Panagiotis Agapitos – Bronzové oko
Praha 16. ledna 2018
Vychází příběh soluňských klášterů a vražd jako z pera Umberta Eca! BRONZOVÉ OKO je již druhým svazkem úspěšné trilogie historických krimi románů Panagiotise Agapitose
Fascinující atmosféra, kultura a historické reálie středověké Byzance včetně bizarních náboženských skupin – to jsou kulisy detektivní trilogie řeckého spisovatele Panagiotise Agapitose. Po úspěšném prvním svazku Ebenová loutna vydává nakladatelství VYŠEHRAD druhý román s názvem BRONZOVÉ OKO.
První román Ebenová loutna se odehrával v roce 832 na východních hranicích Byzantské říše a v jeho centru byly vraždy mladých dívek, přičemž zde autor rozehrál i téma soužití katolictví a islámu a téma homosexuálních vztahů kněží. Následující BRONZOVÉ OKO je zasazeno pro změnu do Soluně, která je centrem fanatických ikonodulů, ctitelů obrazů svatých. Právě zde je zavražděn dočasný místodržící. V obou případech se vyšetřování ujímá císařský vyslanec Leon.
Panagiotis Agapitos velmi umně postavil do středu svých historických detektivek diplomata, který je nucen hodně cestovat. Leon je detektiv-amatér, jenž rozhodně žádné kriminální případy nevyhledává, jen se k nim vždy náhodně připlete.
Pro české čtenáře je navíc zajímavou okolností, že se BRONZOVÉ OKO odehrává v Soluni – ve městě, z něhož pocházeli Konstantin a Metoděj –, a to v době, kdy tito věrozvěstové žili. Soluňský případ vyslance Leona je navíc zasazen do roku 833, což je i rok, do nějž se datuje vznik Velkomoravská říše.
Za projektem vydání Agapitosových děl stojí byzantoložka a překladatelka Markéta Kulhánková a nakladatelská redaktorka Radka Fialová, která se mj. specializuje na raně křesťanskou literaturu a křesťanskou symboliku a ikonografii.
Italský univerzitní profesor a vědec Umberto Eco svým debutovým románem Jméno růže oživil zájem čtenářů o žánr historické detektivky. Jemu však historická detektivka posloužila především jako nástroj k víceposchoďovému čtení. Jméno růže tak mohli se zájmem přečíst jak běžní čtenáři – jako krimi příběh –, tak čtenáři náročnější, kteří ocenili nejrůznější historické detaily a reálie.
Umbertu Ecovi šlo o vytvoření díla, jež by se dalo přečíst různými způsoby – a jež by právě čtenáře nedělilo na ty běžné a náročnější. A to i proto, že si jako literární vědec uvědomoval, že se nůžky mezi těmito dvěma skupinami čím dál více rozevírají. Nutno říci, že Umberto Eco pouze nepojal záměr, ale dokázal ho i skvěle naplnit – Jméno růže se stalo celosvětovým bestsellerem.
Také Panagiotis Agapitos je profesorem a na Kyperské univerzitě se zabývá byzantskou literaturou a kulturou. I on se rozhodl využít svého vzdělání k sepsání krimi příběhů – respektive obráceně: i on se rozhodl využít krimi příběhů k tomu, aby se jejich čtenáři mohli nenásilně vzdělat ohledně historie a zvyků v dobách Byzantské říše. Úspěch trilogie s hlavním hrdinou, jímž je císařský vyslanec Leon, ukazuje, že i jemu se tento záměr zdařil.
V závěrečné části trilogie Smaltová Medúza, kterou nakladatelství VYŠEHRAD již rovněž připravuje k vydání, se Leon vydává na Skyros, polozapomenutý ostrov v Egejském moři, kde na něj bude čekat další případ.
Panagiotis Agapitos: BRONZOVÉ OKO (anotace)
Severořecká Soluň roku 833. Právě sem protospatharios Leon doprovází na císařský rozkaz nově jmenovaného vojenského správce oblasti. Skutečným cílem jeho návštěvy je však zmapovat aktivity soluňského arcibiskupa, který ve sporu o uctívání ikon stojí na opačné straně nežli císař. Proti své vůli se Leon stává svědkem hádky mezi dočasným místodržícím a jeho manželkou. Následujícího rána je místodržící nalezen zavražděný a Leon se ujímá vyšetřování. Během něj se setkává se svou dávnou láskou, řeholnicí a básnířkou Kassií, ve které ale také poznává nebezpečnou protivnici. Objevení další mrtvoly přiměje Leona postavit se čelem stínům minulosti a také přehodnotit svůj pohled na spravedlnost.
Z novořeckého originálu Ο χάλκινος οφθαλμός, vydaného nakladatelstvím Agra Publications roku 2006 v Athénách, přeložila Markéta Kulhánková
Odpovědná redaktorka Radka Fialová
280 stran, MOC 288 Kč
Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2017
První vydání
Panagiotis Agapitos (1959) je profesorem byzantské literatury a kultury na Kyperské univerzitě a spisovatelem uznávaným pro svou sérii historických románů s detektivní zápletkou Ebenová loutna (Το εβένινο λαούτο, 2003, česky Vyšehrad 2016), Bronzové oko (Ο χάλκινος οφθαλμός, 2006) a Smaltová Medúza (Μεδούσα από σμάλτο, 2009). Coby znalec byzantské literatury čerpá inspiraci pro své příběhy přímo z tehdejších textů, jeho dílo však podněcuje nadčasové otázky o lidském životě. Sám nazývá své psaní (πλαστο)γράφηση – při převodu do češtiny tedy něco jako (falzi)fik(a)ce.
