Francis Spufford – Zlatý vrch

Praha 20. ledna 2018

Jako by si podali ruce  Mark Twain a Charles Dickens… Britský autor Francis Spufford získal za svůj románový debut ZLATÝ VRCH hned tři literární ceny!

Nejdřív Costa First Novel Award, poté Ondaatje Prize a nakonec Desmond Elliott Prize – všechny tyto ceny posbíral britský autor Francis Spufford za svůj debutový román ZLATÝ VRCH, což je vstup na literární scénu z říše snů. Francis Spufford (1964) ovšem není úplným nováčkem, neboť má za sebou již několik non-fiction titulů.

ZLATÝ VRCH je románem britského autora, který se odehrává v New Yorku. A tímto městem na konci 18. století prochází hlavní postava ZLATÉHO VRCHU, která rovněž připlouvá z Anglie. Jako by si tak v tomto příběhu pomyslně podávali přes oceán ruku dva literární velikáni – Mark Twain a Charles Dickens. Čtenáře těchto dvou klasiků světové literatury jistě román Francise Spufforda přiková do křesla a nepustí je, dokud nebudou na poslední stránce… A jako vhodný hudební doprovod lze pochopitelně doporučit Stingovu píseň Englishman in New York.

Zatímco Mark Twain vyprávěl o milionové bankovce, ve ZLATÉM VRCHU se zápletka točí kolem směnky na závratných tisíc liber. A ta nepřináší tolik štěstí a bezproblémový život jako milionová bankovka, ba právě naopak. Richard Smith se v New Yorku cítí jako cizinec – a nejen jako cizinec, ale i jako zajatec… ZLATÝ VRCH tak přináší spletitý a napínavý děj, jaký známe právě z románů Charlese Dickense.

V překladu Kateřiny Novotné vydal Vyšehrad.

Abychom si udělali představu o „rozložení sil“ mezi Starým a Novým světem v době, do níž je ZLATÝ VRCH zasazen, stačí odcitovat ze závěrečné poznámky autora: „…zcela zodpovědně prohlašuji, že když Smith srovnává velikost New Yorku a Londýna, tak jak je zná on, není zaujatý. V roce 1746 žilo v New Yorku asi 7000 obyvatel, kdežto v Londýně, největším evropském městě, 700 000, a tedy stokrát více.“

ZLATÝ VRCH patří k románům únikovým, vracejícím se do minulosti. Při čtení ZLATÉHO VRCHU lze uniknout z naší současnosti a zároveň se nenásilně skrze poutavý příběh poučit o naší historii. Tento typ románů je v současnosti velmi populární – i proto, že v minulosti spisovatelé nacházejí kýžené atraktivní příběhy.

Chtělo by se říci, někdy možná až příliš atraktivní… Ovšem jen málokdo dokáže nastudované dobové detaily a okolnosti přetavit v opravdu silný a úspěšný román. Francisi Spuffordovi se to povedlo hned s jeho prvotinou ZLATÝ VRCH. Nad stránkami tohoto románu cítíme znovu jakousi prvotní čtenářskou radost – čtenářské dobrodružství, které jsme pociťovali zamlada právě nad knihami Marka Twaina a Charlese Dickense…

Jsou tedy autoři, kteří vydávají romány – a potom ti, kteří vydávají úspěšné romány. Francis Spufford se přiřadil k té druhé skupině, neboť to, že za ZLATÝ VRCH obdržel hned tři prestižní literární ceny, rozhodně není náhoda. A koho nepřitáhnou všechna tato slovní doporučení, toho jistě přivábí povedený grafický kabát českého překladu ZLATÉHO VRCHU, jímž ho vybavilo nakladatelství VYŠEHRAD, především pak samotná obálka.

