Emil Boček: Strach si nepřipouštěl

Praha 4. května 2018

 Na samém konci války to vypadalo tak, že bychom mohli letět na pomoc Praze. Byla vyčleněna jedna stíhací peruť včetně pozemního personálu. Přimalovali jsme si na mašiny naše znaky a čekali. Všechno bylo připravené k odletu, ale bylo jasné, že nás tam Rusové nechtějí. Odlet se pořád oddaloval, až se oddálil do ztracena.“

Psal se 14. srpen 2015. Seděli jsme v přízemní místnosti Arcibiskupství pražského a naslouchali vyprávění  brigádního generála v. v. Emila Bočka. I po letech z jeho hlasu zaznívala lítost podbarvená bezmocností z faktu, že naši letci nemohli Praze, která povstala, přiletět na pomoc. Třebaže 8. května 1945 přišla práva, že Německo bezpodmínečně kapitulovalo a válka skončila, návrat domů zůstával v nedohlednu. Než povolení od Rusů přišlo, nafasovali piloti ve fabrice nové spitfiry devítky, namalovali na ně naše znaky a 7. srpna konečně odstartovali domů.

V důsledku nepřízně počasí se jejich cesta do vlasti opět pozdržela. Kvůli mlze a dešti totiž skoro týden čekali v britské okupační zóně, v Hildesheimu, jihovýchodně od Hannoveru. Na polním letišti měli doplnit pohonné hmoty a letět dál. Odstartovali až 13. srpna. Nemohli však letět přímo do Prahy, jelikož trasa vedla přes sovětskou okupační zónu. Sověti přelet nepovolili. Naši letci tedy museli zvolit delší cestu na jih a přes Plzeň.

Konečně přistáli v Praze, seřadili mašiny…

Po letech byli doma.

Kdo ví, co se brigádnímu generálovi Bočkovi honilo hlavou, když onoho srpnového dne roku 2015, o pár minut později, spolu s dalšími významnými osobnostmi seděl na Hradčanském náměstí, kousek od  makety spitfiru a naslouchal projevům řečníků. Toho dne jsme si tady připomínali 70. výročí návratu československých letců RAF do vlasti. Hrdinů, kteří se významně zapsali nejen do bojů o vzdušný prostor nad Velkou Británií.

Euan Edworthy, zakladatel a ředitel pražské PR agentury Best Communications,  generální sponzor této události, tehdy uvedl: „Velká Británie i zbytek osvobozeného světa jsou československým letcům, kteří během druhé světové války bojovali v RAF, velmi vděčny. Je mi velkou ctí, že jsem se mohl podílet na oslavách 70. výročí jejich návratu do vlasti. Byli přivítáni jako hrdinové, poté ale zakusila většina z nich v dobách komunismu opovržení, strádání a věznění. My sami jsme stejně jako budoucí generace zodpovědní za to, aby jejich odvážné činy neupadly v zapomnění a aby dějiny na jejich hrdinství vždy pamatovaly.“

Bylo mi ctí v těch významných chvílích stát v blízkosti dvou mužů, před jejichž statečností se hluboce skláním. Brigádního generála v. v. Emila Bočka a tehdy ještě plukovníka, dnes již brigádního generála v. v. Pavla Vranského, příslušníka 311. bombardovací perutě RAF. Naslouchala jsem vdově po letecké legendě, generálu Františku Fajtlovi, Haně Fajtlové a v duchu se tázala sama sebe: Dokážeme vůbec někdy těmto vojákům, kteří pro osvobození své vlasti tolik udělali, kteří za její svobodu nasazovali své životy a mnozí je na její oltář položili, vůbec kdy projevit dost vděčnosti? Jak se ukázalo o chvíli později, kdy jsme se odebrali do katedrály sv. Víta na Pražském hradě, kde kardinál Dominik Duka u knihy se jmény všech čs. příslušníků RAF vzpomněl na jejich statečné činy, podobné myšlenky se hlavou honily také dalším přítomným.

„Nikdy nezapomeneme na jejich ostudné pronásledování po roce 1948. Nikdy beze zbytku už nesplatíme dluh, který vůči nim máme.“ I taková slova tehdy na vzpomínkové akci zazněla.

