Válečné drama syna nepřítele lidu

Praha 20. února 2018

Husté vlnité šediny. Na tváři laskavý úsměv. Přívětivé oči. Z fotografie pořízené v osmdesátých letech minulého století hledí krásná, dobrotivá tvář. Ani desítky let však z pohledu muže nedokázaly vymazat šrámy, které do jeho duše vtiskly životní útrapy. Pokud o někom lze bez nadsázky říci, že se s ním osud nemazlil, pak je to generálmajor Sergej Petras.

Vzrušující příběh jednoho z největších hrdinů československé zahraniční armády je těsně spjat s jeho otcem Vladislavem. Otec a syn. Dva lidské osudy, v nichž se odráží nevýslovná obtíž a nepřehledná složitost poměrů, v nichž se za cenu krvavých obětí rodil samostatný československý stát. Těžkých bojů, za nichž nám naši vojáci v letech druhé světové války museli vybojovat svobodu. Dva lidské úděly. Vladislava a Sergeja. Rodilých Čechů, bytostně spjatých se svou domovinou, za niž se šli bez váhání bít.

Válečné drama syna nepřítele lidu z pera zkušeného historika a autora literatury faktu Karla Richtra, nazvané Voják první linie, přináší nové pohledy, opřené o nová, mnohdy ne zcela známá fakta, na náš východní odboj. Drama plné zvratů a nečekaných situací. Drama názorového vývoje, jímž otec Vladislav prošel, aby na jeho konci našel nedobrovolnou smrt z rukou těch, jejichž myšlenkám o budování spravedlivého řádu kdysi tak bezmezně věřil.

Československému legionáři, na nějž silně zapůsobily revoluční události v Rusku roku 1917, se otevřely nové obzory. Zahoroval pro mír, svobodu a sociální spravedlnost. S novu silou zatoužil po odstranění bídy a vykořisťování pracujících, pro rozdělení statkářské půdy nemajetným. Plynoucí čas mu však postupně otevíral oči. Na Leninovo a později Stalinovo sovětské Rusko začal nahlížet jinak. Místo slibované spravedlivé společnosti viděl, že se naplňují varovná slova německé marxistické revolucionářky Rosy Luxemburgové. V roce 1918 napsala knihu o Ruské revoluci, v níž upozorňovala, že dekrety, diktátorská moc stranických funkcionářů, drakonické tresty a teror by se neměly stát běžnou praxí výstavby socialismu. A to se dělo.

Vladislav Petras, rozčarován, zklamán děním v Rusku, které jako obyvatel Moskvy viděl zblízka, se začal dusit odporem k nastolovanému režimu stalinské tyranie, zakrývané Leninovým kultem. Soudní frašky, vykonstruované procesy… Sotva ho napadlo, že se v rukách nových mocipánů stane stejně bezbrannou loutkou jako mnoho jiných před ním a po něm. V lepším případě skončili v gulagu, v horším rovnou na popravišti. Stal se nepřítelem lidu a s takovým bylo třeba se nemilosrdně vypořádat. Cejch onoho nepřítele režim bez milosti vpálil také do čela jeho syna Sergeje.

Mistrovsky vykreslený názorový vývoj otce Vladislava vyvolává mrazení a otázky současně. Nemůže se historie v nějaké podobě zopakovat? Doslova křížová cesta, jíž musel projít jeho syn Sergej, tyto obavy umocňuje.

Naprostá ztráta iluzí, bezmoc i zoufalství z faktu, že dějiny se v důsledku toho, že kormidlo dění třímají ruce, ochotné pro udržení vlastní moci udělat doslova cokoliv, že se Rusko ubírá jiným směrem než vláda bolševiků proklamovala, zasadily Vladislavovi nemilosrdný úder. Pocítil jej i syn Sergej. Nadaný student, jehož se někteří lidé v domě i v ulici začali stranit, aby si, nedej bože!, neumazali politický posudek, sepisovaný domovním a uličním důvěrníkem, se musel o své místo právoplatného občana společnosti tvrdě zasadit.

Přišel 22. červen 1941. Hitlerovo Německo napadlo Sovětský svaz.

„Petras Sergej Vladislavovič,“ představil se na moskevské obvodní vojenské správě.

„Vzhledem k situaci vašeho otce, občane Petrasi, bohužel nepřichází vaše dobrovolné zařazení do regulérní armády v úvahu,“ odtušil zapisovatel poté, co zjistil, že Sergejův otec je ve vyšetřovací vazbě NKVD. A tak nastoupil alespoň jako dobrovolník do mládežnického pluku protivzdušné obrany Moskvy. Už v něm prokázal velkou statečnost.

Vojín Sergej Petras, příslušník výpomocného záložního pluku, navržený za boje pod Moskvou  na medaili Za chrabrost, si v armádním listu Krasnaja Zvězda přečetl výzvu k nástupu do československého vojska. Ve chvíli, kdy se rozhodl ji vyslyšet, se politrukovi ulevilo. Konečně se Petrase zbaví a tím i řešení ožehavého problému. Má se synovi nepřítele lidu za daných okolností předat navržené vyznamenání?! Je vůbec přípustné, aby sloužil se zbraní v ruce?!