Francis Spufford: ZLATÝ VRCH (anotace)

Zlatý vrch je prvním beletristickým dílem Francise Spufforda. Ocitáme se v něm v New Yorku v roce 1746, kdy byl pouhým malým městem se sedmi tisíci obyvateli na ostrově Manhattan. Odehrává se téměř třicet let před americkou revolucí a líčí strhující obraz New Yorku, který se ani vzdáleně nepodobá budoucímu městu, ale už v sobě nese přísliby jedinečné metropole. A právě sem připluje jednoho deštivého listopadového večera mladý cizinec, Angličan Richard Smith, se směnkou na nevídanou částku tisíc liber. Nevysvětluje, odkud připlul a proč, ani co hodlá v koloniích dělat, že k tomu potřebuje takové peníze. Mají mu newyorští obchodníci důvěřovat? Mají riskovat svoji pověst a vyplatit mu takovou částku? Měli by se s ním spřátelit, nebo ho zatknout a možná i zabít?

Román vystihuje atmosféru malého města, které se stává středem celé Ameriky. Tajemství a překvapivé zápletky, nečekané zvraty děje příběhu napsaného bohatým jazykem a kultivovaným stylem zaručují, že Zlatý vrch se stane románem, na jaký se nezapomíná.

Z anglického originálu Golden Hill, vydaného nakladatelstvím Faber & Faber

v roce 2016, přeložila Kateřina Novotná

Odpovědná redaktorka Marie Válková

320 stran, MOC 328 Kč

Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2017

První vydání

www.ivysehrad.cz

O autorovi

Francis Spufford (1964) je autorem pěti vysoce ceněných populárně naučných knih, které kritici popisují jako „zvláštní“ nebo „skvělé“, případně obojí, z nichž poslední, Unapologetic, se zabývá teologickými otázkami. (Z dalších děl jmenujme alespoň The Antarctic: An Anthology; I May Be Some Time: Ice and the English Imagination). Francis Spufford se dostal do širšího i užšího výběru kandidátů na literární cenu za vědecké, historické, politické a teologické dílo.

Sám o sobě říká: „Jsem autorem populárně naučné literatury, který se postupně blíží k psaní románů. Pracuji pomalu a v každé knize se zabývám jiným tématem, neboť se chci pokaždé dozvědět něco nového jak o historii, lidech a myšlení, tak o novém tvůrčím přístupu k psaní. Dobrý projekt je podle mých představ takový, který jen taktak zvládnu.“ V roce 2007 se stal členem Royal Society of Literature. Učí psaní na University of London, žije nedaleko Cambridge.

Ukázka z knihy ZLATÝ VRCH, str. 65

Kdyby někdo o týden později nakreslil plánek Smithova pohybu ulicemi New Yorku, a každou cestu, po níž jeho nohy šlapaly, tučně zvýraznil v poměru k tomu, kolikrát se po ní vydal, vynořila by se jakási hydra s hlavou u domu paní Leeové.

Jedna tlustá čára vedla do kavárny u „obchodníků“, kde každé ráno snídal a kde se mu dostávalo přátelského přijetí od Hendricka a stále většího počtu štamgastů, a chladného přikývnutí od Septima Oakeshotta. Další výrazná stopa, i když o něco slabší, vedla na Zlatý vrch a k Lovellovům; a další do ulic na dolním, neboli západním konci Broad Waye, směrem k Hudsonu, a nahoru, k vnějšímu opevnění města, kde se větvila do cílevědomého vějíře pramínků, pro­tože Smith záměrně navštívil každou putyku, sklípek nebo pijácké doupě, na které narazil, a všude opatrně vyzvídal, zdali by nenalezl člověka, který se zabývá hledáním ztra­cených věcí. V Londýně takoví lidé nepochybně existovali a sloužili coby uznávaní prostředníci v dorozumívání mezi bílým dnem a světem zločinu, mezi dobrými mravy a nepo­krytou lůzou; a obrátit se na některého z nich znamenalo dát otevřeně najevo přání vstoupit do vyjednávání se zlodějem, který vás okradl. Ať už to ale bylo tím, že v New Yorku tento důmyslný prostředek neexistoval, nebo tím, že pan Smith volil nesprávná slova, ve sklepních prostorách, kam vstoupil, se setkával jen se zarytým mlčením a nevraživými pohledy těch, kdo tam popíjeli.

