Od dobyvatelů a vrahů až za železnou oponu

Praha 10. května 2017

„Neboť ta (česká) země je těžko ovládnutelná a od starodávna nedobytná,“ konstatoval věcně ve 14. století realisticky uvažující bavorský kronikář.

Plenění, drancování, ničení, jednorázové konflikty i nekonečné boje. Nijak výjimečný obraz raně středověkého státu. Jak Čechů urozených, tak těch neprivilegovaných.

Fakt, že naše země byla nedobytná, se pojí se štěstím a kuráží desítek generací našich bojujících a bojovných předků. Jejich pověst zdatných a obávaných bijců se po zahraničí šířila již před koncem 11. století. Především zásluhou vojenských aktivit přemyslovského vládce Vratislava II., jenž opakovaně a důrazně v zuřivém sporu mezi papežem a římským panovníkem podpořil krále a císaře Jindřicha IV. Roku 1085 mu díky této podpoře, jako prvnímu českému knížeti, skráně ozdobila královská koruna.

Krvavá představení, třeba v podobě poprav, zažívalo každé století. V sedmnáctém nejznámější takové divadlo představuje exekuce českých stavů v červnu roku 1621. Méně známá je však druhá staroměstská poprava z února 1633. Onoho mrazivého  dne totiž na staroměstském rynku padly jen hlavy vojáků, kteří selhali v boji a jimž jejich vrchní velitel, Albrecht z Valdštejna, neodpustil.

Bitva u saského městečka Lützenu, v níž bojovali především námezdní vojáci, kteří necítili potřebu příliš nasazovat krk, vyústila v onu staroměstskou exekuci. Zhodnocení  samotné srážky zbraní je obtížné. Dokonce ani současníci si nebyli jisti, kdo v ní vlastně zvítězil. To však nic nemění na faktu, že 21. ledna 1633 v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně zasedl válečný tribunál. Byl nemilosrdný. Mimo jiné vynesl šestnáct rozsudků smrti, dvacet osm provinilců bylo odsouzeno za útěk či svádění k němu a také za plenění zavazadel…

Pražané popravu sledovali zvědavě, leč bez nějaké osobní účasti. Na rozdíl od popravy českých stavů před  dvanácti lety nebyl ani jeden z vojáků Čech. Dobová, česky psaná báseň z oněch časů s jistým zadostiučiněním zvěstovala, že mezi dezertéry není ani jeden zástupce českého národa.

Dějiny jsou plné násilného odchodu z pozemského světa. Řadí se k nim rovněž vražedný útok na spisovatele Augusta von Kotzebue, který skončil jeho téměř okamžitou smrtí. Kotzubue, absolvent právnické fakulty v Jeně, ve vlastním časopise Literarisches Wochenblatt ostře vystupoval proti buršákům. V jejich očích byl  vlastizrádcem.

První německý „buršenšaft“ byl založen právě na univerzitě v Jeně roku 1815. Buršáci vycházeli z přesvědčení, že je nezbytné na německých univerzitách vychovat národní elitu, která by v Německu převzala vůdčí roli. Cítili se být „národem ve zbrani“. V jejich slovníku zaznívala emotivní slova jako „svatý národ“, „svoboda nebo smrt“. Sami se označovali za „staroněmce“ – „Altdeutsche“.  Jak kdysi napsal historik Franz Mehring: „… v buršáctví se křížily středověké sny o císaři a Říši s jakobínskou zlobou, jež tasila dýku mstitelovu proti věrolomným knížatům a jejich pomahačům.“

Kotzebuovy články  buršáky obviňovaly z přehnaného elitářství, religiozity a dokonce z antisemitismu. Kritizovaly jejich hulvátství a nevázané pivní pitky. Pisatel nesouhlasil s jejich zavilým fanatismem a hlásáním násilí až po vraždu. Jeho postoje se mu staly osudnými.

Rukou vrahů zhynul rovněž prosťáček z daleké Sibiře – Grigorij Rasputin. Muž, jemuž v patnácti letech přezdívali budižkničemu. Muž, jehož ženy a zejména jedna z nich, manželka cara Mikuláše II. – Alexandra Fjodorovna, milovaly. Na rozdíl od většiny ruské aristokracie, která by ho nejraději zardousila vlastníma rukama. Za své výjimečné postavení u dvora vděčil především nemoci careviče, který trpěl hemofilií. Sotva kdo posoudí, jak to Rasputin udělal, nicméně pravdou zůstává, že v kritických okamžicích careviči pomohl a od té chvíle mu carevna pevně věřila.

Současně s tím, jak se Rasputinovo postavení a jeho vliv na dvůr upevňovaly, narůstal počet jeho nepřátel.

Uplyne čtvrt století a na jiném místě, v jiné zemi se 27. května 1942 začne psát další nemilosrdná kapitola historie. Tentokrát svatobořického tábora u Kyjova. Nástupce německého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jehož toho dne popravili naši parašutisté, Kurt Daluege, spolu s K. H. Frankem na území protektorátu rozpoutali zběsilý teror. Dne 17. září téhož roku vydal Říšský bezpečnostní úřad v Berlíně a velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Praze Hans Ulrich Geschke rozkaz zatknout rodinné příslušníky a příbuzné uprchlých Čechů a předběžně je až do dalšího rozhodnutí úřadů umístit v internaci. To byl základ tzv. Akce E (Aktion Emigranten). Ve Svatobořicích byl pro tyto účely zřízen internační tábor.

Současná uprchlická krize není v dějinách ničím neobvyklým. Podobné události se v minulosti v Evropě staly nejednou. Velké stěhování proběhlo například  po druhé světové válce, kdy z východu kontinentu utíkali lidé před sovětskou mocí a před dalšími podobnými režimy. Zapomíná se však na ty, kteří přes železnou oponu putovali opačným směrem. Rovněž Gottwaldovo Československo se stalo cílem řady politicky pronásledovaných soudruhů z Itálie, Španělska, Jugoslávie a zejména z Řecka. Řecká emigrace představovala nejpočtenější a nejvýraznější komunitu „spřátelených cizinců“ u nás.

Lze očekávat, že v současném, notně rozbouřeném světě, k nám dříve či později zavítají noví skutečně političtí emigranti, pronásledování za své přesvědčení, nikoliv hnaní touhou po ekonomickém prospěchu. Otázkou je, zda jsme na ně připraveni, zní otázka v jednom z příspěvků letošního první čísla revue Přísně tajné!.

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: [email protected]; tel: 271 199 250)

 Jana Vrzalová

Do rámečku

„Na Els šly mrákoty. To myslíte úplně vážně?

Úředník se zamračil: Samozřejmě slečno, my jsme seriozní firma, tady se legrace netrpí! Manžel Lady Clementine je laureát Nobelovy ceny za literaturu, britský premiér Sir Winston Leonard Spencer Churchill!

Pak se pousmál: Nic se nebojte – a když vás vezmou, ne abyste nám udělala ostudu!“

              Kuchařskou na Downing Street, Stano R. Kříž, Přísně tajné!, č. 1/2017