Jiří Pehe – Průsečík
Milostný trojúhelník téměř bermudský. Hlavní hrdina novely PRŮSEČÍK z pera známého politologa Jiřího Peheho hledá zmizelou milenku
Pátrání po jedné ženě je název filmu světově proslulého režiséra Michelangela Antonioniho. A mohla by se tak jmenovat i novela PRŮSEČÍK Jiřího Peheho, neboť i v ní hlavní hrdina pátrá po jedné ženě, po své milence, která zmizela po jejich autonehodě.
Komorní příběh se odehrává na půdorysu milostného trojúhelníku, autor prostřednictvím jednotlivých postav předkládá více verzí. Co je pravda a co lež? Co je realita a co pouze utkvělá představa či sen? Napínavou a čtivou prózu PRŮSEČÍK vydává PROSTOR.
V PRŮSEČÍKU Jiří Pehe nezapře ani svůj politologický rozhled, ani svůj životopis – tedy to, že v exilu žil mimo jiné i v Mnichově. Oboje hraje v příběhu ne úplně nepodstatnou roli. Jinak zůstává autor věrný svému stylu a svým oblíbeným tématům, především historii 20. století a tomu, jak se odráží v lidských osudech. Oproti rozsáhlým románům Na okraji zmizelého a Tři tváře anděla ovšem jako by došel jisté vyzrálosti, která se zračí v sevřeném novelistickém tvaru PRŮSEČÍKU.
V Jiřím Pehem má česká literatura prozaika, který stojí poněkud mimo současný hlavní proud a „dělá“ prózu postaru – se vším vážností a poctivostí a zároveň neokázale. Jako by v tom, nejen tematicky, navazoval na starší generaci – exilových – českých prozaiků. Podstatné je mít co říct – a říct to. Žádné předvádění a hra na efekt. Příběh jako prostředník, jako nosič myšlenek.
Jiří Pehe: PRŮSEČÍK (anotace)
Zdánlivě banální milostný trojúhelník stárnoucího vysokoškolského učitele a projektanta Tomáše se jedinou událostí mění v hru paralelních světů. Bodem obratu poslední novely Jiřího Pehe Průsečík je autonehoda, k níž dojde během Tomášovy cesty do Mnichova, kam míří se svou milenkou Karlou, která náhle a beze stopy zmizí. Momentem nárazu se osudy postav štěpí a zdánlivě skutečné reality se vrství jedna přes druhou. Průhled z jedné „skutečnosti“ do druhé poskytuje postavám v určitých chvílích znepokojivý sen, který dokáže tušenou alternativní realitu na okamžik palčivě zhmotnit.
Všechny varianty příběhu jsou dokonale promyšlené, přesně vystavěné a propracované, záhadné a nevysvětlitelné zmizení milenky je v nich konfrontováno s pragmatickým a střízlivým přístupem hlavního hrdiny. Na tomto pozadí vyniká křehkost životních jistot a zdánlivé smysluplnosti, které ve svých životech považujeme za samozřejmé. Atmosféru nejednoznačnosti dotváří motiv Sibeliovy hudby, která nese poselství, že „lásce nestačí jeden čas a jeden prostor“ a že „Bohu nestačíme v jedné podobě“.
Odpovědná redaktorka Hana Davidová
Počet stran 208, MOC 227 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2017
Jiří Pehe (1955) emigroval v roce 1981 z Československa a usadil se v New Yorku, v letech 1988–1994 žil v Mnichově a do České republiky se vrátil v roce 1995. Studoval práva, filozofii a politologii na univerzitách v Praze a v New Yorku. Pracoval jako nakladatelský i časopisecký redaktor, číšník, hotelový vrátný, analytik, poradce prezidenta, ředitel a univerzitní učitel, avšak české veřejnosti je znám především jako politický komentátor. Publikoval poezii a krátké povídky, později především odborné statě a texty zabývající se politikou. Mj. je spoluautorem knihy The Prague Spring. A Mixed Legacy (New York 1988) a autorem sborníku textů Vytunelovaná demokracie (Praha 2002). V nakladatelství PROSTOR vyšly jeho romány Na okraji zmizelého (2006), Tři tváře anděla (2009, 2016) a Mimořádná událost (2013), dále pak monografie Klaus. Portrét politika ve dvaceti obrazech (2010), soubor esejů Demokracie bez demokratů (2010) a Na konci světa (2015). Pro téže nakladatelství připravil v roce 2012 jako editor a spoluautor sborník esejů Krize, nebo konec kapitalismu?
Ukázka z knihy PRŮSEČÍK, str. 93
Když mě Vaněk s nálezem poprvé konfrontoval, chtěl vědět, co vím o té druhé ženě. Předpokládal, že i s tou druhou mrtvolou mám něco společného.
Jenže moje paměť se tím šokujícím odhalením nevzpamatovala. Nebyl jsem si schopen na nic vzpomenout.
Vaněk a spolu s ním policie mě přímo z ničeho neobvinili. Neměli žádné přímé důkazy, že bych snad mohl být pachatelem. Karla prý měla proraženou lebku, nebylo jisté, zda následkem nárazu, nebo úderu. Druhou ženu někdo utloukl.
Fakta z doby nehody ovšem mluvila proti tomu, že bych s tím mohl mít cokoliv společného. Proletěl jsem přece oknem auta, byl jsem okamžitě v bezvědomí. I kdybych se snad probral, což se podle tehdejších lékařských zpráv nezdálo být možné, mohl jsem se před příjezdem sanitek a policie probrat a stihnout pohřbít dvě ženská těla? Anebo pohřbít jen Karlu, neuvěřitelnou shodou okolností hned vedle jiného těla zabaleného do koberce, stejně jako to Karlino?
Nedávalo to celé smysl. To uznával i Vaněk. Nebyl s námi v autě ještě někdo jiný? Někdo třetí? Nevzali jsme nějakého stopaře?
Nic takového si nepamatuji, odpověděl jsem po pravdě. V mojí paměti je uložena jen moje cesta s Karlou, což vzhledem k nálezu jejího těla na tom místě potvrzuje, že vše, co se dělo před nehodou, si nejspíš, přinejmenším v hlavních obrysech, pamatuji dobře.
Dodnes mě nikdo z ničeho neobvinil, ale moje kariéra, jak politická, tak univerzitní, je stejně v troskách. Informace o hrůzném nálezu i o mém spojení s ním se dostaly do médií. A některá z nich už se s respektováním presumpce neviny příliš nezdržovala. Už jen samotné spekulace o tom, co se tehdy mohlo stát, byly zničující.
Svým způsobem mne to vše už nemohlo profesionálně poškodit, protože jsem oficiálně už v důchodovém věku. Stáhl jsem se z univerzity i politiky, zažádal si o důchod. Ale budou se mi už do konce života vyhýbat i někteří dobří známí a já sám strávím nejspíš zbytek života sžírán pochybnostmi.
Co se tenkrát vlastně stalo? Nikdy se to zřejmě už nedozvím.
Mgr. Denisa Novotná