Nejhorší ze všeho je ztráta naděje

Praha 8. října 2017

Zejména v té nekritičtější situaci. Tu naši vojáci před sto lety u ukrajinského městečka Zborov v bitvě, která vstoupila do národních dějin a České země a Slovensko posunula k samostatnosti a vzniku republiky, naštěstí netratili. Velkou zásluhu na tom měli jejich zkušení a energičtí velitelé. Bez osobní statečnosti tří a půl tisíce vojáků – dobrovolníků – by to sotva bylo možné.

Již od vzniku České družiny v roce 1914 českoslovenští dobrovolníci v malých skupinkách jako rozvědčíci a různí specialisté operovali u štábů ruských jednotek. Osvědčili se a získali úctu ruských spolubojovníků. Nejinak tomu bylo i v roce 1917. V bitvě u Zborova Čechoslováci protivníka zaskočili svou taktikou, neohrožeností, statečností a iniciativou. Československá brigáda tehdy vybojovala největší a nejméně očekávaný úspěch útoku. Podařilo se jí proniknout do hloubky 4-5 kilometrů protivníkovy obrany, zajala téměř 4000 nepřátel, ukořistila 20 děl a velké množství pušek a kulometů. Jejího úspěchu si všimli jak ruští velitelé, tak zahraniční tisk. Naše vojáky navštívil generál Selivačev, který prohlásil, že viděl orli táhnout za sebou ruské slepice.

Jedněmi proklínán jako lupič, druhými vzýván coby obránce pravdy. Jaký vlastně byl Jan Roháč z Dubé, osamocený bojovník proti římskému císaři a českému králi Zikmundovi Lucemburskému? Jaký byl muž, jenž se záhy po své smrti stal legendou? Spolupracoval s Janem Žižkou, po jeho boku v červnu 1424 bojoval u Malešova. Roháčův podpis lze najít pod tzv. Žižkovým vojenským řádem. Patřil mezi pravověrné husitské radikály. Nemohl být tudíž spokojen s vývojem husitství ve třicátých letech, kdy husity vedl vojevůdce Prokop Holý. Stal se poslední nadějí radikálních bratří.

Zikmund Lucemburský si uvědomoval, že by nebylo vhodné proti Roháčovi zaútočit kvůli sporům nábožensko-politické povahy. Taková rozmíška by mohla ohrozit křehký, sotva uzavřený zemský mír. Mnohem lepší se českému králi jevilo představovat Jana Roháče jako lupiče, zemského škůdce, který se protiví zákonům a dojednáním. Je pravdou, že Jan Roháč podnikal drobné výjezdy, během nichž na cestách přepadával Zikmundovy spojence a obohacoval se jejich majetkem. Skutečností rovněž zůstává, že po jeho popravě 9. září 1437 ho „lidé velmi dlouhou dobu velmi oplakávali; pamětníci říkali, že lidé hořekovali vždycky, kdykoli na to přišla řeč“, čteme ve Starých letopisech českých.

Naději se pokoušeli neztrácet ani mnozí vězni brněnského Špilberku. Už od třicetileté války zde byli ojediněle žalářováni zajatí důstojníci nepřátelských armád a také císařští generálové a dvořané, kteří z nejrůznějších příčin padli do nemilosti vídeňského dvora. Ve spodních traktech  pevnosti chráněné vysokou zdí, byli od počátku 18. století většinou vězněni těžcí kriminálníci, trestanci, kteří jen o vlásek unikli katovi. Nelibě to ovšem nesli vojenští velitelé pevnosti, kteří byli současně zemskými veliteli na Moravě, jelikož vězni komplikovali život posádce a omezovali fungování Špilberku jako vojenského objektu.

Víru ve změnu císařova postoje neztrácel Francouz Jean Pierre Blanchard poté, co mu Josef II. v roce 1787 s jistou dávkou elegance nepovolil vzlet balonem ve městech  habsburských dědičných zemí, tedy ani v Praze. Jeho naděje se naplnila až po císařově smrti. Koncem října 1790 Pražané hleděli k nebi a žasli. J. P. Blanchard, první „vzduchoplavec z povolání“, jim předvedl své umění.

