Jan Campbell: Co nás rozděluje, a co nás spojuje

Praha/Bratislava 20. října 2017

Než nabídnu jednu z mnoha nabízejících se odpovědí, na otázku – Jaké změny musíme uskutečnit, aby civilizace a Evropa znovu ožily a mohly se všeobecně a rovnoměrně rozvíjet – dovolte mi připomenout, že to nejsou jenom zrušení sankcí, kulturní, hospodářské a politické rozdíly, nebo nacismus transformující se do fašismu, co nás rozděluje.

Rozděluje nás především nedostatečné uvědomění si, že základem života je vztah a jeho funkce.  Funkce v čistě matematickém pojetí (tj. například vztah závislosti) a i pojetí funkce jako vlastnosti této veličiny (tzn., že funguje určitým způsobem, plní určitou úlohu apod.) představuje dvojí pojetí. To nabývá konkrétní podoby až po specifikaci jejího druhu.

Pokud jde o vztah, například Louis Hjelmslev (1899 – 1965). Tento dánský lingvista studoval komparativní lingvistiku v Kodani, Praze a Paříži, a výrazně ho ovlivnily myšlenky Pražského lingvistického kroužku. Hjelmslev předkládá pět definicí:

1) Interdependence – vztah dvou entit, které se navzájem nutně vyžadují navzájem. 2) Determinace – vztah dvou entit, kdy jedna nutně vyžaduje druhou, ale druhá nevyžaduje první. 3) Konstelace – vztah dvou entit, které se navzájem nevyžadují. 4) Relace (tj. logická konjunkce). 5) Korelace (tj. logická disjunkce).

Význam pojmu funkce je nutné zjišťovat z kontextu jeho použití. To není tak lehké, jak se na první pohled jeví. Proto, se dnes mnoho mluví, ale málo opravdového se sděluje. Mnoho se myslí, ale málo opravdu ví. Staré čínské přísloví praví: Chceš-li být šťasten jeden den, opij se. Chceš-li být šťasten jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťasten celý život, založ si zahradu.

Když se člověk opije – je mu lehce, jako by se vznášel, zdá se mu, že je šťastný, všechno kolem se mu jeví krásné, zapomíná na bolest. Říká se, že první rok po svatbě jsou manželé šťastni. Po roce postupně začínají partneři ztrácet ideály. Proto se traduje, že štěstí trvá jen jeden rok. Když si však založíte zahradu a dobře se o ni staráte, vysadíte květiny, pěstujete zeleninu, zasadíte stromy, a dobře se o ni staráte, přináší vám radost, užitek a potěšení, protože je v každém ročním období jiná. Jde o trvalou hodnotu. Hodnoty jsou tedy dalším prvkem, který tu vstupuje do hry.

Odpověď na úvodní otázku – co nás rozděluje a co nás spojuje – je proto založena na vztazích, funkcích a hodnotách. Ty nás rozdělují, ale přes to, co je v nich společného, nás i spojují. Jako třeba voda, která jako jediná spojuje vše živé.

Příspěvek by nebyl úplný, kdyby neobsahoval vizi, se kterou je možné polemizovat. Proto předkládám provokativní představu budoucího možného společenského uspořádání. Představa vychází nejen z reality stavu společnosti a hospodářského systému, ale rovněž ze současných trendů změn. Nejde však jen o pouhou představu. Spolu s vizí představuji také metodu její možné realizace.

Podstatou této vize je princip subsidiarity a z ní vyplývající mnohost základních uspořádání lidských komunit, societ a obcí. Lidem náleží právo si vybrat, kde budou žít, v jakém společenském uspořádání chtějí žít a aktivně se jej účastnit působit. Princip subsidiarity vyžaduje maximální možnou různorodost, variabilitu, nejen jako možnost výběru, ale zároveň jako zdroj společenské životaschopnosti. Jediným kritériem existence konkrétního uspořádání je jeho udržitelnost v rámci tvořivého života na vlastní účet, nikoli parazitování na úkor druhých uspořádání. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že nejvíce problémů přináší do současné globalizované společnosti touha po nalezení univerzálního řešení.

Každý, kdo někdy cokoli řídil, ví, že zcela odlišně se chovají jednotlivci, nebo malé a velké skupiny. Podobně každá kuchařka ví, že něco jiného je vařit oběd pro jednoho, pro několik nebo pro velký počet lidí. Každý chemik potvrdí, že co funguje v laboratoři, nemusí fungovat v poloprovozu, a nic z toho nemusí fungovat v provozních podmínkách

Modelová řešení jsou obecně dána institucionálně nastavenou mírou solidarity mezi lidmi v daném typu prostředí. Obecně lze říci, že lidé mohou sdílet časoprostor, svou práci a myšlenky. Tyto možnosti je opět možné uspořádat do osmi variant solidarity a následně navrhnout jejich institucionalizaci. Skutečných variant však bude daleko méně a bude na lidech samotných, aby se pro určitý model institucionalizované solidarity rozhodli, aktivně se jej zúčastnili a volili i formy své účasti na správě veřejného prostoru. Řečeno jinak: Lidé budou mít právo volit různé pro sebe vhodné podoby toho, čemu se dnes říká občanská práva, aniž by byla dotčena jejich práva lidská.

