Lidstvo – NEPOUČENO ! – válčí dál

Praha 27. dubna 2018

Zdá se, že se asi sotva kdy vzpamatuje, umoudří, upustí od krvavých střetů a k řešení konfliktů konečně zvolí jednání. Byť třeba i zdlouhavá. Současnost však mnoho optimismu nenabízí. Kéž by se politici a vůbec všichni válek chtiví, zahloubali do minulosti! Poučení je v ní nepřeberně. Pro začátek stačí nahlédnout do letošního druhého čísla revue Přísně tajné!, z jehož stránek také řinčí zbraně.

Třicetiletá válka řadu zúčastněných států málem přivedla k bankrotu a k ekonomickým krizím. Ty připravily živnou půdu pro další lokální boje, násilnosti, domácí války, lidové nepokoje, povstání a revoluce. Přinesla však i paradox. Jak píše Radek Fukala, „souvislý vojenský konflikt první poloviny 17. století, který otřásl všemi dosavadními etickými a duchovními hodnotami, … zároveň přinesl nový rozmach na poli kultury a vědy“. Může nás toto pozitivum uchlácholit? Stěží. Šlo totiž o největší a nejničivější konflikt, jaký Evropa ve svých dějinách do té doby zažila.

Rovněž zástupci církví se mají nad čím zamyslet. Příkladem poslouží historie katolické církve, v níž najdeme několik skutečně významných mezníků jejího vývoje. Řadí se k nim také Tridentský koncil, jenž určil charakter katolicismu na další čtyři století. Do dějin nevešel celkovým počtem zúčastněných, nýbrž duchovní proměnou, kterou v římskokatolickém prostředí podnítil. Zahájen byl 13. prosince 1545 a s přestávkami zasedal až do roku 1563.

Jedním z úkolů, jímž se delegáti v Tridentu zabývali, bylo upevnění kázně uvnitř církve. Nápravu mravů si zasluhovalo samotné papežství. Milan Hes cituje italského politika a historika Francesca Guicciardiniho (1483-1540), jenž chování římských biskupů na přelomu 15. a 16. století výstižně charakterizoval: „Již se nestarali a nezaobírali ani svatostí života, ani šířením náboženství, ani pomocí a láskou k bližnímu, ale bojem a válkami…“

Epocha tridentského koncilu je často označována také jako protireformace.

Naproti tomu evropskou náboženskou reformaci, jak uvádí Dušan Uhlíř, představují Martin Luther a Jan Kalvín. První coby zakladatel církve augsburského vyznání, druhý jako zakladatel kalvinismu. Základním požadavkem Kalvína bylo přijímání pod obojí, jak bylo obvyklé u všech reformovaných náboženství. Podle německého sociologa a historika Maxe Webera (1864-1920) kalvinismus (francouzští kalvinisté do dějin vstoupili pod označením hugenoti) do evropské společnosti vnesl ducha kapitalismu.

Rovněž církve jsou spojeny s válkami a s krvavými boji. Za počátek náboženských střetů je pokládán rok 1562, kdy katolíci vyvraždili shromáždění protestantů v jejich modlitebně v obci Vassy v Champagni. Následovala pomsta kalvinistů, když jeden z nich zavraždil vůdce katolické strany a pachatele masakru z Vassy, vévodu  Františka de Guise. Válka probíhala v několika fázích a Francii decimovala po více než třicet let. Vyvrcholením byla nechvalně známá Bartolomějská noc z 23. na  24. srpna 1572. Tehdy bylo zmasakrováno kolem čtyř tisíc hugenotů včetně jejich vůdce admirála Gasparda de Coligny.

„Proboha, proč jen to udělal?!“ zaznamenal si do svých deníkových zápisů Eduard Táborský, pracovník pražského ministerstva zahraničí a pozdější exilový spolupracovník Edvarda Beneše.

Proč? Proč prezident Emil Hácha podepsal prohlášení, že vůdce Adolf Hitler bere český národ pod ochranu říše? Spolu s Romanem Cílkem se ptejme, zda to bylo z osudové nutnosti, ze slabosti, ze zbabělosti nebo snad pod silným přímým nátlakem, jemuž nedokázal vzdorovat? Snažme se najít objektivní odpověď, s níž nám může pomoci i vyjádření E. Táborského potvrzující, že Hácha skutečně v té době byl pod silným psychickým, skoro až fyzickým nátlakem. Opakovaně se o tom hovořilo také před norimberským Mezinárodním vojenským tribunálem, kde jako svědek vypovídal rovněž šéf prezidiální kanceláře říšského kancléřství dr. Otto Meissner. Odpovědi na otázky tribunálu, které Cílek cituje, nepotřebují komentáře.

Zmiňované číslo revue nabízí další zajímavé a pro mnoho čtenářů z hlediska faktografického zajisté objevné příspěvky. Například o operaci Glówki, jejíž název je, jak uvádí Milan Kovář, odvozen od umrlčích lebek na čepicích stejnokrojů příslušníků SS (Totenkopf). Jan Kux se prostřednictvím vzpomínek podplukovníka letectva v. v. Stanislava Bodláka, bývalého vězně  internačního tábora Svatobořice u Kyjova, vrací za ostnatý drát. Do tábora, v jehož rozích se tyčily střelecké věže  s kulomety a silnými reflektory, mezi jehož ploty nepřetržitě procházely stráže SS.

Protiváhou zbraněmi dunících příspěvků jsou jiné, laskavější. Kde jinde uklidnit nervy, přijít na jiné, lepší myšlenky, než třeba v lázních? Potvrzuje to Jan Kvirenc, když mimo jiných cituje muže světového formátu, úctyhodného básníka a učence J. W. Goetha, jenž svůj postoj, jak jinak, zveršoval. „V koupelích platí tento řád: ničím si hlavu nelámat. A leda studiem se trápit, jak a kde největší radost lapit.“

Nechal se také slyšet, že chtěl by žít pouze ve třech městech – ve Výmaru, v Karlových Varech a v Římě. V lázních – Mariánských – coby stařec, poznal také svou Múzu a pozdní lásku, sedmnáctiletou Ulriku von Lewetzow.

Pro trochu lásku s Hedou Bartíkovou zajděte k Františku Kožíkovi, prozaikovi, dramatikovi, autorovi životopisných a historických románů. S Marií Mackovou nahlédněte do obsahu  výrazu hadrnice, který doslova zlidověl.

Romantický básník první poloviny 19. století Josef Jaroslav Kalina, v jedné ze svých nejslavnějších a současně dobovou kritikou nejdiskutovanějších balad s názvem Hadrnice, podává její obraz doslova hrůzostrašný. „Upířice hupá nad hřbitovem,/Rakve ssaje sedíc nad rovem,/Vlíká rubáše, dobývá lupy:/„Hadry, kosti dejte trupy!“.

Skutečné hadrnice, stejně jako hlavní hrdinka až hororových veršů, se skutečně živily sběrem všech částí pevného odpadu, které bylo možné dál nějakým způsobem zpracovat – skla, kostí, starých hadrů. Zatímco Kalina (1816-1847) o nich vytvořil strašlivou legendu, Ignát Herrmann (1854-1935) ve svých memoárech pražské hadrnice předminulého století zařadil mezi figurky, tvořící zdejší kolorit.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 37 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: [email protected]; tel: 271 199 250)

 

Jana Vrzalová