Rebelové v dějinách
Praha 23. února 2018
Každá doba má své nespokojence, oponenty, vymezující se vůči stávajícím poměrům. Někomu jejich slova znějí jako rajská hudba, jiným se při nich otevírá kudla v kapse. V Anglii k předním kritikům stavu společnosti patřil mistr oxfordské univerzity John Wycliffe (1320-1384).
Za stěžejní problém pokládal obrovský církevní majetek. Prosazoval návrat k evangelické chudobě prvotní církve. Mimo jiné rovněž kritizoval špatné sociální poměry a hledal jejich příčiny. Odsuzoval také světské panování církevních představitelů. Odmítal papežskou nadřazenost. Světští vládci měli mít podle něj přímo povinnost zbavit kněze i vyšší církevní hodnostáře včetně papeže jejich funkcí, nežijí-li v souladu s náboženskými pravidly.
Volání po odejmutí majetku církvi se řadě aristokratů, panovníka nevyjímaje, po čertech líbilo. Proto Wycliffa král a šlechta před nepřátelskými útoky ze strany církve dlouho bránili. Ani Češi pobývající v Anglii nebyli vůči jeho postojům imunní. Díky nim se opisy kazatelových spisů dostaly do Čech a začaly se zde šířit již počátkem osmdesátých let 14. století. Padaly na úrodnou půdu. Jeden z Wycliffových stoupenců, M. Peter Payne, v českém prostředí zvaný mistr Engliš, se dokonce stal vlivným Angličanem mezi husity. Svědčí o tom i fakt, že byl vybrán, aby jako jeden ze čtyř husitských teologů před koncilem v Basileji hájil čtyři pražské artikuly. Tehdy obhajoval článek o chudobě kněžstva a vyvlastnění církevního majetku. Jak a čím tento pozoruhodný muž žil, vykresluje Ivo Přichystal.
Byli loketští skutečně zlí a zákeřní lidé, jak si trpce postěžoval neznámý pisatel z císařského tábora, účastník obléhání města v roce 1621? Opravdu byli tamní měšťané nebezpečnými rebely, jak je ocejchoval Albrecht z Valdštejna, jehož úkolem bylo pokořit bohatá města v severozápadních Čechách? Místa, která byla pevnou baštou luterství a prosaské politické orientace zdejších protestanských stavů. Loketsko v raném novověku žilo v těsném sepětí s významným a bohatým panským rodem Šliků, který v této části Čech začal s aktivní těžbou stříbrných rud, jejich zpracováním a následným mincováním. Díky tomu stříbronosný region vzkvétal jak po stránce hornicko-hutnických aktivit a, jak připomíná Radek Fukala, rovněž z hlediska vědecké a kulturní vzdělanosti.
Jakou roli ve slovenských a československých dějinách sehrál Andrej Hlinka (1864-1938)? Jaký byl slovenský autonomní politik, jenž se po roce 1918 v české společnosti netěšil přílišným sympatiím? Zdeněk Víšek připomíná, že od počátku existence ČSR vystupoval proti centralizačním snahám československých vlád. Proto také jeho postoje byly v českých zemích vnímány jako nacionalistické a separatistické, zatímco na Slovensku coby národní a vlastenecké. Třebaže za svého života Hlinka Republice československé zachovával jistou podmíněnou loajalitu a jeho partaj – Hlinkova slovenská ľudová strana – se v letech 1927-1929 dokonce stala stranou vládní, její požadavky na autonomii Slovenska představovaly závažný problém pro samotnou existenci ČSR.
Postava Andreje Hlinky současnou slovenskou společnost rozděluje. Projevilo se to například v říjnu 2007, kdy Národní rada Slovenské republiky schválila zákon o zásluhách A. Hlinky. Ovšem bez původně navrhovaného čestného označení „otec národa“, který prosazovali zejména poslanci vládní Slovenské národní strany.
Sotva kdo spočítá, kolikrát kdo byl od listopadu 1989 obviněn ze spolupráce s StB, kdo se takovému nařčení bránil soudní cestou. Kolika neprávem obviněným dal soud za pravdu. Jakou roli v tomto směru sehrávají sdělovací prostředky a novináři, kteří dokážou člověka uštvat bez ohledu na jeho vinu či nevinu? V dějinách nic nového. Svědčí o tom případ JUDr. Karla Švihy, okresního soudce v Žamberku a šéfa poslaneckého klubu národních sociálů v Říšské radě. Byl opravdu průběh procesu s údajným konfidentem, který se konal v květnu 1914, regulérní nebo významnou roli sehrály i pomluvy o jeho soukromém životě, které marně vyvracela jeho žena? Měly snad Švihovy styky s následníkem trůnu zvýšit vliv jeho strany v české politice? Nejen na tyto otázky odpovědi hledá Miloslav Martínek.
Jak to bylo s atentátem na Lenina a proč byla tak rychle odsouzena atentátnice Dora Kaplanová? Faktem je, že její příliš rychlá poprava zabránila vyšetření všech okolností atentátu, což později zavdalo příčinu k různým spekulacím a výkladům. Komu posloužila? Jiří Bílek cituje tajemníka ÚV Komunistické strany (bolševiků) a jednoho z nejbližších Leninových spolupracovníků a přátel Jakova Mironoviče Sverdlova, který vydal známou výzvu Všem!, v níž se mimo jiné píše: „Na útoky namířené proti straně a jejím představitelům odpoví dělnická třída ještě větším sjednocením sil, odpoví nelítostným masovým terorem proti všem nepřátelům revoluce.“
Dne 2. září 1918 Ústřední výkonný výbor sovětů schválil rezoluci o kolektivní odpovědnosti kontrarevoluce za každý útok na představitele sovětské moci a o tři dny později Rada lidových komisařů (neboli vláda) přijala dekret O rudém teroru. Ten zaváděl možnost posílat všechny protivníky revoluce do táborů nucených prací a nejaktivnější kontrarevolucionáře organizující a provádějící atentáty a další násilné akce odsoudit k trestu smrti zastřelením.
Mnoho otázek nastoluje letošní první číslo revue Přísně tajné! a na mnohé z nich současně nabízí odpovědi. Za pozornost v tomto vydání rozhodně stojí také příspěvek Jana Dubeckého, studenta gymnázia v Poděbradech, nazvaný Banderovské sotně na Slovensku. Loni za něj dostal hlavní cenu v Chlumecké literární soutěži Jaroslava Golla, v kategorii studentů středních škol. Jeho práce je příslibem do dalších let a také snad povzbuzením pro ostatní mladé tvůrce, aby se nebáli psát a své práce prezentovat.
(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 37 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: [email protected]; tel: 271 199 250)
Jana Vrzalová
„Na útoky namířené proti straně a jejím představitelům odpoví dělnická třída ještě větším sjednocením sil, odpoví nelítostným masovým terorem proti všem nepřátelům revoluce.“
Jakov Mironovič Sverdlov