Karel Richter: Přes krvavé řeky

 Praha 30. října 2017

Denně jsme prostřednictvím sdělovacích prostředků svědky krutostí v nejrůznějších podobách. Hrůz, o nichž se lidstvo domnívalo, že jich po druhé světové válce bude navždy ušetřeno.

Proč je svět nepoučitelný? Na tuto stále aktuální otázku lze odpovědi hledat také v literatuře faktu. K autorům, kteří se opakovaně vracejí k tématu druhé světové války, patří rovněž Karel Richter. Jak otevřeně přiznává, činí tak i proto, že v minulých desetiletích se pravda o ní často zamlčovala. Dílem se z části zcela účelově měnila, z části byla neznámá, pečlivě ukryta v uzavřených archivech.

Nejnovější aktualizované a doplněné vydání jeho knihy Přes krvavé řeky, přináší pro čtenáře objevná a dosud zcela neznámá fakta. Vrací historickou pravdivost do jedné ze společných kapitol dějin Čechů a Slováků.

Svou práci začíná drobnou, leč velice závažnou poznámkou: „Není vinou významné části bojovníků za svobodu naší republiky, kterým bylo okolnostmi přisouzeno bojovat na východní frontě, že mnohé, čemuž věřili, se ukázalo planou iluzí. Nejsou vinni tím, že poválečný vývoj dospěl opět k nesvobodě, i když jiného druhu. Stejně nelze klást za vinu rudoarmějcům, že osvobození Československa, které stálo tolik životů, nebylo nezištné.“

Autor popisuje období, kdy se náš odboj na Východě formoval. Na základě vyprávění očitých svědků barvitě vykresluje tehdejší sovětskou vesnici a postoje prostých vesničanů ke Stalinovi. Pro mnohé naše vojáky bylo (a pro řadu čtenářů asi budou) šokující zjištění o průběhu kolektivizace, o zacházení s kolchozníky. Těžko uvěřitelné byly a zůstávají  „přesvědčovací metody“ sovětské moci, při nichž se například využívala metoda chladu. Kolchozníka, a často celé brigády, dali „do chladu“, tj. zcela nahého jej postavili do stodoly a ponechali jeho osudu. Neméně zarážející je také metoda tepla, kdy kolchoznicím kerosinem polili nohy a okraje sukní a zapálili. Pak se oheň zadusil a začalo se nanovo. Sotva se pak lze divit přiznání staříka, které si vyslechl rotmistr Jiří Větvička po marné snaze jej uchlácholit, že po válce bude všechno lepší: „Jo, to by sem museli přijít Němci,“ zamručel stařík, „aby udělali pořádek.“

Předválečná vesnice si pamatovala, jak jí slíbili půdu a pak ji zase sebrali. Jak se hanobily a ničily kostely… Jak jim kolektivizátoři ze dvora odvedli telátko, ovečku i slepici. To všechno Karel Richter dokládá na základě výpovědí očitých svědků.

Kniha je nabita faktografickými údaji, doplněnými a podepřenými svědectvími přímých účastníků formování naší zahraniční jednotky a bojů, úryvky z dopisů, dobového tisku, z projevů politiků. Autor je řadí s rozmyslem a nechává na čtenáři, zda o nich bude přemýšlet. Ponechává na jeho úvaze, jak s nimi naloží. Nabízí mu prostor pro vytvoření vlastního postoje.

Přijmout informaci, že jednotka vznikala z velkého počtu lidí propuštěných z táborů NKVD, kteří přicházeli zesláblí a nemocní, poznat okolnosti, za nichž byl Ludvík Svoboda obviněn ze špionáže a postaven před válečný soud, pro nejednoho čtenáře nebude jednoduché. Zvláště pro starší generaci, vychovanou v bezmezné lásce k Sovětskému svazu, našemu někdejšímu vzoru. A také s ohledem na to, co jsme se kdysi ve školách učili a co je v současnosti často v přímém rozporu z fakty, vyplouvajícími na povrch po otevření archivů.

Třebaže si autor uvědomuje, že mu za to mnozí budou spílat, píše otevřeně, bez přikrašlování. Tedy i to, o čem jsme v minulosti neměli povědomí. Například, že Podkarpatší Rusíni, kteří byli po nekonečných urgencích propuštěni z lágrů gulagu, nebudou po útrapách, které v nich zakusili, horovat sympatiemi k Sovětskému svazu. Budou podrobeni důkladnému politickovýchovnému působení, aby se zbavili protisovětských nálad, pochopitelných každému, kdo někdy, byť jen na krátko, uvázl v drápech represivního aparátu NKVD.

