Celá ulice nábožně naslouchala aneb O dobývání domova

 Praha 11. června 2017

Současně se zpřístupňováním dalších a dalších archivních materiálů na světlo vystupují nová fakta, nutící nás přehodnocovat zažitá stanoviska a pohlédnout na minulost z jiného úhlu. Publikace z pera uznávaného a zkušeného autora literatury faktu Karla Richtra, nazvaná Dobývání domova, patří k těm, které nabízejí dosud málo známé poznatky, jež v čtenáři automaticky vyvolávají řadu otázek. Ani ve světle nových skutečností však není snadné na ně najít uspokojivé a jednoznačné odpovědi.

Začnu možná ne zcela obvyklou otázkou. Co se ti vybaví, když se řekne domov?

Musím předeslat, že mě potkalo veliké a ne každému osudem dopřávané štěstí, že jsem měl skvělé rodiče. Laskavou maminku a dobrotivého, starostlivého, velice pracovitého a svrchovaně čestného otce, který dost často doplácel na svou otevřenou pravdomluvnost. Rodiče mi vytvořili sice prosté, ale nesmírně vlídné, hřejivé prostředí pro nádherné a radostné prožívání dětství a mládí v rodinném domku, který si za cenu celoživotního splácení hypotéky vybudovali v Chlumci nad Cidlinou. Oba byli obyčejné, lidumilné bytosti se základním školním vzděláním. Nic od nikoho nedostali zadarmo.

Takže ke všemu se museli dopracovat vlastním  usilovným přičiněním.

Ano. Otec, železničář, se úmornou pílí vypracoval od traťového dělníka a topiče na lokomotivě, posunovače, průvodčího a vlakvedoucího až k vysoce zodpovědné funkci vedoucího staničního vlakového provozu. K nevelkému platu si přivydělával pár korun jako trumpetista v místní Kuncově kapele. Na slovo vzatý vlastenec se zarámovaným diplomem „za čestnou a věrnou službu v armádě Československé republiky“. Za účast v železničářském odboji a květnovém ozbrojeném povstání v roce 1945 si vysloužil medaili Za statečnost.

Maminka, krásná žena pocházející z chudé, dvanáctičlenné rodiny místního truhláře, se před svatbou živila jako kuchařka a služebná v noblesní, nicméně demokraticky vlídné, pohodové pražské rodinné domácnosti  Františka Machníka, jehož jméno je spjato s budováním moderní československé armády před 2. světovou válkou.  V letech 1935 až 1938 byl ministrem národní obrany Československa.  Báječně vařila a krásně zpívala. Za tichých letních podvečerů při družných posezeních se sousedy a přáteli na zahrádce se dávala uprosit, aby zazpívala „tu Masarykovu“. Tatínek si došel pro křídlovku a jímavými tóny jemně podbarvoval její lahodný soprán tak, že celá ulice nábožně naslouchala.

„Ach synku, synku, doma-li jsi…“

Jejich hudební vystoupení se někdy protáhla až do tmy. Chodili k nám lidé z okolních domků a žadonili, aby přidali.

To už se dnes moc nevidí.

A je to škoda. Nakonec se totiž zpívalo vespolek a povídalo. Někdo přinesl harmoniku… Byly to nezapomenutelně krásné chvíle. To se mi vybaví při slově domov. A také vůně maminčiny polévky, když jsem se přihnal vyhládlý ze školy. A hrnky lipového čaje, který mi nosila k posteli, když jsem stonal. A také táta v železničářské uniformě, který přišel ze služby a vytáhl pro mě z kapsy pomeranč nebo malou čokoládu. Za války jablko nebo také nic, ale vyprávěl, co všechno jako průvodčí ve vlaku za celý den zažil. Večer mi četl pohádku na dobrou noc. Jak říkám, měl jsem skvělé rodiče.

Soudím, že s přibývajícími léty se ti dětství vrací stále častěji.

Čím jsem starší, tím více si cením toho, co všechno mi rodiče dali do života. Naučili mě slušně zdravit a způsobně se chovat, nepodvádět a nekrást a nikomu nezávidět. Při vší lásce ke mně nezapomínali na zasloužené pohlavky, výprasky a klečení v koutě, takže jsem si na celý život zapamatoval, co se nedělá a dělat nesmí.

