Kent Haruf – Cizinci v noci
Praha 19. března 2018
Dokud žijeme, na lásku není nikdy pozdě… Křehký milostný příběh amerického spisovatele Kenta Harufa CIZINCI V NOCI, který se dočkal filmové adaptace s Robertem Redfordem a Jane Fondovou, vydává Vyšehrad.
Závěr života ještě neznamená konec milostných setkání, milostných dotyků… Novela CIZINCI V NOCI amerického prozaika Kenta Harufa, jenž už se jejího vydání nedožil, přináší komorní příběh dvou osaměle žijících seniorů, kteří k sobě najdou cestu, a tak spolu zažijí ještě jednou to, na co už lidé v jejich věku většinou pouze vzpomínají.
I Addie s Louisem se ohlížejí za svými životy a s patřičným nadhledem si vyprávějí o všech zbytečných zákrutách i nutných chybných krocích, které udělali. Ještě více je pak stmelí Addiin vnuk a pes, kterého mu opatří.
Addiin syn používá matku pouze jako chůvu pro svého syna, a navíc jen tehdy, když se ocitne ve složité situaci. Což mu však nebrání v tom, aby na matku nevytvářel nátlak s odkazem na již nežijícího otce. A později ji postaví před absurdní volbu – pokud to s Louisem neskončí, nebude už svého vnuka vídat. Jenže ani „podzimní“ lásce žádný dospělý chlapeček dupající zpupně nožičkou zabránit nedokáže…
Novela CIZINCI V NOCI, kterou vydalo v českém překladu nakladatelství VYŠEHRAD, přináší jemný milostný příběh. Ale stejně tak ukazuje, že láska, potřeba lásky nekončí… vlastně nekončí, dokud nekončí samotný lidský život.
Velké milostné příběhy známé ze světové literatury se většinou týkají lidí v „lyrickém věku“, tedy těch mladých, protože nejkrásnější láska je samozřejmě ta první, a navíc líbání se mladých milenců nemůže vypadat ani dojemně, natož směšně, nýbrž vždycky jen opravdově a osudově.
Kent Haruf v CIZINCÍCH V NOCI však zariskoval a přišel s milenci v důchodovém věku. Jeho novela je ovšem opravdu plnokrevný text, do nějž autor napřel všechny své zbývající síly, a tak působí důvěryhodně – žádná směšnost.
S tématem starých lidí a lásky přichází čím dál více tvůrců, protože životy se prodlužují, a tak je taky čím dál víc seniorů. Stačí vzpomenout třeba film Michaela Hanekeho Láska či nověji Českými lvy ověnčenou Bábu z ledu.
Snímek Bohdana Slámy s novelou Kenta Harufa mimo jiné spojuje motiv citového vydírání ze strany potomků, kteří matce zakazují vykročit mimo rodinný rámec – matka má být ta, jež pietně uctívá otcovu památku, má vysedávat o samotě doma a být připravena, kdykoliv to bude třeba, poskytnout svým dětem finanční výpomoc a postarat se o vnoučata.
Jak by řekli ti s obzvláště vyvinutým oidipovským komplexem: Stačí, že matka dávala celý život přednost otci před námi, tak teď, když je přece už tak stará, nebude zas dávat přednost nějakému úplně cizímu dědkovi… Navíc z ní možná chce vytáhnout peníze a majetek, který má patřit nám!
Kent Haruf: CIZINCI V NOCI (anotace)
„Cítím se osaměle. Říkala jsem si, že i ty se tak možná cítíš. Tak si říkám, jestli bys ke mně nepřišel. Na noc. Na kus řeči,“ osloví jednoho večera sedmdesátiletá Addie svého souseda Louise. Oba již před lety ovdověli a jejich životy na malém městě plynou ve stereotypech, které chabě vyplňují prázdnotu. Rozhodnou se nebrat ohledy na to, co si pomyslí ostatní, a začnou se scházet. V nočních rozhovorech poodhalují jeden druhému svou minulost, bolesti, touhy a ztracené lásky. Stávají se z nich dobří přátelé, později i milenci, náhle si připadají jako lidé, kteří mají konečně štěstí. Addiin syn je však kategoricky proti jejich vztahu a dá matce ultimátum, které nelze brát na lehkou váhu.
