Jana Vrzalová – Zasnoubena se smrtí

Praha 16. prosince 2017 

Jana Vrzalová. Zasnoubena se smrtí. Zapomenutý příběh Inky Bernáškové, první Češky popravené nacisty. Praha: Jota 2017, 331 s. –  hrdinka, která upadla v zapomnění

Jen málokdo si všimne na nenápadném domku v jedné ze spořilovských uliček kamenné desky, kterou téměř zakrývá břečťan. Hlásá, že zde bydlel grafik a ilustrátor Vojtěch Preissig, a znalci si připomenou jeho agitační pohlednice pro vstup do československých legií ve Spojených státech na konci první světové války. U jména jeho dcery Ireny (Inky) Bernáškové (1904–1942) na stejném místě snad jen zarazí místo jejího úmrtí – Berlín-Plötzensee. Paní Inka, jak jí známí nazývali, skutečně zemřela v srpnu 1942 v berlínské sekyrárně jako první česká žena-bojovnice proti nacistům.

Úkolu vrátit příběh zapomenuté oběti nacistů zpět do české historie se ujala zkušená novinářka Jana Vrzalová v knize Zasnoubena se smrtí. Líčí osud své hrdinky od okamžiku jejího zrození na Královských Vinohradech, až do chvil, kdy „kroky na schodišti času se zrychlují. Za pár hodin bude svítat. Jen málo, jen maloučko zbývá, abych ještě jednou, naposledy, pohlédla do očí životu a dala mu sbohem.

Tři dcery Vojtěcha Preissiga svorně střídaly chvíle, které prožívaly v otcově grafické dílně, s venkovským prostředím kraje na slovenské hranici, ale i s americkými velkoměsty, kde V. Preissig našel vhodné uplatnění i uznání. Celá rodina se vrátila do Československa (definitivně 1930), jejíž nedlouhý život ohrožoval černošedý stín. Mnichov a nacistická okupace zcela změnily život v malém spořilovském domku. Vojtěch Preissig a jeho dcera Inka se nehodlali smířit s pokořením svého národa. Jana Vrzalová upozorňuje na podobnost povah otce a dcery: „Byli si tolik podobní. Vnímavý pozorovatel si nemohl nevšimnout, že v mnohém je (Inka) jeho věrnou kopií. Tvrdohlavost, houževnatost a pořádná dávka vzdoru, to všechno bylo v ní namícháno věrou vrchovatou jako v něm. A možná ještě větší.“

Od prvních dnů okupace se rodila myšlenka vydávat ilegální časopis, který bude burcovat k odporu. Bývalý francouzský legionář Jaroslav Škalda začal připravovat jeho vydávání a našel cestu k Preissigovým. Do „světa za mřížemi“ vstoupil časopis V boj! Inka Bernášková a její otec se stali jeho spolutvůrci a rozšiřovateli. Po zatčení J. Škaldy a dalších spolupracovníků (10. 11. 1939) se spořilovský domek stane místem, odkud se bude dále šířit časopis, jenž vyzývá V boj! – „Byla-li dříve (Inka Bernášková) anonymní spolupracovnicí, zatlačenou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomínal po válce její spolupracovník Arnošt Polavský (s. 215). Objevili se noví spolupracovníci. Autorka biografie připomíná jméno malířky a ilustrátorky Milady Marešové, kterou nacisté soudili spolu s „paní Inkou“. Její vzpomínky na vězeňský pobyt a korespondenci z vězení vydalo roku 2009 nakladatelství Academia s názvem Waldheimská idyla a najdeme v nich i drobné zmínky o své „známé z Prahy, která dostala trest smrti“. – „Když jsme se vrátily (od soudu), byla má známá 2 dny u mne v cele, naprosto není beznadějná, i jsme byly veselé; obhájkyně její žádá také ještě o milost.“

Tvrdohlavé Preissigově dceři nestačila nebezpečná práce, jakou byla příprava časopisu a jeho kolportáž; odjížděla na východní hranici Protektorátu a převáděla tajnými stezkami muže, kteří chtěli v cizině bojovat… Na počátku nevěřili, že by je mohla vést žena, ale paní Inka je nezklamala a dovedla je k první metě jejich svízelné cesty. Ženě nedůvěřovali ani důstojníci z odbojové skupiny Obrana národa. Při jednání v lednu 1940 se odmítli se spojit se spořilovskými vydavateli listu V boj!. Úředníci pražského gestapa ženu-odbojářku nepodceňovali, jak dokazuje citát z poválečné výpovědi SS-scharführera Karla-Franze Schnabla: Činnost Ireny Bernáškové (krycí jméno Inka) byla sledována několik měsíců hlavně konfidentem gestapa Ledererem. Unikla několikrát zatýkání, jelikož mistrně pracovala podle konspiračních zásad.

Smyčka kolem časopisu V boj! se zvolna utahovala. Devět měsíců gestapo hledalo „paní Inku“. Ještě stačila projet jako kurýr do Budapešti, ale po návratu do Korytné spěchala za svým osudem do Prahy. Našel se mezi známými Jidáš, který na pronásledovanou ukázal prstem – 21. září 1940 gestapo ženu, která se prokazovala falešným průkazem na jméno Vlasta Nováková. Nemohla dlouho vzdorovat. Tajná policie už znala její totožnost. Irena Bernášková-Preissigová však neztratila ani po zatčení svoji sílu: „Podle vyprávění úředníků zúčastněných výslechů, chovala se Irena Bernášková mimořádně statečně a neprozradila nikoho,“ vypovídal při výslechu scharführer Schnabel.

V podání Jany Vrzalové dostává životní příběh Inky Bernáškové podobu melodramatu. Autorka ho umně splétá ze svědectví spolubojovníků i z poválečných výpovědí jejích věznitelů, ale především využívá motáky, které se podařilo pronést z vězení: „Svou činností jsem chtěla povzbudit skleslý český lid…“ napsala matce a hrdě přiznávala: „Pracovala jsem proti Říši.“ V dopisu svému švagrovi psala několik dní po vynesení rozsudku s jistým furiantstvím: „Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila jen nadhodit: jsem zasnoubena od 5. III. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní koketovala při své činnosti venku, ale není divu, dělá-li si na mne nárok…“

Příběh Inky Bernáškové by mohl končit ledově stručnou novinovou zprávou o jejím odsouzení a popravě (26. 8. 1942), ale i nadále zůstávají otazníky nad bílými místy protinacistického odboje. Kolik hrdinských lidských příběhů zůstává pod nánosem času nepovšimnutých. Nebyli přece jen vojáci na západní či východní frontě, letci nad Británií, parašutisté shození na území Protektorátu. Jedno takové drama odkryla Jana Vrzalová, snad jako výzvu.

Miroslav Martínek