Dluh asi opravdu nikdy nesplatíme. Každý po svém však můžeme přispívat k tomu, aby památka na všechny československé vojáky, kteří za druhé světové války bojovali za naši svobodu, nepohasla. Jistou splátkou onoho dluhu je rovněž knížka  nazvaná Emil Boček Strach jsem si nepřipouštěl.

Je založena na rozhovorech a vzpomínkách Emila Bočka, které s ním vedl historik Jiří Plachý, specializující se na problematiku československých vojáků působících v RAF.

Životní příběh rodilého Brňáka (1923) je strhujícím obrazem člověka, který za hranice domoviny odešel v pouhých šestnácti letech, aby bojoval za osvobození Československa. Už během útěku z protektorátu, stejně jako v letech následujících, prokázal nevšední vytrvalost. Ještě hodně času uplynulo, než přišel 16. duben 1943, kdy spolu s českým instruktorem F/O Raimundem Půdou absolvoval svůj první cvičný let. O rok později, 20. října se T/Sgt. Emil Boček stal pilotem „B“ letky 310. čs. stíhací perutě RAF.

Šel bojovat za svobodu vlasti. Snad osud tomu tak chtěl, že na první operační let odstartoval symbolicky, v den československého státního svátku, 28. října 1944. Posledním operačním letem se pro něj 18. dubna 1945 stala akce RAMROD 1544, při níž 31 spitfirů čs. stíhacího wingu doprovázelo silný spojenecký bombardovací svaz – 900 lancasterů – nad severoněmecký ostrov Helgoland. Nacházela se tam největší německá ponorková základna. Téhož dne američtí vojáci v ašském výběžku překročili předválečné československé hranice.

Kniha je poutavým vyprávěním v současnosti již posledního žijícího československého pilota RAF Emila Bočka. Text je opatřen úvodní studií, věnovanou jeho osudům za druhé světové války a zpracovanou na základě primárních archivních materiálů. Doplňuje ji množství unikátních snímků ze soukromých sbírek a z fotoarchivu Vojenského historického archivu v Praze.

Drobná poznámka na závěr. Šeredně by se mýlil ten, kdo by se domníval, že dnes již generálmajor v. v. Emil Boček si užívá zaslouženého odpočinku. Stále je aktivní. Pořád někam jezdí, vypráví především o svých válečných zkušenostech a umí to velice poutavě. Ostatně tato kniha je toho důkazem. Jak sám konstatuje: „Su prostě na roztrhání.“

(Knihu vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o., Škárova 16, 612 00 Brno; e-mail: [email protected]; www.jota.cz; tel.? +420 515 919 580)

 Jana Vrzalová

Do rámečku

„Za velké hospodářské krize se nám žilo všelijak, tata taky neměl práci a chodil z Tuřan do Brna na Cejl do vývařovny pro nezaměstnané pro polévku a chleba.

Školu jsem ukončil čtvrtou měšťankou v roce 1938. Byl jsem doma asi dva týdny a maminka povídá: „Najdi si práci, já tě živit nebudu.“ Tak jsem šel do Brna a hledal jsem si zaměstnání.

15. března 1939 nás Němci obsadili.

… Někteří lidé se velmi brzy začali přizpůsobovat novým pořádkům. V Tuřanech bydleli jedni starší manželé, mohlo jim být přes padesát. Když byly za republiky svátky, měli první vyvěšený československý prapor. Jen co přišli Němci, byli zase první, kdo vyvěsil prapor s hákovým křížem. Když jsem potom odcházel, říkal jsem si, že jestli budu létat, tak jim ten jejich barák rozstřílím. Na to pak samozřejmě nedošlo.

Počátkem letošního března  se v historickém sále  Vojenské nemocnice Brno  konal slavnostní křest knížky o generálmajorovi  Emilu Bočkovi.(autor Michal Odehnal)

Na Hradčanském náměstí se 14. srpna 2015 konala slavnostní  vzpomínka věnovaná 70. výročí návratu čs. letců RAF do vlasti. Zprava  Hana Fajtlová, brigádní generál v. v. Emil Boček a plk. v. v. Pavel Vranský.