Americký spisovatel Kent Haruf psal svou křehkou novelu vážně nemocný s vědomím, že se jejího vydání již nedočká, a vložil do ní vlastní touhu po životě a lásce a smířlivou radost z krátkých momentů štěstí. Dílo zaujalo čtenáře i filmaře a stejnojmenná filmová adaptace (2017, rež. Ritesh Batra) přinesla krásné role osmdesátníkům Robertu Redfordovi a Jane Fondové.
Z anglického originálu Our Souls at Night, vydaného nakladatelstvím Alfred A. Knopf v roce 2015, přeložila Alena Snelling
Odpovědná redaktorka Marie Válková
144 stran, MOC 218 Kč
Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2018
První vydání
Kent Haruf (1943–2014) se narodil v Pueblu v Coloradu, studoval v Nebrasce a v roce 1973 absolvoval prestižní Iowa Writer’s Workshop. Dlouhá léta učil angličtinu a tvůrčí psaní, ale pracoval též u chovu kuřat v Coloradu či jako dělník na stavbě ve Wyomingu. Americký Západ ho nikdy nepřestal fascinovat. Jeho románový debut The Tie That Binds (1984) získal Whitingovu cenu. Ovšem slavný autor se z něj stal takřka ze dne na den až v 90. letech po velkém úspěchu románu Plainsong (1999).
Od té doby se soustředil již výhradně na psaní, následovaly knihy Eventide (2004) a Benediction (2013). Při práci si prý vždy nasadil vlněnou čepici přes oči a psal „naslepo“, aby se mohl plně vnořit do svého fiktivního coloradského maloměsta. Za svou kariéru obdržel mnohá ocenění, včetně Coloradské knižní ceny či Ceny Johna Dos Passose za literaturu. Na sklonku života se pustil do románu o lásce v pokročilém věku s názvem Our Souls at Night (česky Cizinci v noci, Vyšehrad 2018), jehož vydání se však už nedočkal.
O knize napsali
„O hledání štěstí bylo napsáno mnoho románů, ale jen tímto jeho přítomnost skutečně prosvítá.“
The Guardian
„Psát o dobrých lidech je neblaze proslulé. Kent Haruf to však dokázal.“
The New York Times
„Harufův tón je ukázkou amerického Západu… Jeho romány jsou jako ty od Willy Catherové – jejich jazyk přesně vystihuje křehkost a osamělost rozlehlé země, ve které se lidé paradoxně dusí.“ The Guardian
„Stáří a druhé šance byly pro Harufa vždy stěžejním tématem. Ale tady, v knize o lásce a smutku, je v posledních hodinách svého života přeměnil v nevídaně intenzivní výraz.“
The Boston Globe
Ukázka z knihy CIZINCI V NOCI, str. 33
Vyprávěj mi o té ženě, řekla Addie.
O které ženě?
O té, se kterou jsi měl poměr.
Ty o tom víš?
Všichni o tom vědí.
Byla vdaná, řekl Louis. Tamara se jmenovala. Tedy pořád se tak jmenuje, jestli ještě žije. Její muž pracoval v nemocnici tady ve městě, často dělal noční. Tenkrát to nebylo moc běžné, aby dělal muž zdravotní sestru. Lidi nevěděli, co si s tím počít. Měli asi čtyřletou holčičku, tak o rok starší, než byla Holly. Malá, ale průbojná světlovláska. Její táta, Tamařin muž, byl velký podsaditý blonďatý chlápek. Ale byl to dobrej chlap, opravdu. Chtěl psát povídky. Třeba po nocích v nemocnici nějaké napsal. Ale doma jim to moc neklapalo, už přede mnou někoho měla, ještě když žili v Ohiu. Taky učila na střední jako já. Pracoval jsem tam sotva dva roky, když ji přijali.