Ve svých dílech Agapitos zpřítomňuje středověká místa a scenérie a využívá skutečných historických postav. Pro své detektivní romány si zvolil vládu císaře Theofila (9. století), který se proslavil svojí láskou k právu a spravedlnosti. Po pachatelích ale pátrá fiktivní postava – protospatharios Leon, diplomat císařského dvora, který má nejen dar prozřetelnosti, ale i hudební talent.
O knize napsali
„Panagiotis Agapitos českému čtenáři může nabídnout mnohé. Jednak kvalitně vystavěný historický román s napínavou zápletkou, méně známé přitažlivé kulisy, a jednak poetický jazyk.“
Michaela Paučo, Ústav české literatury a knihovnictví, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
Ukázky z knihy BRONZOVÉ OKO, str. 49
Protonotář ležel uprostřed zmrzlého červenohnědého jezera. Měl na sobě stejné šaty, jako když se s ním Leon předešlého rána setkal v chrámu. Modrozelený kabátec byl zkrvavený a zablácený a tlustá košile vpředu od prsou po břicho roztržená. Skrz děravou látku prosvítaly rány, mnoho ran jako malá ústa, z nichž vytekl všechen obsah. Filomatiův obličej ztuhnul v grimase hněvu a bolesti. Se svraštělým obočím, vytřeštěnýma očima, zkřivenými zmodralými rty a zaťatými zuby se jeho tvář podobala mordě divokého zvířete. Na těle zavražděného bylo však něco asymetrického. Když překonal prvotní překvapení, všiml si Leon, že protonotářova pravá paže je nad zápěstím uťata. Znetvořený úd čněl z rukávu jako osekaný špalek. Leon zůstal na chvíli pohlcen pohledem na zavražděného, pak od něj odvrátil zrak a prohlížel si přístřešek.
Zjevně sloužil zahradníkům jako příruční sklad pro nástroje, které tam ukládali v obdobích, kdy na zahradě pracovali. Místo stěn měl jen rákosové oplocení. Mrtvola ležela uprostřed prostoru. Nalevo od ní byly pytle s hnojivem a tři prázdné koše vložené do sebe. Napravo stál podlouhlý nezakrytý koš, lavice přikrytá lněným plátnem a za ní dva velké pytle plné suchého listí a větví. V uklizeném prostoru nebyly žádné znatelné stopy boje. Přešel na druhou stranu až k podlouhlému koši. Uvnitř leželo různé zahradnické náčiní. Vedle stála lavice. Všechno bylo pokryté krví – pytle, plot za lavicí i zem před jejími nízkými nohami. Odhrnul plátno a přeběhl mu mráz po zádech. Na lavici ležela Filomatiova useknutá ruka, klouby pokroucené a prsty zabořené do hrubého dřevěného povrchu. Na prsteníku svítil snubní prsten.
„Kriste Pane, co to je?“ ozvalo se za Leonovými zády sluhovo zavytí. Křižoval se jako smyslů zbavený.
„Prober se, chlape,“ zavolal na něj Leon, „a utíkej pro mého pobočníka a komorníka. Počkej ještě! Kdo další ze služebnictva je ještě v domě?“
„Kuchař a jeho pomocník. Druhý sluha šel za úsvitu na trh. Jistě se každou chvíli navrátí.“
„Zkuste najít něco, na čem bychom mohli mrtvolu přenést do stratégova paláce. Až se vrátí druhý sluha, pošli ho do protonotářova domu, ať požádá Zoe Filomatinu, aby přišla do paláce. Rozuměl jsi?“
„Jistě, pane.“
„Tak běž!“
Sluha zběsile vyrazil a Leon znovu osaměl s mrtvolou. Zvláštní náhoda, pomyslel si. Po několika málo měsících mu znovu zkřížila cestu násilná smrt. Že by přece jen slepý Osud spřádal vlákna lidských životů, jak jsou přesvědčeni pověrčiví lidé? Je přece jasné, že vševědoucí Bůh osudy smrtelníků neurčuje, ač od počátku věčnosti přesně zná každý okamžik našich životů. Kdo stojí za odpornou vraždou Filomatia? Síla závisti? Nebo snad sám ďábel? Jedna věc byla jistá: rozcuchaný muž, který hned po západu slunce táhl za sebou zdechlého psa, mířil opačným směrem, než se teď zdechlina nachází. Takže se musel později schválně vrátit a nechat ji ležet naproti oknu Leonovy ložnice. Musel tedy o vraždě něco vědět. Protospatharios si povzdechl a uvědomil si, že celou tu dobu upírá pohled na useknutou ruku ležící na lavici. Odvrátil jej a v hlavě se mu mezitím vylíhlo nepříjemné podezření. Zahnal je a vyšel ven.