V těchto táborech byly internovány tisíce československých občanů, kteří po mnichovském a vídeňském diktátu uprchli do SSSR. Jejich životní podmínky byly úděsné – těžká práce, hlad, zima, bezohledné zacházení. Také o tom podali svědectví ti, kteří se šťastně dostali do Buzuluku.

Autor netají, že v rozporu s platnými československými předpisy zakazujícími činnost politických stran v armádě, to byla KSČ, která jako jediná z čs. politických stran, které vystupovaly v zahraniční odboji, vytvořila v jednotce svou tajnou organizaci a vyvíjela cílevědomou činnost v linii Směrnic. Tedy proniknout do čet a rot, získat zde vliv, obsazovat svými lidmi velitelské a jiné funkce.

Kniha, kterou  uzavírá v předvečer Slovenského národního povstání, rovněž přináší informace o situaci na Slovensku a postavení Gustáva Husáka v tisovském režimu. Ten se k němu choval „se zvláštní blahovůlí.  Ačkoli se vědělo, že byl členem KSČ, nenarážel ve své advokátní práci na žádné kádrové potíže. Když Němci v roce 1943 organizovali propagandistické zájezdy do Katyně na Ukrajině, kde byly objeveny masové hroby polských důstojníků zavražděných sovětskými enkávedisty, byl dr. Husák zařazen do oficiální delegace Slovenské republiky“.

Pro někoho v současnosti možná nepříjemně působící fakta, která však autor nemínil zamlčet, aby nepoškodil pravdivost líčení. Jak dodává, „nutno pouze chápat, že leccos se tehdy zdálo jiné, než se dnes jeví nám“.

Díky názorové svobodě, díky zpřístupnění nejutajovanějších archivních dokumentů a v neposlední řadě také zásluhou autorovy odvahy kriticky zhodnotit svou předchozí práci, se  na pulty knihkupectví dostala publikace, která má šanci zaujmout všechny, kteří mají kuráž přezkoumat své dosavadní postoje a ve světle nových poznatků je upravit či zcela přebudovat. Budiž ke cti autora, že sám v sobě tuto odvahu našel. Otevřeně přiznává: „Rád bych dodatečně ulevil svému svědomí a napravil vlastní podíl viny na tom, že pravda o našem východním odboji byla za vlády komunismu účelově zkreslována podle politických potřeb ÚV KSČ (…) Tato kniha – i její druhý svazek Apokalypsa v Karpatech – je tedy dílčí splátkou celoživotního dluhu v mé osobní vojenskohistorické bilanci.“

(Publikaci, doplněnou o četné dobové snímky a jmenný rejstřík, vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o., Škárova 16, 612 00 Brno; tel.: 00420 515 919 580; e-mail: [email protected]; www.jota.cz)

Jana Vrzalová

Do rámečku

 „Válka neskončí porážkou Německa, bude se bojovati dál ve všech státech Evropy, tato válka se přemění v sociální revoluci. Mnozí se vyjadřovali, že Sověti neustanou, dokud nezajistí v Evropě sociální spravedlnost – diktaturu proletariátu. Když naši lidé odmítali hovořit o politickém uspořádání státu (a bolševizaci), uvádějíce, že o vnitřní politice rozhodne národ doma, sovětští důstojníci a političtí rukovoditelé odpovídali: Jaképak hlasování lidu až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu…

Nechápali, proč vlastně žádáme úplnou samostatnost, neboť v budoucnosti tak malý stát nebude moci existovat ani politicky, ani hospodářsky, a předpokládali, že se připojíme jako autonomní republika ke Svazu sovětských republik…“

 Z informací, které na jaře 1941, po navázání tajné československo-sovětské vojenské spolupráce v oblasti zpravodajství, z důvěrných rozhovorů se sovětskými představiteli, získal i šéf tehdy tajné čs.-sovětské vojenské mise v Moskvě plk. Heliodor Píka tedy i k druhé světové, jako ke zdroji špatných zkušeností, z nichž bychom se měli poučit, aby jednoho dne zbraně utichly, abychom vzdali poctu všem, kteří našemu národu vybojovali svobodu, vymanili nás z nacistické poroby a zachránili před úplnou germanizací.