Většina institucionálních modelů společenské solidarity musí mít svůj ekonomický základ. To se netýká ideových solidárních korporací, kde je ekonomický základ spíše sekundární. Teritoriální korporace se bez něj neobejdou. Ekonomické korporace jsou zakládány v tomto smyslu. Ekonomický základ musí tvořit fondy, ve kterých se bude shromažďovat bohatství určitého počtu účastníků solidárního procesu. Včetně plutokracie a oligarchie. Dnes máme například svěřenecké fondy s jistou mírou solidarity. V případě solidárního modelu se jedná o fondy lidu. Mám na mysli fond přírodního bohatství a fond intelektuálního bohatství. Tyto fondy musí realizovat to, co je napsané v preambuli skoro každé ústavy, totiž, že přírodní bohatství patří lidu, a na intelektuální bohatství lze plně aplikovat totéž. Uvedené není dobrou zprávou pro neoliberální zástupce privatizací apod. Přijdou i o právo na výnosy.

V modelu bude rodné číslo každý každého účastníka solidárního systému, které mu bude přiděleno při narození. Rodné číslo je zároveň číslem účtu, na který budou poukazovány jeho příjmy. Půjde o příjmy z obou fondů přírodního a intelektuálního bohatství. Budou tvořit jeho základní individuální zdanitelný příjem.

Příjmy z přírodního a intelektuálního bohatství budou na individuální účty poukazovány v určitých konkrétních případech. Podobně mohou sloužit jako pojištění například na vzdělání, rekvalifikaci, či dožití. Záleží na konkrétní dohodě konkrétních lidí v konkrétním místě. Nejde o nic převratného, podobnými principy se již dnes řídí celá řada fondů, na podobných principech působí řada družstev a participativních podniků. To, co je nové, je možnost monitorování solidárních systémů s pomocí multidimenzionálního účetnictví.

Multidimenzionální účetnictví, podrobněji popsané referentem v knize Souhlasu netřeba (ISBN 978-3-00-052470-7), bere na zřetel šest klíčových prvků: měření, fakta, data, informaci, znalosti a rozum. Výsledkem může být model, který dovolí zachycovat složitější jevy a zkoumat jejich vzájemné interakce, včetně udržitelnosti jednotlivých kombinací.

Tato vize je aktuální, protože migrační vlna radikálně mění společenské uspořádání Evropy. Motorem změn budou přistěhovalecké národnostní a náboženské komunity přistěhovalců s vysokým sociálním kapitálem. Vést s nimi efektivní dialog mohou jenom podobné komunity nebo society usedlíků. Obnova Evropy proto musí začít obnovou rodinných hodnot a vztahu k obci. Jinak ji čeká osud vyplývající z demografie války a migrace z Afriky do Evropy. Ten popsal v knize Söhne und Weltmacht: Terror im Aufstieg und Fall der Nationen (Orell und Füssli, Zürich 2003) Gunnar Heinsohn (1943).

Heinsohn konsultoval vědecké kapacity v otázce vzniku tzv. Zlatého pravidla (die goldene Regel – 5. Mose 30,15-19) na univerzitách v Haifě, Jerusalemu a Tel Avivu: Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete….

Poselství této vize spočívá především v tom, že vnímá současnou krizi Evropy a jejího uspřádání jako příležitost vytvořit novou Evropu. Evropu, které může být skutečně více, protože to bude záležet na volbě jejich obyvatel a nikoli na administrativní (z)vůli Bruselu a nerespektování slabších. Současné uspořádání Evropy, neumožňuje více Evropy. To indikuje mimo jiné práce EHSV na projektu Hospodářské a měnové unie. Ředění národních zájmů, suverenity a neodpovědnost politiků narazily na limity možností rozvoje. Evropě to škodí. Popsaná vize indikuje, že Evropa se může stát projektem lidí, jejich rodin, komunit i národních států.

Moderní Evropa by se měla stát společným domem sdíleným prostorem a ideou. Tento prostor a ideu – které nás spojují, je potřeba redefinovat zdola, sdílet je a bránit. Musíme bránit Evropu nikoli před těmi, kteří chtějí do Evropy přijít, ale před těmi, kteří ji nechtějí sdílet, a tím ji ničí. Jako každý pokus o něco nového, tak i tento pokus o vizi je příběhem na pokračování. Souhlasu netřeba.