O hrdinství, cenzuře i politických procesech

Praha 13. prosince 2017

„Kolik ještě plivanců si budeme muset pokorně setřít z tváří, než začneme jednat jako muži, za něž by se naši hrdí otcové, dědové a pradědové nemuseli ve svých hrobech rdít hanbou?!“ hřímal tehdejší opoziční politik Winston Churchill v březnu 1938, kdy bylo k třetí říši připojeno Rakousko, na představitele britské vlády.

Muži, ale i ženy, jako dokazuje poslední číslo revue Přísně tajné! z roku 2017, začali jednat. K odvážným, kteří se zapsali do historie, patří například uznávaný profesionální boxer a bouřlivák Vilda Jakš, rodák z moravských Bratčic. Usmyslel si, že se dostane k našim letcům, roztroušeným prý někde ve Francii. Sotva ho ve chvíli osudového rozhodnutí napadlo, že ho čekají téměř tři roky válečného nasazení. Jako palubní střelec se zúčastnil mnoha leteckých akcí. Z posledního letu, na nějž liberátor B 24 odstartoval 21. srpna 1943, se nikdo nevrátil.

„Naši letci si získali v Anglii ohromný respekt. V tom ani trochu nepřeháním,“ tvrdil generál Janoušek do konce svého života. Kdyby žil v Anglii, náleželo by mu oslovení sir, neboť velitelský kříž Řádu lázně (Order of the Bath), jehož byl nositelem, je u britských občanů spojen s udělením šlechtického titulu. Jeho vlast, za niž tak statečně bojoval, se leteckému maršálovi RAF a československému generálovi po válce, jako mnoha jiným hrdinům ve vykonstruovaných procesech „odvděčila“. Degradovala jej na vojína a učinila z něj plzeňsko-opavsko-leopoldovsko-ruzyňského vězně.

K mužským hrdinům se bok po boku postavily neméně statečné ženy. Mnohé z nich dokázaly, že v kritických situacích jsou odvážnější než chlapi. Patřila k nim například Irena Bernášková-Preissigová, která svou odbojovou činnost mimo jiné spojila s ilegálním časopisem V BOJ a s převáděním československých vojáků  přes hranice ven z protektorátu. Při výsleších hrdě přiznávala: „Pracovala jsem proti říši.“ Byla jako první česká žena nacisty popravena 26. srpna 1942.

Notnou dávkou kuráže se museli vyzbrojit také ti, kteří se rozhodli unést německého vojenského guvernéra a velitele 22. pěší divize generála Friedricha-Wilhelma Müllera. Odbojové hnutí na Krétě potlačoval tak tvrdě, že si za to vysloužil přezdívku „Řezník z Kréty“.

Byli odvážní nebo „jen“ vzpurní?  V Rakousku Klementa Václava Metternicha, jenž dbal na klid v mocnářství a čelil všem náznakům  nepokojů ve společnosti, začal vanout vítr vzpoury nositelů buršáckých myšlenek. Křísily německého ducha, kterého němečtí buršové, přijíždějící do Prahy, chtěli rozšířit také mezi zdejšími studenty. Policie přitvrdila v akcích proti nedovoleným stykům studentů s nimi a vůbec proti jakýmkoliv studentským nepokojům. Hrozbu vězení nahradil trest mnohem účinnější. V letech 1821-1822 bylo mnoho studentských buřičů vyloučeno ze školy a  odvedeno k armádě. V ní byli zpravidla zařazování k podřadné službě u vozatajstva. Policejní prezident hrabě Josef Sedlnitzky rakouské poddané více jak třicet let „ochraňoval“ před působením revolučních myšlenek. Tvrdé tresty dopadly rovněž na profesory, kteří byli často pokládání za zdroj nákazy šířené mezi studenty. Výuku museli přísně podřizovat povinným  studijním plánům a  učebnicím a  texty přednášek předkládat ke schválení. V tomto případě však už nešlo o čistě policejní zásahy, nýbrž o opatření ideologická. Nezanedbatelná byla iniciativa samotného císaře Františka, jenž prohlašoval, že nepotřebuje žádné učence, ale řádné a poslušné poddané.

Mohou tradiční rivalové žít „pod jednou střechou“? Zejména Francouzi a Němci jsou přesvědčeni, že ano. V osobnosti Karla Velikého (742-814) spatřují panovníka, který již v dobách raného středověku názorně dokázal, že to možné je. Stal se legendou už za svého života. Byl opravdu ideální nebo spíše idealizovaný král? Ať tak či tak, faktem je, že rovněž český král a římský císař Karel IV. se ke Karlovu odkazu hlásil s posvátným obdivem.

Dějiny jsou plné dosud nerozluštěných záhad. Patří k nim i tzv. Voynichův rukopis, který se nejzkušenější a nejlepší kryptologové celého světa marně pokoušejí rozlousknout  téměř sto let. Třebaže mají k dispozici nejmodernější techniku, třebaže využívají schopnosti vědců různých disciplin, jejich úsilí se pořád rovná nule. Bude dál rukopis střežit své tajemství? Odolá i snaze Ireny Hanzlíkové z Nové Paky? Ta v polovině roku 2016 oznámila, že se jí podařilo rozluštit a přeložit některé stránky záhadného textu. Jde o blamáž nebo vskutku odhalila metodu, díky níž může tvrdit, že jde údajně o jakousi „knihu života“? Kdo ví?!

Více v Přísně tajné! č. 6/2017. (Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 37 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: [email protected]; tel: 271 199 250)

Jana Vrzalová

Do rámečku

„Já jsem se zpočátku o ten  Hilsnerův případ nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz Moravan, a ten  mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil…

Tím jsem se dostal do té mely. Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne – nu, musel jsem se bránit… Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku a fysiologii… Zajel jsem i do Polné.“

Z vyprávění T. G. Masaryka Karlu Čapkovi k případu vraždy Anežky Hrůzové, k níž došlo 29. března 1899 (Přísně tajné!, č. 6/2017)