co dobyl svět, se jeho republika zhroutila a Řím se topil v krvi. Občanské války byly tak strašné, že římský lid nakonec přivítal vládu autokrata, který mu dokázal přinést mír. Jejich nový pán si říkal Augustus (Vznešený) nebo také „oblíbenec bohů“. Křiklavé kouzlo dynastie, kterou Augustus založil, se nikdy nevytratilo. Žádná jiná rodina se jí nemůže vyrovnat galerií předních postav, jež vyvolávají zájem i znepokojení.
Tiberius, slavný vojevůdce, který skončil jako zahořklý samotář, nechvalně proslulý svým zvráceným chováním; Caligula, mistr krutostí a ponižování, jenž chtěl jmenovat konzulem svého koně; Agrippina, která svými manévry dostala k moci svého syna Nera, jenž ji dal nakonec zavraždit; a samotný Nero, který závodil na olympijských hrách, oženil se s eunuchem a po požáru Říma si v centru metropole vystavěl vlastní palác neřestných rozkoší.
Tom Holland přináší oslnivý portrét první císařské dynastie Říma. V tomto strhujícím příběhu nalezneme vrahy i ctihodné senátory, cizoložníky i vlasaté barbary, pletichařící matky i zdráhající se gladiátory. Dynastie je freskou rodiny, která přetvořila a ohromila Řím.
Z anglického originálu Dynasty. The Rise and Fall of the House of Caesar, vydaného nakladatelstvím Little, Brown v Londýně v roce 2015, přeložil Stanislav Pavlíček
Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník
448 stran, MOC 499 Kč
Vydalo nakladatelství DOKOŘÁN roku 2018
V českém jazyce vydání první
Tom Holland (1968) vystudoval anglickou a antickou latinskou literaturu na univerzitě v Cambridgi, doktorát pak získal na univerzitě v Oxfordu. Poté pracoval v BBC, kde adaptoval Hérodota, Homéra, Thukydida a Vergilia pro rozhlasové vysílání. Kniha Rubikon (česky 2005), v níž reinterpretuje dějiny posledních desetiletí římské republiky, si získala nejen přízeň čtenářů, ale i odborné veřejnosti (byla mu udělena Cena Hessella-Tiltmana za historii za rok 2004). Podobného ohlasu se dostalo také Hollandově knize věnované první „srážce civilizací“ Perský oheň (česky 2007).
Jeho dokument Islam: The Untold Story vyvolal vášnivé reakce, autor dokonce obdržel několik výhrůžek smrtí. Pro BBC Tom Holland připravil v roce 2011 pořad Dinosaurs, Myths and Monsters, je také autorem řady fantastických románů a proslavil se trilogií námětově čerpající ze života lorda Byrona. Tom Holland je ženatý, má dvě děti a žije v Londýně.
Ukázka z knihy DYNASTIE, str. 115
Samozřejmě že se šuškalo o skandálu. Vždycky se šuškalo. Klevety byly součástí vzduchu, který občané dýchali. Kdekoli se shromažďovali lidé, vždycky se na chvíli zastavili a vyměňovali si drby, které se považovaly za zprávy. Stačilo, aby na Fóru někdo vypustil příběh, a už se s nemilosrdnou nevyhnutelností šířil uličním labyrintem města do dílen, úzkých slepých uliček a zapadlých náměstíček, kde se prasata hrabala ve smetí a valcháři věšeli na šňůry své prádlo. Římský lid v sobě měl vždycky něco puritánského. Žádná soukromá neřest se před ním nedala dlouho utajit. Politický život v Římě se nejmenoval res publica pro nic za nic. Posměšky a sykot davu určitě pronásledovaly i toho nejvýznačnějšího muže, když byl nachytán při nějaké nemístnosti. Graffiti, načmáraná a vyškrábaná po celém městě, poskytovala každému, kdo je dokázal přečíst, neustále čerstvou porci choulostivých informací. Až se lidé báli, aby se pod jejich vahou nezhroutily zdi. Dokonce i negramoti káleli na monumenty těch, kdo je urazili. Římané měli vzácný talent pro házení špíny.
V čele jejich záležitosti nemohl dost dobře stát někdo tak dlouho jako Augustus, aniž by zjistil, že i jeho bílá tóga má ušpiněný lem od občasných šplíchanců. Senzační okolnosti jeho sňatku s Livií zůstávaly živě přítomné v myslích jeho spoluobčanů. Muž schopný zmocnit se těhotné manželky někoho jiného byl zjevně schopen zmocnit se kohokoli. I když přesné detaily jeho údajných milostných afér byly mlhavé, obecně se Augustovo sukničkářství považovalo za samozřejmost. Livie, daleka toho, aby dělala potíže, si údajně držela moc nad svým manželem tím, že nad jeho četnými cizoložstvími přivírala oči a dobře ho zásobovala pannami. Přátelé princepta snažící se omluvit jeho nemravné chování tvrdili, že milostné avantýry byly důsledkem jeho vypočítavosti, nikoli chtíče, a že spal jenom s manželkami senátorů, které chtěl mít pod dohledem. Muž tak promiskuitní jako Augustus byl ale v očích mnoha občanů považován za člověka, jemuž chybí sebekázeň, která byla známkou správného Římana. Nekontrolovaná sexuální chuť, jež se dala čekat jen od ženy – anebo samozřejmě od Řeka, byla sotva hodna občana zoceleného v nejvznešenějších tradicích města. Energie věnovaná souložení s cizími ženami mohla být využita lépe, k větší slávě římského lidu. Augustova pověst nenapravitelného cizoložníka tedy neumocňovala jeho mužnost, ale naopak na něj vrhala zlověstné světlo zženštilosti. Žádný muž nemohl byt považován za skutečného muže, pokud byl otrokem svých vlastních tužeb. Playboyové, kteří se honili za vdanými ženami, byli proslulí svou zženštilostí. Princeps, šeptalo se, si opaloval chloupky doruda rozžhavenými skořápkami od ořechů, aby měl hladší nohy.