Vštěpovali mi dodržování božího desatera, i když  mi nebylo jasné, co znamená „nepožádáš manželky bližního svého“. Učili mne poctivosti a pravdomluvnosti. A také mne naučili být hrdý na to, že jsem Čech.

Upřímně řečeno, mám dojem, že v současnosti se taková výchova moc nenosí. Důraz se klade spíše na hmotné statky, na blahobyt. Nedostatek pozornosti dětem nahrazují nákladné dárky.

Mně k Ježíšku pod stromeček dávali knížky, které mne v mé hrdosti utvrzovaly: Medvídci tatíčka Masaryka, Staré pověsti české, Proti všem, Jan Žižka, Bratrstvo… Zajistili mi, někdy s vlastním, přede mnou tajeným odříkáním všechno, co jsem potřeboval. Naučili mne přitom také nechtít, co nutně nepotřebuji.

A to?

Bez čeho se mohu obejít. Nepotřebovat to, na co není dost peněz. Rodiče celý život pracovali a uskrovňovali se, aby mi dopřáli co nejvíc mohli. Slušné živobytí a oblečení, vzdělání… Vytvořili mi základ pojmu domov, obohacovaného vztahy k příbuzenstvu a později vytvořením vlastního rodinného prostředí, které trvá už šedesát dva let. V něm se snažím své rodiče ve vztahu k vlastním dětem, vnoučatům a pravnoučatům napodobovat.

Co je tedy domov?

Místo, k němuž člověk patří, kde se narodil. Je to i národ, jehož je součástí. Vnímám jej coby osobní vlastnictví, které je každému od narození dáno a které každý musí mít, má-li se v životě cítit dobře.

Jak vnímáš ztrátu domova z pohledu spisovatele, který se věnuje literatuře faktu a poznal bezpočet příběhů a životních osudů lidí, kteří o něj přišli?

Jako osobní neštěstí každého, komu se přihodí. Ať už si ji zaviní sám svou neuvědomělostí anebo je mu způsobena cizí vinou. Člověk bez domova ztrácí orientaci. Staří Římané říkali: Ubi bene, ibi patria nostra. Kde je dobře, tam je naše vlast. Osobně se, při vší úctě k antické moudrosti domnívám, že domov, i když ho člověk na své životní cestě úmyslně či shodou okolností najde jinde, než kde se narodil, je přece jenom něčím víc než místem, kde se má dobře.

Souvisí to nějak se steskem po domově, který nijak nemírní ani fakt, že kdesi v cizině se mohu mít lépe?

Světová šampionka Ája Vrzáňová anebo ctihodná mecenáška Meda Mládková se v Americe domohly hojnosti všeho, co činí život příjemným. Navzdory tomu pociťovaly stesk po domově, který se projevuje vytrvalou snahou po návratu. Touha po domově je pocit, který o sobě dává vědět nezávisle na tom, jak se člověku kde daří. Nutí některé emigranty k tomu, že nakonec vymění dobré zahraniční bydlo za návrat do méně blahobytných poměrů, ale domů. Myslím, že domov, ať si to člověk uvědomuje nebo ne, je nám skutečně jednou provždy dán. Lituji lidi, kteří si toho nejsou vědomi anebo to vědomí v sobě potlačují. 

Tvá nejnovější kniha se jmenuje Dobývání domova. Proč právě dobývání?

Sám jsi přece řekl, že domov je nám jednou provždy dán? 

Dobývání domova v závěru druhé světové války je dění, které vyplynulo z historických okolností, daných jejím průběhem, kdy Rudá armáda dokončovala porážku hitlerovského Německa na východní frontě takzvanou osvobozeneckou misí. Pod záminkou proklamovaného osvobozování porobených národů včetně Československa dobývala rozsáhlé oblasti jižní, východní a střední Evropy v rámci vojenského zajištění sféry sovětského poválečného vlivu. Na osvobozeném území jednotlivých států měly být a také byly za pomoci místních organizací komunistické strany nastolovány prosovětské režimy, zajišťující závislost jednotlivých obnovených států na stalinské kremelské vládě. Dobývání  Československa se s iluzivní vírou v jeho osvobozování zúčastnili rovněž vojáci Svobodova československého armádního sboru a partyzáni, organizovaní a ovládaní sovětským velením.