Co učila?
Taky angličtinu. Učila na střední prváky a druháky. Základy.
Tys učil ty pokročilejší?
Hm, byl jsem tam už déle. Takže u ní doma to nebylo nic moc a my jsme s Diane zrovna taky procházeli těžším obdobím.
Jak to?
Mohl jsem za to hlavně já. Ale tak trochu i ona. Vůbec jsme spolu nedokázali mluvit. Hned jsme se na něčem neshodli, začali jsme se hádat a ona se dala do breku a odešla, takže jsme se nikdy na ničem nedomluvili ani hádku neukončili. To taky ničemu nepomohlo.
A pak to ve škole jeden z vás zkusil na toho druhého, zaflirtoval, řekla Addie.
Tak. Tenkrát mi v kabinetě položila ruku na rameno, když jsme tam byli sami. Nechtěl by ses mě na něco zeptat? prohodila. Na co? povídám. Třeba mě pozvat na skleničku nebo tak něco. Nevím, řekl jsem. Měl bych? Šla bys? Co myslíš? To bylo v dubnu, v půlce dubna. Tenkrát jsem připravoval naše daňová přiznání a jednou po večeři jsem nasedl do auta, že je hodím na poštu, abychom je poslali včas, projížděl jsem kolem jejího domu a viděl ji, jak sedí v jídelně a opravuje písemky, tak jsem zaparkoval dál na ulici, došel k ní na verandu, zaklepal na dveře a ona mi přišla otevřít. Už na sobě měla jen župan. Jsi doma sama? zeptal jsem se.
Pamela je doma, ale už leží v posteli. Pojď dál.
A já šel.
Tak takhle to začalo?
Ano, v den podání daňového přiznání. To zní šíleně, viď.
Nevím. Takové věci se asi člověku přihodí porůznu.
Mluvíš, jako bys o tom věděla své.
Vím své o tom, jak se takové věci lidem stávají.
Nechceš mi říct víc?
Možná. Někdy jindy. Co bylo potom?
Odešel jsem od Diane i od Holly a nastěhoval se k Tamaře. Její manžel se odstěhoval, bydlel někde u kamaráda. No a pár týdnů to bylo fajn. Byla to krásná žena, tvrdohlavá, měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči, které v posteli vypadaly trochu jako oči nějaké šelmy, a ta její pokožka, jemná jako satén. Měla dobrou postavu, byla štíhlá.
Ty jsi do ní snad pořád zamilovaný.
To ne. Ale asi jsem zamilovaný do vzpomínky na ni, do toho, jak si ji pamatuju. Samozřejmě to nedopadlo dobře. Jednou večer přišel její manžel, když jsme večeřeli. Tamara, její dcerka a já. Seděli jsme tam u stolu a povídali si s jejím mužem, jako bychom byli všichni tak moderní a nad věcí jako lidi, co prostě rozbijí manželství a jdou dál jakoby nic, volní jako ptáci. Já to ale nemohl vydržet. Bylo mi ze sebe špatně. Její manžel tam seděl u stolu, i ta jejich malá. Zvedl jsem se, odešel od stolu a vyjel si do přírody, kde hvězdy svítily a světla u farem nebo na zahrádkách nebyla o nic méně romantická, všechna v té tmě zmodrala. Všechno bylo na pohled normální, až na to, že to už normální nebylo, všechno se houpalo tak nějak nad propastí, viselo na vlásku. Té noci jsem se vrátil domů pozdě. Ležela v posteli a četla. Tohle není nic pro mě, řekl jsem.
Odcházíš?
Musím. Jinak to ublíží ještě více lidem. Už takhle jsme jim ublížili. A já se tady snažím dělat tátu tvojí holce, zatímco ta moje vyrůstá bez táty. Musím se vrátit. Aspoň kvůli ní, když už ne kvůli ničemu jinému.
A kdy odcházíš?
O víkendu.
Tak si pojď lehnout, řekla. Máme ještě dvě noci.