Jisté další nitky, viditelnější, než aby tudy prošel jen jed­nou, zároveň vyznačovaly jeho cesty do míst, kde se za­čal – nanejvýš diskrétně – vyptávat, tak jak vyžadoval účel pochůzky. A tyhle hlavní a vedlejší údy hydry byly navíc pro­pleteny – a téměř se ztrácely – v bludišti nejjemnějších vlá­sečnic do všech stran natažené pavoučí sítě, jako by si Smith dal za úkol alespoň jednou beze spěchu projít každou ulič­kou, ulicí, dokem a hlavní třídou města. Nebylo to daleko od pravdy. Pana Smithe viděli téměř všude, jak se bezcílně toulá a něco si pro sebe mumlá; nikdy ale nezachytil pohle­dem nikoho, kdo by mohl být oním vyčouhlým černovlasým zlodějem, z něhož zahlédl jen záda. Zloděj se třeba nechal ostříhat, nebo si začal svoje dlouhé vlasy česat jinak, třeba se skrýval, třeba bydlel v některé ze čtvrtí na kraji města, v Greenwichi, Haarlemu, Breuckelenu nebo Flushingu, kam se Smith prozatím nedostal. S nečekaným jměním v kožené náprsní tašce mohl už také dávno odjet po silnici do Bos­tonu, nebo za řeku, do New Jersey. A třeba měl Smith prostě smůlu, protože i ve městě s pouhými sedmi tisícovkami duší se dvě z nich nemusejí nikdy potkat a jejich cesty vyznačené inkoustem se kříží stále dokola, ale v jediné chvíli na stejném místě se nikdy neprotnou.

Jeho peněženka byla čím dál lehčí. Den za dnem zřetelněji cinkala a méně šustila. A zakrátko cinkot i šustění ustaly úplně, proměna skupenství byla dokončena. Smithovy výdaje na základní životní potřeby se řídily přísně úspornými pravidly – alespoň na takové výdaje, které nikdo nemohl postřehnout a vyvodit z nich třeba nějaké závěry. Uvědomoval si totiž, že nic by jeho důvěryhodnost nepošramotilo víc, než jakýkoli náznak toho, že si musí utahovat opasek, neboli – že jeho finanční prostředky nejsou neomezené. Pokud má mít i nadále možnost neplatit účty a žít na dluh, dokud mu Lovell o vánoční kvartální výplatě neproplatí směnku, musí stále působit dojmem bohatého podivína, který raději platí každý jednotlivý výdaj na úvěr než hotově. A tak ukazoval svou skrovnou zásobu mincí a bankovek tam, kde ohromila nejvíc: že vykouzlil minci z ucha děvčátka, že dával u „obchodníků“ spropitné Quentinovi a v neděli dopoledne v kostele bezstarostně přispíval do misky, když k němu dorazila. Každé ráno spořádal u „obchodníků“ snídani na dluh tak bohatou, že to hraničilo s obžerstvím, a při večeři s ostatními strávníky u paní Leeové pokaždé vymetl talíř – také na dluh. Mezitím vůbec nejedl, pil jenom z obecní pumpy a při každém kroku se mu svíral žaludek. Po čtyřech dnech mu zbývalo pouhých osmnáct šilinků. Bylo mu jasné, že si musí zajistit další přísun peněz, a to hned. Otázkou však bylo, jak. Bohatý člověk nerozprodává svoje věci ani nežádá o půjčku. Jak sehnat peníze, a přitom na sobě nedat znát, jak moc je potřebujeme?

Jana Petrová, Denisa Novotná