Jenomže tito bojovníci, stejně jako většina českého a slovenského lidu,  tehdy v boji po boku Rudé armády viděli cestu k obnovení svobody a státní samostatnosti.

Jistě. Český národ byl výsledkem tohoto boje zachráněn před germanizační genocidou a slovenský před zfašizovanou poplatností Německu, avšak za cenu čím dál bezohlednějšího diktátu Moskvy. Prezident Edvard Beneš i generál Ludvík Svoboda jsou na tomto vývoji bez viny. Oba v rámci možností usilovali o co nejlepší vztahy se sovětskou vládou, což byl vzhledem k Západem uznávanému rozhodujícímu postavení SSSR ve východní Evropě jediný způsob, jak dosáhnout při obnově Československa maxima možností. Edvard Beneš, kterého Churchill a Feierabend – ministr naší londýnské exilové vlády – důrazně nabádali, aby nepodepisoval československo-sovětskou smlouvu a aby se domů nevracel přes Moskvu, by jistě rád uposlechl varovných výzev.

Z faktů, která čtenáři předkládáš, jsem dospěla k jedinému závěru – dobýváním domova jsme ho současně ztráceli.

Jako vysoce erudovaný a prozíravý politik Beneš lépe než oni věděl, že Sovětský svaz, s nímž Amerika a Anglie počítají pro dokončení války proti Japonsku, má jimi zaručen rozhodující mocenský vliv utváření politických poměrů na jím osvobozeném území. Bylo mu jasné, že stalinská vláda nestrpí principiální nesouhlas a že ústupčivost vůči jejím požadavkům je jediná možnost, jak zajistit obnovu Československa, byť s omezenou suverenitou. 

Proč Edvard Beneš  v roce 1943 trval na podepsání nové smlouvy se Sovětským svazem?Cožpak nebyl zklamán skutečností, že v září 1938 nám nepřišel na pomoc. Vždyť v oněch dramatických a pro naši zemi osudových dnech spoléhal na to, že Francie a Británie budou stát při Československu proti třetí říši a že  Sovětský svaz „si probojuje cestu Polskem a Rumunskem, aby pomohl Československu  v jeho válce proti třetí říši“. Ostatně, tak jsme se to kdysi ve škole učili.

Věděl, že Západ nemá možnost zabránit Sovětům v prosazování jejich politických zájmů.

Takže kdyby Edvard Beneš nebo  Ludvík Svoboda neprojevili souhlas se sovětským tlaky…

Zákonitě by vyvolali roztržku představitelů československého odboje se sovětskými spojenci a došlo by k tomu, co se stalo v polském případě: k přerušení diplomatických styků a k převedení československého vojska pod komunistické velení. Možná dokonce k akceptování návrhu Husákovy Komunistické strany Slovenska na přijetí Slovenské republiky do svazku sovětských republik a přímému nastolení komunistického režimu v českých zemích. Západ by se ho nezastal, jako se nezastal a nemohl bez poškození vlastních zájmů zastat polské exilové vlády.

Také Ludvík Svoboda dobře věděl, že každý odklon od sovětských požadavků by znamenal, že bude okamžitě nahrazen kominternistou Jaroslavem Procházkou, předsedou tajné stranické organizace v československém vojsku a pozdějším přednostou Hlavní správy výchovy a osvěty, nebo nechvalně známým Bedřichem Reicinem. Protože chtěl naše vojsko přivést do Prahy jako československé, podřízené prezidentovi Benešovi, nikoliv předsedovi moskevského vedení KSČ Gottwaldovi, strpěl sovětské i komunistické poručníkování v naději, že je poválečné poměry napraví, což se však nestalo.

To ti Ludvík Svoboda řekl sám?