Slunce ještě nebylo vidět, ale vně osmiboké stavby bylo teď víc světla. Řídké mraky pluly vysoko po obloze. Leon se právě chystal vytáhnout rudou látku z rukávu, když si všiml Petrony a Sofie běžících k němu. S menším odstupem je následoval Nikolaos.
Petronas zaklel, když uviděl mrtvolu. „Kdy se to stalo?“ zeptal se. Leon se na něj mrzutě díval, ale nepromluvil.
„Bože, usekli mu ruku,“ řekla Sofia. „Jako by ho chtěli potrestat za nějaký zločin. Jak to udělali?“
„Nevím a ani o tom nechci přemýšlet,“ odpověděl Leon. „My ho přeneseme do paláce. Nechte zavolat městského soudce, ať se toho případu ujme.“
„Ale –“
„Tahle vražda není moje záležitost, Sofie. Já – a vy dva se mnou – jsem v Soluni kvůli státní záležitosti. Bohudík jsou zde úředníci, do jejichž pravomoci vyšetřování trestných činů spadá.“ V jeho hlase už zněl útočný tón.
„Pane, jsi příliš rozčílený,“ zasáhl klidným hlasem Nikolaos. Leon mu chtěl něco odpovědět, ale ovládl se.
„Omlouvám se,“ řekl. „Samozřejmě soudci pomůžu, nakolik to bude v mých silách. Pohled na zavražděného císařského mandatora je však to poslední, co jsem chtěl dnes po ránu vidět.“
„A jak jsi jej objevil, pane?“ zeptal se Petronas.
Leon jim ukázal psí zdechlinu a vyprávěl jim, co viděl z okna své ložnice. Vynechal ovšem zmínku o rozcuchaném žebrákovi. Petronas nevěřícně kroutil hlavou. Trhlinou vstoupili sluha, kuchař a jeho pomocník s rákosovými nosítky a dekami.
„Vrátil se druhý sluha?“
„Ano, pane, poslal jsem ho do Filomatiova domu.“
„Dobře. Zvedněte mrtvého, ale opatrně.“
Sluha a kuchař položili nosítka na zem a mrtvého na ně přesunuli. Když jej vynesli z přístřešku, Leon se do něj vrátil. Zvedl plátno z lavičky a přinutil se vzít do ruky useknutou ruku. Jako kdyby držel v ruce kus zmrzlého vosku. Když ji zavinoval do tlusté látky, všiml si mezi dvěma pytli něčeho, co vypadalo jako hůl. Předklonil se tím směrem a vytáhl malou sekeru se zkrvaveným ostřím. Ostatní uložili Filomatia na nosítka a kuchař mu zatlačil oči. Leon položil balíček s hrůzným obsahem vedle mrtvoly a podal Petronovi sekeru. Ten si ji prohlédl, zatočil s ní nad hlavou a znovu ji spustil.
„Takové sekery se používají k osekávání stromů. Určitě jí usekli tu ruku,“ poznamenal s pohledem upřeným na mrtvolu, „ale zabili ho jistě něčím jiným. Tyhle rány na hrudi musí být od ostrého předmětu, nože, šídla, co já vím.“
„Podívejte se tu po nějakém takovém nástroji, a pak půjdeme do paláce. Už tu otálíme dost dlouho,“ prohlásil Leon a pokynul kuchařovu pomocníkovi, ať zakryje mrtvolu. Ostatní začali hledat ve sněhu a na záhoncích.
„Kdo by to čekal?“ utrousil Nikolaos.
„Od chvíle, co jsem onemocněl, je všechno špatně,“ poznamenal Leon hořce. „Nedá se nic dělat. Nikolae, prosím tě, běž do arcibiskupského paláce a ohlas tam, že pozítří okolo třetí hodiny ranní navštívím arcibiskupa.“
„Jak poroučíš, pane,“ odvětil stařec, „ale vrať se k obědu, ať si v poledne trochu odpočineš. Máš před sebou spoustu práce na úkolu, který ti svěřil císař.“
„Tady!“ zvolal sluha a běžel k nim. „Našel jsem je u zdi vedle trhliny.“ V ruce držel železné vidle na krátké tyči. Jejich dva hroty byly dlouhé osm nebo deset palců a celé zkrvavené. Leon si je prohlédl.
„Měl jsi pravdu,“ obrátil se k Petronovi a podal mu nástroj. „Tohle vysvětluje ty rány.“
„Vrah se jich zbavil, než opustil budovu. Ale jak dokázal Filomatia zabít bez boje?“ ptal se. „Co myslíš, pane?“
„Nad tím ať se zamyslí soudce,“ odpověděl Leon. „Chopte se nosítek a jdeme.“ Sluha a kuchařův pomocník zvedli rákosové lůžko.
„Nemám jít s vámi?“ zeptala se Sofia. „Možná by paní Zoe přišlo vhod mít vedle sebe ženu.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil Leon. „Ty a Petronas znáte cestu, veďte nás a už pojďme.“
Jana Petrová, Denisa Novotná