Byl to jistě šokující detail. Nicméně jak sám Augustus uznával, mohlo to být mnohem horší. Ve srovnání s Antoniem z toho vycházel lehce. Žádné z obvinění vznesených vůči němu se ani vzdáleně nemohlo rovnat smrtící přílivové vlně špíny, kterou vypustil proti svému rivalovi. Augustova pověst nebyla pomluvami nikdy kriticky ohrožena. Ve skutečnosti byly příběhy o jeho zženštilosti vzrušující ne proto, že byly uvěřitelné, ale hlavně proto, že se zdály nepravděpodobné. A princeps, namísto aby pohrdal morálkou těch, kdo ho pomlouvali, s nimi jejich morálku do morku kostí sdílel – a římský lid to věděl. Když dal Augustus na vědomí, že nosí šaty, které mu utkala jeho žena, nikoho nenapadlo obvinit nejbohatšího muže světa z pokrytectví, že nosí prostý oděv domácí výroby. Livia nejen vnesla do jeho domácnosti nádech patricijské třídy, ale zároveň sloužila jako živoucí ztělesnění starodávných ctností. Jako na Augustově partnerce na ní nikdy neulpěl ani náznak cizoložných vášní. Žena, která věděla, jaké to je všechno ztratit, si střežila své postavení princeptovy manželky cudně a s ledovou sebekázní. Plně chápala, že „její vzhled, její slova, její každý čin, jsou předmětem intenzivní pozornosti“. Nikdy nebyla na veřejnosti spatřena bez stoly, dlouhých, objemných a dusivě těžkopádných šatů, které sloužily římské ženě ve vysokém postavení jako symbol její skromnosti. Livia dokonale věděla, co její manžel od ženy vyžaduje. V soukromí byla jeho nejbližší důvěrnicí; na veřejnosti živoucím symbolem zbožnosti a tradičních hodnot.
Závislost Římanů na klevetách byla odvrácenou tváří jejich obdivu k ctnostem spjatým s římským lidem a jeho drsnou a heroickou minulostí. Bohatství a rodokmen nikdy nesloužily jako jediné faktory určující status. „Podle přesvědčení Římanů ani sňatek, ani rodina, ani způsob života, ani hostiny se nemají ponechat jen libovůli a žádosti jedince bez veřejného posouzení a dozoru.“ Dozor byl v Římě neúprosný a zároveň oficiálně schválený. Občané byli v Římě rozděleni s velkou přesností do tříd – chování nehodné třídě, do níž člověk spadal, člověka bez výjimky degradovalo. Princeps, jak odpovídalo jeho postavení na vrcholku hierarchie, bral tuto regulaci svých spoluobčanů opravdu vážně. To, že se do Říma po chaosu a zvratech občanské války vrátil mír, s sebou neslo také obnovení státem stanovených hierarchií. V roce 28 př. n. l. a potom znovu o dvacet let později Augustus podrobil celou občanskou populaci censu, tedy sčítání lidu, odhadu jeho majetku a jeho následnému rozdělení do tříd. Nebylo překvapivé, že obzvláště pozorně sledoval nejvyšší složku společnosti. Census v roce 28 př. n. l. měl za následek celkové zeštíhlení senátu, který znovu prodělal čistku v roce 19 př. n. l. Ačkoli to bylo ostudné pro ty, kdo z něj byli vyhnáni, značně to zvyšovalo prestiž těch, kteří sítem prošli. Augustovo bezohledné zeštíhlování zvyšovalo vznešenost celého řádu. Maiestas, tak se to označovalo v latině: aura majestátnosti a velikosti, která – ještě v době, kdy hlas občana pořád něco znamenal – bývala považována za výsadu římského lidu jako celku. Byl to samozřejmě princeps sám, kdo nejsilněji ztělesňoval maiestas – ale nebyl jejím ztělesněním výhradním. Senát, hodný toho, aby se spolu s ním podílel na heroickém projektu záchrany republiky, byl koneckonců nedílnou součástí jeho záměru. Ani Imperator Caesar Augustus nemohl nést toto konkrétní břemeno sám.
Drahomíra Cormier