Vím o tom z důvěrných rozhovorů s ním v době, kdy jsem psal jeho později zakázané paměti Cestami života. Beneš a Svoboda, stejně jako my všichni, jsme se zklamali ve víře v poctivost sovětského spojenectví. Museli jsme se, někteří až v roce 1968 vyléčit z tradičních sympatií k slovanskému Rusku. Dá se tedy do jisté míry oprávněně říct, že dobýváním domova jsme ho zároveň ztráceli. Musíme si však uvědomit, že moudrost dějin přesahuje moudrost jednotlivce, která nemůže reálně překročit dimenze jeho života.

Zjištění, že tehdejší sovětský velvyslanec Sergej Alexandrovskij byl přesvědčen, a tak informoval i Stalina, že Beneš chce Sovětský svaz vtáhnout „do války proti západní Evropě tak, aby o osudu Československa nemohla rozhodnout nějaká dohoda ve stylu Mnichova, ale evropská válka ve velkém měřítku“, bude asi pro řadu čtenářů šokující. Vyznívá totiž tak, že za případný válečný konflikt by nesl odpovědnost především Beneš a nikoliv Hitler. Upřímně řečeno, konstatování, že Stalin by v té době uvítal, kdyby se kvůli Československu rozpoutala válka mezi západními imperialistickými velmocemi a Hitlerovým Německem jen proto, že by vyvolala revoluci proletariátu válčících zemí, jimž by Rudá armáda, plnící „nezištnou internacionální pomoc“ přišla na pomoc, zní dost děsivě.

Jestli by Stalin uvítal, kdyby se kvůli Československu rozpoutala válka mezi Německem a západními mocnostmi? Nejenže by to uvítal, on o to usiloval. Potvrzuje to ve svých poznámkách popravený sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij. Mně osobně to potvrdil sovětský historik generál Volkogonov, který mne poctil svým přátelstvím. Vyložil mi, že Stalin úmyslně i prostřednictvím československých komunistů proklamoval připravenost Rudé armády přijít Československu na pomoc, ale jenom proto, aby Beneše utvrdil v odmítnutí mnichovské dohody. To by nutně vyvolalo Hitlerův vojenský útok na Československo, jemuž by přišla na pomoc Francie a Anglie, takže československo-německá válka by se rozrostla ve válku imperialistických mocností. Při ní by Sovětský svaz vyčkával v neutralitě, až se válčící mocnosti vyčerpají, a pak by vstoupil do válkou rozvrácené Evropy jako osvoboditel a mírotvorce. Tento fakt mi potvrdil sovětský generál, hrdina SSSR, který svého času vlakem do Buzuluku doprovázel trojici historiků, mezi nimiž jsem byl i já. Učinil tak v mírné podnapilosti a nazítří mě prosil, abych se o tom, proboha, nikomu nezmínil ani slovem.

Internacionální pomoc Sovětského svazu jsme poznali velice dobře.

Po trpkých zkušenostech víme, co znamená sovětské spojenectví a sovětská internacionální pomoc. Její následky ve vztazích k Rusku a Rusům se velice nesnadno napravují. Je smutnou a nesmírně alarmující zkušeností, kam až vede vyznávání bludné cesty k blahobytu národa a lidstva, jakou byl stalinský, ale už i leninský bolševismus.

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; tel.: 777 788 079; e-mail: [email protected]; www.noos.cz; www.vedominaroda.cz)

Jana Vrzalová

Do rámečku:

„Náčelník hlavního štábu československé branné moci generál Bohumil Boček v červnu 1945 píše ministerstvu zahraničních věcí: „Stále se opakují případy, že na území republiky jsou orgány R.A. zatýkáni a deportováni za hranice českoslovenští státní občané. Prosím o zakročení u velvyslance SSSR, aby ve smyslu 7. článku dohody mezi SSSR a ČSR bylo zajišťování a zatýkání čs. státních občanů zastaveno…“

Ministerstvo zahraničních věcí však v prosazování platnosti podepsané dohody nezmohlo nic.

… Československá vláda musela snažně prosit o dodržování smlouvy, stvrzující její suverenitu.“

 

                                                     Karel Richter, Dobývání domova