A ty noci si pamatuju. Jaké to bylo.
Nic mi o nich neříkej, nechci to slyšet.
Ne, nebudu o nich mluvit. Když jsem odcházel, prostě jsem brečel. Ona taky.
A pak?
Vrátil jsem se k Diane a k Holly, nastěhoval se zpět do domu a nějakou dobu jsem bydlel dole a spal na pohovce. Diane o tom moc nemluvila. Nikdy nebyla pomstychtivá, jízlivá nebo prostě zlá, když na to přišlo. Viděla, jak se tím sám užírám. A myslím, že mě, nebo aspoň náš společný život, nechtěla ztratit.
A pak mě v létě přijel ze Chicaga navštívit jeden spolužák z vysoký. Chtěl jít na ryby, tak jsme jeli na White Forest, kousek od Glenwood Springs, ale nelíbilo se mu tam, nebyl na horské prostředí zvyklý. Scházeli jsme z prudkého kopce po trati k zátoce, ale on se bál, že jsme se ztratili. A dokonce jsme měli i pěkné úlovky, ale na tom mu nezáleželo. Jeli jsme zpátky do Holtu a Diane mě uvítala u dveří. Holly zrovna spala, bylo po obědě, a my s Diane prostě šli do postele, nějak to na nás takhle přišlo, nejpříhodnější doba, chvíle, při které se do něčeho bezmyšlenkovitě pustíš, protože to potřebuješ, a ten kamarád tam na nás dole čekal, že se spolu najíme. Tak tehdy to skončilo.
S Tamarou ses už nikdy neviděl?
Neviděl. Ale jednou do Holtu přijela. Jen co skončil školní rok, odstěhovala se do Texasu a začala učit tam. Pak se vrátila do Holtu a zavolala mi. Diane to zvedla. Řekla, Někdo s tebou chce mluvit. Kdo? Neodpověděla, prostě mi jen podala telefon.
A byla to ona. Tamara. Jsem ve městě. Nemáš čas?
To nejde. Ne. V žádném případě.
Ty už se se mnou nechceš vidět?
Nejde to.
Diane byla v kuchyni a poslouchala. Ale o to ani nešlo. Prostě jsem se jednou rozhodl. Musel jsem zůstat s ní a s naší dcerkou.
A pak?
Tamara se vrátila do Texasu a nastoupila na místo, které předtím přijala. A Diane mě vzala zpátky.
A kde je teď?
Nevím, kde je. Nikdy se k sobě s manželem nevrátili. To byla další věc. Pořád si vyčítám, že na tom nesu svůj díl viny. Byla původně z východního pobřeží. Massachusetts. Třeba se tam vrátila.
Už jsi s ní nikdy nemluvil?
Ne.
Stejně si myslím, že jsi do ní pořád zamilovaný.
Nejsem do ní zamilovaný.
Mně to tak připadalo.
Nezachoval jsem se k ní správně.
Nezachoval.
A to mě mrzí.
A co Diane?
Moc o tom nemluvila. Ublížil jsem jí. Zpočátku byla i hodně naštvaná. Víc na začátku než potom. Víc plakala, to vím. Musela se cítit opuštěně. A ukřivděně. A co bych jí zazlíval, měla k tomu důvod. A naše holka to od mámy pochytila. Asi to má co dělat s tím, jak to má dneska s muži, se vztahy, včetně toho se mnou. Má pocit, že musí být taková a taková, jinak ji všichni opustí. Ale zpětně je mi víc líto, že jsem ublížil Tamaře, než že jsem ublížil své ženě. Jako bych zklamal svou duši nebo tak něco. Měl jsem šanci být něčím víc než jen průměrným středoškolským učitelem angličtiny v malém prašivém městě a já to prošvihl.
A já o tobě vždycky slýchala, jak dobrý učitel jsi byl. Lidi ve městě si to myslí. Pro Genea jsi byl dobrý učitel.
Dobrý možná. Ale skvělý určitě ne. To vím.
Mgr. Denisa Novotná