V balonu spatřoval prostředek, jenž mu umožní vznést se do výšin. Poprvé v nově zhotoveném, plněném vodíkem, vzlétl v Paříži 2. března 1784. V početné šlechtické společnosti, které sledovala jeho další lety v různých zemích, se mohl objevit také Jáchym hrabě Šternberk, pozdější pražský Blanchardův spolucestující. Francouzovy pražské vzlety, první s lidskou posádkou u nás, uzavírají první období historie vzduchoplavby v českých zemích.

Kdysi spojenci, pak protivníci na život a smrt. Adolf Hitler a Ernst Röhm. Štábní šéf oddílů SA po mnoho let vůdci sloužil věrně. Byl jeho téměř  nejbližším spojencem, který s ním v průběhu nacistické cesty k moci prožíval vše dobré i zlé. Spolu s ním byl odpovědný za nečistou, zločinnou podobu této cesty. Za mučení a smrt mnoha politických odpůrců.

Hitler se potřeboval svého někdejšího přítele, později však nadutého, neomaleného protivníka v boji o absolutní moc nad nacistickou stranou a celou zemí zbavit. Ve chvílích, kdy ztrácel své přátele, kolegy, stoupence, souputníky a podporovatele, ve chvíli, kdy on sám ještě žil, v sobě Röhm zřejmě také živil naději, že führer změní postoj a nebude trvat na tom, aby sám „čestně odešel“ z tohoto světa, tedy vlastní rukou. Nechtěl na sobě  vykonat rozsudek smrti. Žádal, aby ho ke zdi postavili společně s jeho druhy.

Jakými nadějemi žili, v co doufali a co chtěli lidé jako Jan Rys-Rozsévač, který se pokládal s pomocí Boží za nejryzejšího Čecha a vůdce národa? Doufalo vůbec ještě v něco asi 1200 židovských žen z koncentračního tábora ve slezském Grünbergu (nyní Zielona Góra v Polsku), pobočky tábora Gross-Rosen? Jejich transport byl na cestu vypraven na konci ledna 1945. Prozatímním cílem byl přibližně 400 kilometrů vzdálený pracovní tábor v bavorském městě Helmbrechts. Po strastiplné cestě sem 6. března dorazilo asi 620 žen. V té době v táboře už přebývalo 700 jiných vězeňkyň. Tady setrvaly do 13. dubna. Pak se, dva dny před příchodem americké armády,  590 nežidovských a 580 židovských vězeňkyň z Polska, Maďarska, Čech, Slovenska a Sovětského svazu muselo seřadit k dalšímu pochodu. Bude dlouhý 310 kilometrů a směřovat bude na Aš a Františkovy Lázně. Jak pro vyčerpané, špatně živené a nemocné ženy skončí? Také o tom se píše v revue Přísně tajné! č. 4/2017.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: [email protected]; tel: 271 199 250)

 Jana Vrzalová

 

Do rámečku

 „Nejhorší ze všeho je ztráta naděje. Dnes je neděle, den bez práce, ale ne bez bolesti. Sestra leží vedle mne a čte příběh o šťastném dětství a mládí. Říká mi, že tady bychom ty příběhy neměly číst. Tady bychom měly číst o vraždách, zlodějinách, nízkosti, útlaku.

… Snění. Budu chodit volně, bez dozoru, budu dělat po čem touží mé srdce. … Budu znovu člověkem! Je to možné? Ale kam půjdu? Mám ještě domov? Uvidím ještě své blízké?

Pátek 31. prosince 1943: Co nám přinese rok 1944? Podívala jsem se do zrcátka. To není Fela Szeps. To je někdo jiný. Scvrklý, starý obličej. Utrpení je téměř u konce. Prázdnota. Nic než prázdnota.“

(O rok později byla Fela  i sestrou v koncentračním táboře Grünberg ve Slezsku.)

 

Z deníku Fely Szepsové, která se v roce 1941 ocitla v pracovním táboře v Německu.