Tehdy Petras žádné vyznamenání nedostal. Za to však obdržel cestovní příkaz k jízdě do Kujbyševa. Dne 11. února 1942 se dostavil do tamní úřadovny československé vojenské mise. Přijal ho osobně její šéf, plukovník Píka. Zajímalo ho, jak český chlapec z Ostravy přišel k trvalému bydlišti v Moskvě. „Přátelsky vedený rozhovor přiměl Sergeje, aby se plukovníkovi svěřil podle pravdy, že jeho otce byl legionářem, který se nadchl pro bolševickou revoluci, přešel k rudým a stal se komunistou. … v roce 1938 byl na jaře z ničeho nic zatčen s obviněním ze špionáže pro ČSR. … Píka jako zkušený zpravodajec a znalec zdejších poměrů měl rázem ve věci jasno,“ uvádí autor. „Petrasův otec je obětí stalinských čistek.

Od prvních dnů svého pobytu v buzuluckých kasárnách mezi příslušníky formujícího se praporu Sergej zjišťoval silné názorové vření. Sešli se zde lidé různého věku, národností, sociálního původu, náboženského vyznání a politického přesvědčení. Vojáci z povolání, i v záloze a také nevojáci. Vycítil, že největším problémem bude politické vyhranění jednotky. Byli zde sovětští Češi a Slováci bolševického a méně bolševického až opozičně zabarveného smýšlení. Emigranti levicového, doslova komunistického kominternovského uvažování s většími či menšími výhradami vůči londýnské exilové vládě a předválečným vojenským pořádkům, odhodlaní prosadit v jednotce komunistickou orientaci včetně přijetí sovětských organizačních prvků, forem a zvyklostí.

Jak Karel Richter na základě dokumentů zdůrazňuje, tito lidé důstojníky včetně Ludvíka Svobody označovali za antisověty a fašisty! Podrobně popisuje, co zmíněné skutečnosti znamenaly nejen pro jednotku, ale také pro poválečný směr osvobozeného Československa.

V těchto složitých poměrech se Sergej Petras se zbraní v ruce zapojil do boje za obnovu své rodné země. Příběh syna nepřítele lidu, plukovníka a posléze generálmajora v. v. Sergeje Petrase, za bojové zásluhy vyznamenaného mimo jiných druhým nejvyšším sovětským vyznamenáním Leninovým řádem (udělení Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR  mu bylo z politických důvodů zamítnuto!), Řádem Bohdana Chmelnického III. stupně, sedmi Československými válečnými kříži 1939, Československou medailí za chrabrost, je mementem pro příští generace. Příkladem obrovské osobní odvahy, kterou jako voják i jako občan prokázal také v dobách poválečných. Otevřeným nesouhlasem se vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 si vysloužil nepřízeň normalizátorů. Ovšem vyhodit jen tak na dlažbu nositele Leninova řádu dost dobře nešlo. A tak se normalizační kádrováci rozhodli jej odstavit na vedlejší kolej do Vojenského historického ústavu, aby ve funkci vědeckého pracovníka neškodně bádal bez velitelských pravomocí.

Změny po listopadu 1989 Sergej Petras uvítal, nicméně i na ně hleděl prizmatem svých trpkých životních zkušeností. Trápilo ho, zda demokracii, které se dožil, nezardousí tvrdé kapitalistické bažení po milionových a miliardových ziscích, získaných často protizákonnými praktikami a vyloženými podvody.

„Můj otec zaplatil svůj revoluční omyl smrtí. Ale kde máme jistotu, že naše pojetí demokracie není také omyl svého druhu, z něhož bude národ jednou bolestně procitat a za který budou všichni platit. Doufejme, že ne smrtí, Ale to já už tady nebudu.“

(Vydalo Naše Vojsko, Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10; e-mail: [email protected]; www.nasevojsko.eu; tel.: 224 313 071)

                                                                                           Jana Vrzalová

 

Do rámečku:

„Můj otec zaplatil svůj revoluční omyl smrtí. Ale kde máme jistotu, že naše pojetí demokracie není také omyl svého druhu, z něhož bude národ jednou bolestně procitat a za který budou všichni platit. Doufejme, že ne smrtí, Ale to já už tady nebudu.“

                                                               Generálmajor v. v. Sergej Petras

„Rozvrácení poměrů v zemi a následné vytvoření politických vztahů, které nám budou vyhovovat, to je nejdůležitější válčený cíl naší diplomacie. Rusko se jevilo jako nejslabší článek v řetězu našich nepřátel. Úkolem tedy bylo postupně ho uvolnit a ve vhodné chvíli odstranit. To byl účel podvratných akcí, které jsme podnítili v Rusku za frontovými liniemi – napomáhat odstředivým tendencím a podporovat bolševiky.“

Německý státní tajemník na ministerstvu zahraničí Richard von Kühlmann, který se rozhodujícím způsobem zasadil o Leninův bezpečný odjezd ze Švýcarska, v důvěrné informaci pro vrchní velení vyjádřil naprostou spokojenost s činností bolševiků.